10-9-2009/ den pátý / zbývá 101
fráze: Je suis en Suede et mon amie, elle est americaine. (ž suí ã Suet e monami, ele amerikén) Já jsem ze Švédska a moje kamarádka je američanka.
Ranní město mě opět nepřekvapilo. Znovu jsem se probudil do krásného, sluncem zalitého, malebného městečka, pod okny se konal každodenní ruch, pekaři pekli housky, uštipovali kousky, pekařky jim pomáhaly, uštipovali oba dva, listonoši nošili lišty a popeláři popelovali pole. V půli.
Unaven včerejším krásným večerem, mohl jsem si dovolit vstát až v 9h, škola začínala téměř v 11h. Ale konec se chystal až na půl 6, jak to tak v zahraničních městech bývá. Kolmo kolem řeky Isére, přes most a kolem tramvaje, potkal jsem cestou vozíčkáře, holčinu, co byla jenom trup a jedna zakrnělá noha, kterou řídila „električák“. Naučil jsem se tyhle lidi nelitovat, sám jich pár znám (ačkoli poslední dobou začali celkem vymírat a už mi zbývá jenom jeden), většina z nich s handikepem umí žít a nechce se jím stále zaobírat. Takže, dobrá rada nad zlato. Nelitujte jich. To je to, co nesnáší. Berte je jako sobě rovné s tím, že někdy potřebují naši pomoc. Teď to bude asi tvrdý, ale u týhle holky jsem si pomyslel, že lidi jsou celkem břídilové. To naše neustálý zachraňování za každou cenu dělá celkem binec. Zvíře, které by se takhle narodilo, by nepřežilo ani dva dny. Přirozeným výběrem by umřelo. Život jde dál. Nemůžu soudit, ale myslím, že být trup a noha nestojí za to. To bych to zkusil radši znova, od začátku.
Inu, zpocený z 15minutové jízdy jsem nastoupil do první hodiny s paní profesorkou. Nabyl jsem dojmu, že je to chlap schovaný v ženském těle. Paní je milá, ale že je to žena pozná asi jen uklízečka v bazénu. Začala nám říkat cosi kdesi, do toho přišlo x asiatů a x jich odešlo. Když jsme se co do počtu ustálili, začali jsme se seznamovat celkem vtipnou hrou. Díky ní jsem se seznámil s o hlavu větší Emou ze Švéden (Suede), Rebbecou z Michiganu (Les Etas Unit), poznal jsem její kamarádku Jeniffer z Columbusu a na cestě ze třídy jsem si odchytil polo Korejku Hanu. Právě její jméno mě zaujalo. Představila se jako Anna, takže jsem jí řekl, že je to celkem hezké a běžné české jméno, ona dodala, že je vlastně Hana, ale protože francouzi H mají němé nebo neznělé, tak je jenom Anna. I tak jsem řekl, že Hana je také hezké a běžné české jméno, jako začátek konverzace to stačilo a šli jsme si spolu dát do patia naše svačinky, které nám připravili maminky.
Hana je sympatické děvče, které se chová jako Američanka (do Francie přijela z Californie, kde žije 2 roky), ale vypadá trochu jako asiatka, ale tak nějak šmrncovně. Přiznala se, že jí mrzí, že se spolu většina z nás baví anglicky, místo francouzsky a pokračovala se mnou dál s bramborou v puse. Asi po půlhodince zmizela kamsi a já se přesunul k partičce v čele s Joeem. Seznámil jsem se s dalšími lidmi, s dalším amíkem z Columba (usu), jméno prolítlo hlavou a zmizelo venku, a s drobňoučkou Cristinou Younger, která tak trošku zdá se mi dělá do Joea, prože mu hned při první příležitosti psala svoje jméno a telefon na cár papíru. Zabili jsme zbytek polední pauzy, já se snažil dopsat Moni, ale nikdo to nezvedal…
Po hodině současné francouzské historie, která je ohraničena revolucí 1789 (to se dobře pamatuje, je to jen 2 století před tou naší, sametovou) a trvá až do dnes, jsem se schoval v jiném pátiu a napíchnul se Moni, se kterou jsme probrali to důležité i to méně. Byla to hezká dvacetiminutovka, ve stínu stromů. Posteskli jsme si, Moni dělala doma velké šlápoty, jednala s panem Šimkem, napouští si doma vanu, což já ne, protože mám jenom kouty na hlavě a sprchový kout v koupelně a těší se na čtvrtek, až s Filipem, Honzou a Nelou zakončí horolezecký večer klobásou v kempu.
Poslední přednáška toho dne byla soda. Francouská soda. Znělo to tak lákavě, L´histoire de cinema, ale nebylo. Nudný frantík nám tam cosi blekotal, navíc jsme seděli blbě až vzadu a špatně jsme mu rozumněli, těšili jsme se, že pustí film, ale nepustil. Prostě nuda nuda, šeď šeď. Poslechl jsem si pár welšských nadávek, něco jako f´kin´ c´nemá. Joe, když mluví rychle, tak mu některá písmenka chybí. Jako třeba nikdy neřekne little, ale vždy něco jako lil. No, jiný kraj, jiný mrav. Nakonec došlo asi na 2 minutovou ukázku s nějakého děsně romantického čb filmu s Jeanem Gabinem a to bylo vše. Odešli jsme do sluncem zaplaveného nádvoří před školou, vzali svá kola (kluci mají každý jedno za 20 euro ze second handu, kvalita tomu odpovídá, ale účel to splní (tramvajenka stojí taky 20 euro, na měsíc)) a odjeli vstříc jiným zážitkům.
Tím mým byl samostatný nákup v Carrefouru. Jeho smysl jsem už vypích, tak co bych přidal. Od domu to mám asi tak půl hodiny normální chůzí. Cestou jsem se zastavil v takovém Giga sportu, který tady mají jako Decathlon. Výběr je asi 3x tak větší, teda než třeba na Zličíně. Co mě zaujalo, byl ohromný počet oddělení, nazvaných: Vše pro jízdu na koni, vše pro surf, vše pro potápění, vše na koupání, camping, lezení, kola …. pfff a ještě bych mohl pokračovat. Nekoupil jsem nic, páč jsem nic nepotřeboval a pokračoval do suprčupr marketu. Tam jsem strávil asi hodinu a půl, hledal jsem, nacházel, vybíral, divil se, nakupoval. Víte, kolik druhů rajčat existuje? Nejenom cherry rajčata a kaříková a ta veliká. Ale ještě veliká ve tvaru vemínka, voňavá, nablýskaná…a těch salátů co tam mají, hlavně jich mají už spoustu napytlíkovaných, umytých. Takže pak jen bouchnete sáček a vysypete do mísy a mňam mňam. Koupil jsem, jeden. S pocitem, že mám všechno, jsem zaplatil a zkusil místní Mckáč, který byl uvnitř. Za číze dáte bratru 37 kč, za hambáče 25 kč. A kvalita ceně rozhodně neodpovídá. Zmizel jsem pryč a těšil se na teplo rodinného krbu. Doma jsem vytřídil lednici, vešel jsem se tam, i Michele měla radost. Už tu nebyl malý Benjamin, který zmizel domů. Takže večer zase běžely v televizi dokumenty, které má Michele ráda. Což bylo celkem fajn. Já strávil večer u ntb a nic zajímavého se už neudálo.
Každý den je to jinak, denně se s někým loučím, jiného potkávám. Až se rozloučíte, nezapomeňte, že určitě potkáte někoho nového. Já zatím nabírám. A to byla myšlenka dne.
Žádné komentáře:
Okomentovat