Navštívila mne Yoko Ono a Michel Galabru aneb vítej v Grenoblu, Aleši.

6-9-2009 / den první / zbývá 105
slovíčka: descendre (desá:dr) - slézat

Po večerní zběsilé jízdě a telefonátech s paní Michele jsme se úspěšně našli a pak s Moni rychle na kutě. Ráno nás vzbudilo sluníčko, které se odráží od zeleného pohoří Chartreusse.

Po rychlé sladké snídani a náročném povídání a seznamování mi všichni pomohli vyndat věci z auta a na oplátku jsem pak já vyrazil s Moni do centra, kde po kratší okružní cestě a rychlém vyfocení, usedli jsme do auta a jali se hledat cestu ven z Greno, zpět k hranicím se Švýcarskem. Po 40 km jsem usoudil, že je mi to povědomé, zastavili jsme vozidlo, vysvětlil jsem Moni, jak dál a začalo loučení. Vážení přátelé, byl to doják. Zatím jsme bez sebe tak dlouho nikdy nebyli, nevíme, co to s námi udělá. Ale v ten moment jsem se upřímně těšil na 18. prosince, kdy to tady zabalím a pofrčíme zpět do matičky Prahy. Ještě se slzou v oku jsem mával tmavě modrému Mondeu, které pomalu mizelo za obzorem. Obul jsem se do mého Scotta a vyrazil vstříc novým zítřkům.

Cestou podél řeky Isére jsem se zastavil u jednoho menšího jezírka, jimiž je řeka hojně lemována. Zaujat teplotou vody jsem se na adama vrhnul do vln. A taky jsem cestou sebral několik paprik farmářovi z vejminku. Abych se toho příště vyvaroval, byly zde i papriky velmi pálivé, které mě tak trochu vytrestaly. Zjistil jsem, že na lidském těle jsou místa velmi choulostivá, která velice silně reagují na dotyk ruky, ve které jste předtím třímali pálivou papriku. Nezkoušejte to raději.
Po 40 km jsem zavítal do centra, kde jsem nic zvláštního nenašel, přejel jsem do místa, kde je moje škola a hledal jsem jako jehlu v kupce sena budovu, do které v pondělí nastupovati budu. Campus je rozhodně větší než strahovské koleje, nicméně v sobotu působil dost děsivě – prázdně. V pondělí to bude snad lepší.

Bylo času dosti do 7h večerní, kdy jsem měl být zpět, protože Michele čekala návštěvu a pozvala mne na malý aperitif. To jsem musel přijmout. 

Jednou z dominant Grenoblu je vrchol s pevností Bastilla. Vypadalo to, že je s ní určitě hezký rozhled, navíc na ni vede i lanovka, které má podobu 5 kouliček, které za sebou šustí dolů, nebo nahoru. To podle toho, zda ji chcete vidět, nebo zda vás už nebaví. Na kole se tam dostat dá, ale musíte z něj občas slézt, vzít ho na záda a hurá do schodů. Spousta lidí tam běhá, je to taková národní-místní zvyklost, vyběhnout si Bastillu, asi. Nahoře, teda ještě jsem nebyl úplně nahoře, to jsem si pořád myslel, ale bylo stále nějaké výš a výš, tak na tom prvním nahoře jsem potkal partičku místních huličů s trávou a vínkem, na tom druhém nahoře mě míjel družný cyklista, který nakonec řekl jen obligátní „Salut“ usmál se a odjel, na tom třetím nahoře jsem už byl opravdu nahoře a tam se nedělo nic. Vyfotil jsem si parkující se bouličky (tak nazvala Moni kouličky, když je poprvé spatřila), rozhlédl se po městě zhůry a po krátkém nádech-výdech jsem začal hledat cestu dolu. Lepší jsem nenašel, tak jsem ty schody zase seběhl a pak jel „hada“ dolů. Rozjet, skoro zastavit, otočit o 180 stupňů a to celé asi 10x znovu. Odtud moje první fj slovíčko, které jsem cestou hojně slýchal. "Slezeme tady, nebo tady?" "Tam nelez!" (volali často rodiče na svoje škvrňata). Sloveso descendre.

Sprcha ve sprchovém koutě 50 x 50 cm nic moc, ale 4 měsíce to bude to samé, pak pokus připojit Internet (což se v neděli po 1h hledání v kupě papírů a prohledávání Michelina compu konečně podařilo, protože v sobě mám kousísísíček hackera), no a konečně přišli Yoko Ono a John.

Yoko Ono, vlastním jménem asi Takumi, nebo tak nějak, je Japonka, které taky bydlela u paní Michele asi před 20lety, našla si tu partnera Julese a s ním má dvě dcery, které jsou bilingvistky. Není asi špatné rozumnět a mluvit francouzsky a japonsky. Její manžel se tak moc podobá herci Michelu Galabru; to je ten četník ze St. Tropez, ten, který byl šéfem Funesovi ala Cruchottovi. Strávil jsem s nimi hezké 2 hodinky, asi tak z 30 % jsem rozumněl konverzaci, což jsem do začátku vzal jako dobrý vklad. A naučili mne pít bílé víno s nějakým lektvarem, který zvou Casiss, asi proto, že bude z černého rybízu. Nebylo to špatné, ale bílé víno je bílé víno. K pití byly mňamky, místní slaný koláč – ten už jsem ochutnal v Normandii, pak něco na japonský způsob, čili plody moře v těstíčku, což mě moc chutnalo a nakonec slané pirožky miniaturní, s tvarohem. 

Než jsem ulehnul na kutě, po kratičkém zírání na tv, kde Gérárd Depardieu hrál Hraběte Mt. Christo, kochal jsem se krásou večerní luny, která právě vycházela nad druhým pohořím a začala zalévati krajinu svým mléčným světlem. Oh la la. Našel jsem si tu lék, který celkem slušně zabírá. Když je mi ouvej, jako že než to tady vobčíhnu, tak mi ouvej bude, tak koukám vzhůru na kopce a je mi tak nějak lépe.

Mám za sebou první den, z těch 106 je to jedna stošestina, což není mnoho. Je to zvláštní, přesto, že je to taková výva, na kterou se opravdu tak dlouho těšíte, až nastane, v ten okamžik, kdy nastala, kdy jste tady, začínáte se těšit domů. Je to jako s prodlužováním dnů v roce. Celou dobu se těším na ten nejdelší, ale jakmile uběhne, už se zase těším, až začne jaro a dni se začnou natahovat. A to byla myšlenka dne.