Bufe bufe bufe bufeťáci

15-9-2009/ den 11  / zbývá 95

slovíčka: Vous mangerez déja les pommes? (Vu manžeré deža le pom?) Budete ještě jíst ty brambory?

Právě jsem se vrátil z hradu…řekl Kléma (kde se vzal, tu se vzal). Já jsem se právě vrátil z návštěvy rezidence, kde jsme společně povečeřeli s bandou, kluci se naučili vařit roastbeaf podle vietnamského receptu, já s Darrellem jsme pojedli párky s chlebem a dojedli jsme se tortilou s fazolama, za což díky Nancy. Celé odpoledne i večer prší, mrholí, je nevlídně. A když máte v tomhle počasí dorazit kamsi, orientujete se jenom podle jízdních map na zastávce, voláte kamarádům, máte z toho opravdu špatný pocit. Nezbývá než domluvit místo, kde vás ten kamarád vyzvedne.

Po škole jsme se školou totiž odešli na exkurzi do místního pivovárku, kde jsme za 2,50 euro očekávali bůhvíco. Byli jsme krapet nesví, protože za okny padal déšť, ale průvodce nás ujistil, že je to tak 5 minut cesty. Táhnul jsem sebou kolo, což až tolik nevadilo. Ale minipivovar zklamal. Bídná prezentace pivovaru, piva, všeho. Czech highstandard se nekonal.

Tak trochu to bylo znamení, když jsem večer otevřel idnes.cz, zjistil jsem, že Mike postupuje do Londýna. Rád jsem toho pána poznal, i když on byl ten, který defacto ukončil mojí kariéru v Prazdroji.

Špatná domluva tomu chtěla, že zatímco „rezidenti (Esteban, Nancy, Joe) nastoupili do busu a odjeli, my s Darrellem jsme zůstali sami. Až pak jsem se dozvěděl, že jsme měli jet taky. Výlet blyštivým Greno mohl začít.

Odpoledne proběhlo v poklidu, naučil jsem se, jaké předpony, přípony používá francouzština, jak tvoří slova, jak je přejímá, to bylo celkem fajn a v návaznosti na to Société et culture. Jak je veliká Francie, že je jako hexagon, s kolika departmentů sestává, kolik má provincií, kde jsou hory, kolik jí proteče řek, proč má Mont Blanc.

 

Ještě včera jsem zjistil, že ostatní už našli a navštívili místní jídelnu, která je fakt cool. Jídlo (předkrm, jídlo, zákusek) za 2,90 euro – jen je nutné ze začátku vystát brutál frontu na magnetickou kartu, tu pak strčit do automatu a nabít. Ve frontě jsem strávil 40 minut, dostal kartu, vstrčil a zjistil, že moje platební karta neodpovídá formátu zdejšímu. Tak jsem se vrátil do fronty, drze předběh, strčil do okýnka 10eurovou bankovku, za ní dostal lísteček s kódem (naštěstí jsem byl tolerován, nikdo mě nezbyl, nevynadal) a mohl jsem po nabití utíkat za ostatními, kteří už měli karty ze včerejška a vesele si papali. I tady byla fronta, ale asi jen 10minutová, pak už jsem se dostal k pultu a cítil je jako v Automatu Koruna za bolševika. (zajímavý postřeh jsem našel kupodivu na stránkách Brutusu, tady bohužel wiki mlčí. Nechci s ním zbytečně zaplácnout tenhle blog, takže pokud, vážený čtenáři, chceš, je uveden pod čarou na konci tohoto příspěvku). Na tác jsem kladl plněné rajče rybí pomazánkou, čokoládovou pěnu, houstičku, hlavní jídlo v oddělení Gurman byly hranolky a cheesburger nebo květák a vepřové maso. Bodoval jsem. Co jsem si oblíbil, jsou všudypřítomné džbánky, které jsou na každém stole, do nich si natočíte vodu a pak už jenom přiléváte vašim Amis, kamarádům. Po vydatném obědě jsem se po dlouhé době cítil skoro jako doma. Ten pocit, kdy se z oběda (z nějaké místní hospůdky) vypotácíte zpět do práce a cítíte tu hroznou únavu a odpor k práci, se mi moc zamlouval. A to jsem ještě jako správný bufe bufe bufe bufeťák sebral z odjíždějícího tácu netknutý hrozen bílého vína. Mňam, sladký závěr a hurá na přednášku.

Zjistil jsem, že nesnáším asiaty. Hlavně Japonce, a především ty bez pindíka. Pokaždé, pořád, neustále chodí do hodiny pozdě. To není o 5 minut, ale courají se jak švábi na pivo, poslední z nich přijde po 25 minutách a ještě se tváří, že se nic neděje. Navíc mluví neustále tak potichu, že jim není rozumnět a když jsou spolu, jsou neuvěřitelně přidrzlí. 2 dny v Tokiu by mě určitě zničily. Vážení, važte si našich zlatejch rejžáků, Vietnamců. Sláva jim. Takže: Japonec nakonec.

__________________________________________________________________

www.brutus.cz (20. 1. 2002): Po dlouhé době jsme provedli píseň Bufe bufe bufe bufeťáci z alba Deme na to. Je to song z roku 1978 věnovaný nejslavnějšímu českému automatu Koruna v Praze na Václavském náměstí. Když jsme to album uváděli, v roce 1998, hráli jsme tu píseň živě v megastoru Bonton, vlastně v prostorách původního automatu Koruna. Ani v nejbujnějších fantasiích by nikoho nenapadlo, že v Praze jednou bude obchod s muzikou z celého světa, zrovna v Koruně, tenkrát provozované přímo Ústředním výborem. A přitom je to zcela logické: kde jinde? V kantýnce, která je v dnešní době dost nóbl, k té příležitosti objednali klasické jemné párky, kterými celý podnik zasmradili jako za starých časů, a podávali proslulý jahodový koktejl. Vzpomínky se dají vyvolat, ale čas se nedá vrátit. V tom devadesátém osmém, když jsme večer podnik v těžkém draku opouštěli, Kouťák za tichého konsensu přítomné policie načůral před vchodem do ozdobné průduchové mříže okolo stromu. Celé to vidím trochu jako nepravděpodobný opakovaný sen, ale jsou z toho fotky, tak to určitě je všecko pravda.