Grande Sure

25-9-2009, pátek a sobota / den 21+ 22  / zbývá 84

slovíčka: Le brouillard se léve. L brujár s lév. Mlha se zvedá.

Už od probuzení jsem se těšil na odpoledne, protože jsem měl v plánu další z výletů. Tentokrát jen kousek za město, ale zato dobře připravený, domluvený s lidma, dvoudenní.

Školu jsem tak nějak zvládl a po hodině jsem se narychlo potkal s Nathem, který měl už sbaleno a baťoh dokonce s sebou ve škole. Ale času jsme měli celkem dost, domluvili jsme se, že si dáme spicha na nádraží a všechno v pohodě dořešíme. Neměl jsem doma vůbec nic k jídlu, vyrazil jsem ještě do nákupního střediska koupit potřebné. Přemohl jsem se, zavítal do oddělení zámků na kolo a protože jsem našel levné účko, za 5 euro jsem ho pořídil. Teď bude Scott jištěn dvakrát a já budu zase o něco klidnější. Velkou část peněz mi shltnul kredit na mobil a mohl jsem vyrazit k domovu stvořit svačinu. Bylo to jen tak tak. Udělal jsem zase 4 sendviče, přibalil banán, jablíčka, Snickers, sbalil oblečení, spacák a hurá za město. Dokonce jsem si koupil i jízdenku na tram, což běžně nedělám. Zase jsem nepotkal revizora. Vyšetřil jsem si na cestu půl hodiny, ale byl jsem tam za 15 minut a nevěděl, co s načatým odpolednem. Odjezd byl plánovaný na 14.15h a já ve tři čtvrtě bloumal po refýži jako socka. Zahlídl jsem obrovský batoh a za ním schovaného Estebana…chystal se do nedaleké vísky na paragliding. Což jsem netušil, že to provozuje a už vůbec ne, že má s sebou brazilský padák. Pokecali jsem, čas nám uběhl a v tu chvíli se objevil Nath, koupili jsme jízdenky za 3 eura a mohli jsme opustit město. Pohodová cesta s řidičem společnosti Trans Isére byla kažena jen kašláním slečny za námi a pšíkáním mladíka před námi. Po půlhodině jsme stanuli u vesničky Col de la Placette, asi 20 km za Greno. Kopce byly ale beznadějně v mlze. Cesta byla jakžtakž vytýčena, jali jsme se stoupat. Ještě jsme ji trochu upravili a až v sobotu jsme zjistili, jak dobře jsme udělali. Z možných cca 3 tras jsme pro stoupání vybrali tu nejlepší. Cestou jsme minuli krásnou vesničku/osadu, nasbírali si jablíčka, ořechy, na chvíli se zastavili na krásném místě zvaném 3 fontány. Nebýt té mlhy, kochali jsme se tam dodnes. Zadělanou cestou od krav jsme dostoupali až na chajdu/boudu, kde místní honáci sbírali poslední síly na zítřejší cestu. My jsme se ubytovali v přístavku a v 7h večer jsem cítil, že dlouho nevydržím. Pojedli jsme a v půl osmé jsme řekl Nathovi dobrou noc a usnul spánkem spravedlivých. Probudil jsem se, zjistil, že je půl desáté, že v Greno se ještě ani nezačalo žít, ale já se cítil báječně. Prohodil jsem nahoru na palandu k Nathovi, co že má jako v plánu na večer, jen se usmál a spali jsme dál. Hic nebyl, ale zima naštěstí taky ne. Spacáček hřál a k ránu v něm bylo moc báječně. Spánek v 1555 m.n.m. byl pro mě zase něco dost těžkého, takže jsem co 2h otvíral očka a snažil se znovu usnout, ale i tak jsem svoje tělo nechal odpočívat úctyhodných 12h, což pravidleně nedostává.  Jen jednou jsem znejistěl, a to kolem 2h ranní. Nath se vracel z čůrací pauzy a já myslel, že je to někdo cizí. Chvíli jsem mžoural do tmy, pak se zeptal, ujistil, usnul.

Sobotní ráno nás ven táhlo sluníčko. I sem do údolí propašovalo pár paprsků a já se těšil na snídani. Po rychlé koupeli v dřevěném korýtku jsme vše sbalili, opustili chajdu malou a vydali se na blízký kopec, který měl bez 80ti skoro dva tisíce metrů, na snídani. Stanuli jsme tam o půl hodiny později a uvědomili si, proč že jsme včera vyrazili do kopců. Bylo to super, nádherné, neuvěřitelné. Nad Greno bílá peřina, okolní kopce v lehkém oparu, kolem nás létali vrány, vál vlahý větřík, pod námi honáci hnaly svá stáda na zimní stanoviště, prostě idilka. Po 5 minutách za námi dorazili 4 frantíci, vyndali bagety, salámy, sýry, víno a jedli, byli na můj vkus trochu hluční, ale nakonec se s námi bavili a nabídli nám i odvoz do Greno. Nebýt toho, že jsem si na 1h domluvil s děvčaty ze školy, že se k nám připojí, jeli bychom s nimi. Ale právě v ten okamžik pípla zpráva „jsme na cestě“. Ok, strávíme nádherný den v přírodě a ne ve městě. Mohli jsme se vrátit, ale Nath navrhl jít kolem boudy ještě jednou, podél převisů a vyjít až na druhý kopec – hrdlo Col d´Hurtiéres, 1769 m.n.m v pohoří Rocher de Lorzier, které plynule navazuje na výše uvedený Grande Sure. Rychlý sestup, během 20 minut jste o 200 m níž, cesta byla prudká, Nathovi se do ní moc nechtělo, ale nakonec uznal, že jeho dětský pláč byl předčasný. Na následující křižovatce cest jsme měli celkem slušný čas na to stihnout holky dole v 1h. Zvolil jsem ale špatnou cestu a místo západním směrem jsme začali klesat jižním. Po 400 m zběsilého klesání jsem kouknul do mapy, přiznal chybu, zavolali jsem holkám, omluvili se a řešili co dál. Bohužel, jedna ze dvou možných cest, a byla to ta, kterou jsme vybrali, byla návrat. Ty 3 partičky, co jsme potkali cestou dolů, jsme potkali i cestou nahoru a všem vysvětlovali, že jsme trubky a že se musíme vrátit. Hnala mě vzhůru touha po vodě, po studánce, kterou jsme předtím minuli, která byla 5 minut pod kopcem. Jen jednou jsem vykřikl: jsme tady, a nebyli jsme tam. Na podruhé už jsem tam byli. Vítal jsem vodu plnými doušky. Začalo klesání, které vedlo přes louku plnou rostlin velikosti Martina Vaňka, asi 2 metry a víc, poté sestup podél skalního masivu a když jsme přišli na nám známé místo Cota Bois, byli jsme nadšením bez sebe. Mírný sestup zpět do vesničky a na hodinkách 3h. Celkem jsme ten den nacourali asi 8h, podle letmého shlédnutí trasy asi 18 km, z toho asi 5 předešký den. Dole jsme se omluvili holkám, které si to prý také užili a jeli busem spocení ale šťastní zpět. Navíc za lepší cenu, se stejným řidičem.

Ještě jsem doprovodil Loraine, která bydlí tady někde v La Tronche a znaven jsem ve dveřích pozdravil Michele. Těšil jsem se na sprchu a na gáblík. Venku se strhla moje první greno-bouřka, silnice se rozblyštěli v kapkách deště, vzduch provoněl ozon. Moji večeři narušil Darrell, který mě zval k němu na večeři řka, že je doma sám. S trochou obavy (protože být pozván od gaye, od kterého navíc cítíte, že se mu líbíte) jsem přijal a vydal se hledat místo, kde bydlí. Myslel jsem, že je to tady za rohem, ale těch rohů bylo víc a trvalo mi to nakonec asi 15 minut. Večer to byl znamenitý. Večeře byla všehochuť, studená polévka z krabice, ale chutná, vařený brambor s máslem, pasta, kuskus. Jako dezert 3 druhy sýra, jako druhý dezert jogurt s marmeládou, na závěr káva s čokoládou. Kdysi mě Darrell naučil pojem to be stuffed, čili býti přežraný. Od té doby ho tu používám často. Tento večer nebyl výjimkou. Mrkli jsme ještě na film Španělská vesnice (což pro nás Čechy má 2 význam) o klukovi, co se rozhodne řešit svoje trable odjezdem na Erasmus studium – z Francie do Barcelony. Úsměvný, inspirativní. Poděkoval jsem za bezva večer a rozblýskaným Greno jsem se vracel jako magnetem přitahován do paneláku nad pekárnou. Večerem voněly horké bagety a studený vítr vál sobotu do neděle. Prý páteční večer v Greno stál za to. Trochu mě to mrzí, že jsem ho neužil, ale … někdy si chlap užije s chlapem víc života, než s 6 babama najednou. Já jsem si ho během pátku a soboty užil maximálně. S jedním sympatickým mladým kaňaďaněm. A to byla myšlenka za pátek, sobotu.