Zelená, zeleň, zelená a nazelenalý.

13-9-2009/ den 7-9  / zbývá 97

fráze: Combien ca coute a dormir? 30 ou 13 euro? (kombján sa kut adormi? Tránt u tréz euro?) Kolik je za nocleh? 30 nebo 13 euro?

Pátek

Poprvné jsem nucen udělat změnu a zhodnotit tři dny najednou. Víkend je víkend a měl by se strávit jinak, než obyčejný den týdnový. Doma, v Čechách, taky většinou razíme my lufťáci do přírody. A když jste ve městě, které je oblkopeno horami a i daleko za ním jsou pořád hory, byl by hřích toho nevyužít.

Pátek je den prokletý, všichní vědí, že je víkend za dveřmi a nikomu se nechce už pracovat. Škola od rána do 10.40h, já si ji prodloužil o studovnu. Ráno jsme seděli se sluchátkama na uších a pracovali s poslechem, hodnotili vlastnosti lidí. Naučil jsem se hezké spojení, forêt vierge čili panenský les, čili prales. Začal jsem nesnášet jednoho amíka, prostě se mi nelíbí. Jinak cajk. Už už jsem byl rozhodnutý sebrat se a jet asi 300 km k moři stopem, pak mě napadlo půjčit si tu motorku a jet tam na kolech. Inu, pozdě bycha honiti, já začal hledat až v pátek po škole. Nakonec jsem po hodině našel na druhém konci města půjčovnu. Všechno rozebráno, jo a pane, máte řidičák už tři roky? Ne, tak to je nám líto, to by stejně nešlo. Nuž. Můj plán jsem doladil až doma s Michele, která vyndala mapy, protože já si stěžoval, že jsem si ji ještě stále nekoupil. Doporučila mi jezero asi 60 km od Greno. To se mi líbilo, ale rozhodl jsem se vyrazit až nazítří. Mezitím zmizela, že si jede pro brýle, pak se vrátila, vzala toho uštěkanýho čokla a zmizela. Tiše jsem ještě záviděl tu zelenou Kawasaki slečně, která přijela jako spolujezdec na krásné Ducati a odjela na ní. Už se těším, až příští sezonu takhle přijedu s Moni a odjedu já ))

Doma jsem si udělal hezký večer, sám pro sebe. Kytara, piáno, olivy, víno, fazole s párkem, fazole bez párku. A byl jsem připraven na sobotní ráno i s mapou. 

Sobota

Protože neumím vstávat, první pokus v 9h nevyšel. Sice jsem se posadil, ale pak jsem si pololehl a už to bylo. Vytáhli mě až ptáčci, kteří každou celou hodinu zpívají z hodin. Pěkný kýč, zvykám si na něj a těším se na každou celou. V 10h jsem ale vyskočil, proběhla rychlá, ale vydatná snídaně. Párky s toastem, divnou hořčicí, nášupem jsem si dal sladký rohlíčky. Poklidil jsem vše kromě svého pokoje, sbalil věci na túru včetně kartáčku a zavřel okna, oč mě Michele žádala vícekrát. Se spacákem v ruce jsem kráčel hrdě jako Otík Rákosník na tramvaj, pořídil si lístek, ale ten nedokázal v příslušném stojanu na zastávce označit. Takže cesta tramvají pro mne byla zase bojácná. V autobuse mi poradil tlutší, hodně tlustej byl, pán. Odpověděl jsem úsměvem. Když už jsem začal být nervozní, že bych měl každou chvíli vystupovat, shledal jsem, že jsem teprve v půli cesty. Tahle ulice sice není Vinohradská, ale je to třída setsakramentsky dlouhá. Vystoupil jsem jako poslední, celý kloubový autobus už se vyprázdnil, a to byl ještě dvě astanovky před cílem, a vydal jsem se směrem z města.

První mi zastavil asi po 5 minutách nesympa týpek, ale vzal mě na první zastávku, vesničku Vizille. První další pokus byl neúspěšný, mladý párek cestovatelů mi řekl, že jede bohužel jinam, ale hned druhý byl opravdu úspěšný. Italský řidič vozu Mercedes vyházel prázdné lahve z podsedačky a já mohl našplhat do kabiny. Takhle vysoko jsem do auta nikdy nešplhal.

To byla jízda. Antonio jel z Británie, kde za levný peníz koupil celou igelitku soli. Odmítl jsem jeho nabídku Vezmi si!, protože  solím málo. Jeli jsme krásnou přírodní scenérií, kaňonem řeky La Romanche, Antonio mi vyprávěl o všem, napůl francouzsky, napůl italsky. Měli jsme krásný čas. Vyhodil mě přesně tam, kde jsem chtěl, zašel se mnou na kávu, zaplatil ji i mě, vyřešili jsme, jaké jsou psí rasy, jak se může pes nechat týden o samotě v domě. Měl jsem štěstí, jindy totiž jezdí kratší cestou, ale je tam mýtné. A to jeho firma ted nechce platit, tak jezdí oklikou. I přes vesničku La Grave, odkud jsem vyrážel. Sice jsem dole dostal informaci, že v chajdě nahoře je plno, ale to mě nemohlo zastavit. Tyhle Refuge jsou dřevěný domky, kde můžete v pohodě přespat s jinými potulnými turisty. Jsem si myslel.

Čas mám výborný, v půl 2 vyrážím, odhad je 3 až 4 hodiny, takže do 6h tam určitě budu. Než padne tma, začnou padat stíny.Cestou fotím, se potím, sbírám maliny, zdravím ovce, brodím se zelení dochází mi baterka ve foťáku. Sakra. To se mi už dlouho nestalo. Ještě že mám mobil. Jenže ten se začal taky tvářit dosti unaveně. Oh la la. I přesto, že jsem se dost coural, dosáhl jsem konce za 3h.

Nesměle jsem vešel do chaty, kde na verandě sedělo asi 10 lidí, hned u vstupu jsem dostal otázku, zda jsem objednán? Ne, a máte pro mě místo? Jasně. No a byl jsem na noc přijat.

Začínám zvažovat, zda je to opravdu ta refuge, kterou znám z Korziky. Baštím svůj toustík, nasávám atmosféru. Banda postarších fr. mluvících lidiček se odebrala do druhé chatky, která stojí opodál. Tito lidé se stanou mojí grupou večera. Hned po ubytování si sedají ke mně, nabízejí mi alkohol, který vypadá jak šťáva z kiwi. Ale je to mix rumu, žlutého džusu, modrého kirasa…takže zelená. Chutnalo to fajn, dostal jsem i do druhé nohy. A pak už volali ke stolu. To už jsem opravdu pozbyl klidu a šel jsem se zeptat, kolik že se platí za noc. Rozumněl jsem špatně, ale přišlo mi, že to bylo 16 euro. To je super napadlo mě. Tak jsem zasedl ke stolu, jíme polévku, přemýšlím. Nedalo mi to, zeptal jsem se znovu. Aha, tak to nebylo 16, ale 36. Tolik jsem u sebe neměl a měl-li bych, nedal bych. Nocleh do 400 kč ok, ale víc ani ťuk. Odmítl jsem tedy hlavní jídlo, protože toast a polívka mě dost zaplácly. Jenže, to krásně vonící maso, žampiony, gratinované brambory…ách. Hned bych si to dal. Utekl jsem zpět na verandu a čuměl do tmy. Ale do krásné tmy. Z té výšky 2.550 m máte pohled jako z letadla. Vesničky dole jsou opravdu titěrné. Bylo mi samo, vedle už asi dojedli, tak jsem se vrátil. Zrovna se servíroval koláč, dostal jsem taky a ted už jsem se neostýchal, protože jsem domácí oznámil, že jí ráno dám jen 16 éček, a ona že jo, pohoda. Borůvkový koláč, na to vínovice na dobrou noc (brrrr, hrůza) a pak všichni společně zpívali. To už jsme byly všichni představeni, hlavní tahounka Marie, Jean-Paul, Odine, Philipe, Sylvia (ta by se líbila Filipovi, hádám), Alan… Byl jsem vyzván předvést, co český národ dovede. Vytáhl jsem trochu francouzskou, dle jména, ale dynamickou píseň: Batalion. Takovou trému jsem v životě neměl, snad jen poprvé s Dhepem. Ale byl to succes. Moje nynější přísedící, Luxemburčanka hovořící 5 jazyky říkala, že rozumněla, jak zpívám o Burgundsku (…zítra do Burgund batalion za-mí-ří). A měla pravdu.

Po další chvíli tlachání jsme se odebrali na kutě, a to nejbolestivější přišlo. To, že jsem byl uložen sám do místnosti velikosti menší tělocvičny, plné paland, mi nevadilo. Ale po 20 min. se mi chtělo čůrat. Myslel jsem, že to zaspím. Spáváte-li běžně ve výšce kolem 400 m, vaše tělo ve výšce 2,5 km jen tak nezačne odpočívat. Těšil jsem se na sny. Co se vám zdá na novém místě poprvé, to se splní. Mlel jsem se, válel, otáčel, chtělo se mi čůrat. Spát? Ne, to se mi nechtělo. Snít, to taky ne. Ve 3h15 jsem vstal, odešlel s pískem a pak už jsem zabral. Hurá. A sny? Myslím, že trochu erotické, trochu politické, a hlavně, neodcházet před koncem.

 

Neděle

Budíček v 8h, sbalit se, zaplatit 16euro a tradá vzůru do 3,2 km. Večer sprchlo, ale nahoře napadlo snížku. Těch 700 m bylo nekonečných. Šel jsem centrimetrovými krůčky, ale i tak mi pumpa jela jak o závod. Kolem 2,8 km začal snížek a i klouzání. Naštěstí cesta je turistická, takže žádné velké exponované výstupy se nekonaly. Použil jsem ruce asi 5x. 4x mě cestou zahalil mrak/mlha, ale nahoru jsem se dostal. Po urputných 2 hodinách jsem stanul hned vedle stanoviště lanovky. Byl jsem vyčerpán, ale šťasten. Z druhé strany hory čekalo to, proč jsem tam vlastně šel. Celá oblast se jmenuje La Grave – La Meije, podle vesničky a nejvyšší hory, která má bezmála 4tis metrů nad mořem. Mně stačilo oněch 3.200 m.n.m. Glacier de la Meije, je něco úžasného. V odpoledním slunci se nazelenale blyštil a jeho zvrásnění bylo působivé. Moc se mi tam líbilo, určitě se tam vrátím, možná tou lanovkou, třeba s prknem v zimě a pak dolů fšššš.

To už jsem měl na sobě ale celou svojí kompletní výbavu, tedy fleesku i bundu, celkem to tam fučelo a i ve sluníčku byla zima. Čepici jsem nasazoval už při stoupání, někde 200 m pod vrcholem a fakt se hodila.

Takhle jsem musel dolů po svých. A co je horší, než jít nahorů, jo, jít dolů. Celou dobu brzdit a namáhat hlavně palce na nohách, které drží váhu celého těla.

Zpět na refuge jsem došel za hodinku a čtvrt, s krátkými pauzami, prší, nasadit bundu, neprší, bundu sundat a dát na bágl, vyndat jablko, vyndat vodu, jsem pokračoval v sestupu a fakt jsem toho měl dost. V La Grave jsem stanul o další dvě hodiny později, sundal jsem mokrý tričko, udělal ze sebe fešáka, oblík suchý tričko a šel jsem na stopa. Byl jsem mrtvej a poslední síly jsem vložil do stopování. Povedlo se, divný patron mě svezl až do Greno, kde mě čekaly už jen 3 linky tramvají a v bytě jsem stanul v 5h. 15 minut před Michele a uštěkaným čoklem. Sprcha a pěna do vousů a byl ze mě zase měšťák. Těším se, jak brzo zalehnu, je půlnoc a já ještě píšu. Stihl jsem si zavolat s Moni, na po 4 se nám to přes icq (po 3 neúspěšných pokusech na Skype) povedlo, pak jsem si zavolal se ségrou a mám pocit, že se nám všem stýská. Tak blízko a přece tak daleko. Tělo je téměř mrtvé, ale duch je svěží a nabytý na další žití. To byla myšlenka za celý víkend.