Liberté, Egalité, Fraternité

11-9-2009/ den šestý  / zbývá 100

fráze: Je ne suis pas homosexual. (ž n suí pa omoseksual) Nejsem gay.

Nedovřete-li záměrně nebo nedopatřením dveře svého pokoje, v případě, že s někým sdílíte byt, může se vám stát, že budete nenadále navštíveni. Vtrhnout k vám může prakticky cokoliv, kdokoliv. V lepším případě vejde krásná mladá spolubydlící, která vám přinese čerstvé pečivo k snídani s vonící kávou, nechá pokoj nejdřív provonět a až když spatří, že se probouzíte, něžným slůvkem řekne „Dobré ráno a vyspal jsi se dobře?“ A může pokračovat a pokračovat a je to opravdu hezké ráno, protože za sklem začíná novej mejdan. Ten nejhorší případ si dokáže každej představit sám. Mě potkalo něco mezi. To malé nepěkné zvíře ke mně vešlo, lehlo, chvíli se válelo, pak ho cosi vyrušilo, začalo štěkat a rozeběhlo se z pokoje pryč. Po takovém výkonu je jakákoliv snaha marná a usnout už nelze.

I tak se dá začít den celkem úspěšně. Otevřete okno, nadechnete se čerstvého horského vzduchu, udělá se vám ďolíček ve tváři a ústa se prolomí do něžného U.

Škola začínala přednáškou ve 2 hodiny, ale přestava, že do dvou hodin trčím v bytě s nehezkým psem mě vyhnala do ulic. Ve městě, které je obklopené horami, zákonitě musí být někdo jako konzultant přes hory. Taky tady se nachází. Je tu dokonce Maison de la montagne čili básnicky řečeno U těch, kteří vědí o horách téměř vše. Chtěl jsem zjistit, zda a kde se tu dá lézt, jaké turistické mapy jsou k dostání a jestli náš český standard moc nevybočuje z evropského průměru. Asi 20 minut jsem skejsnul nad šanonem, ve které byly výstřižky z novin, originální, ofocené, hezky ve slídách, jedna za druhou. Nic složitého. Ale mají tak hezky přehledně sestavený itenerář všech cest v daných oblastech, včetně mapek, nákresů a tak. Jednoduše si vezmete, co potřeba, hodíte do kopírky, zaplatíte a hurá na skály. Našel jsem i průvodce lezením okolo Greno, bratru za 16 euro, zatím váhám s jeho koupí. Jako s každým eurem tady. Nasedl jsem na kolo a nechal se unášet směrem ke škole. Cestou jsem nikoho zajímavého ani nezajímavého nepotkal, jen takové průměrné grenoblské lidi. Konečně jsem si změnil přístupová hesla k připojení na net a ke vstupům do školních webů a když jsem vycházel, zahlídl jsem Joea telefonujícího, jen na mě houknul „sedíme támhle“ a já našel svojí partičku. Ti měli po výuce a debatovali, jak se co řekne správně anglicky. Do debaty vstoupil místní prodavač černé pleti z cafeterie. A hned kdo že to jsme, odkud, a že on je z Martiniku a že je z Ameriky. Nasmáli jsme se. Znal Kollera, ale Urquell mu nic neříkal.

Zmizeli jsme na přednášku, která byla o současné francouzské ekonomii. Poznání je důležité. A ze země do země se přelévá jako duny v poušti. Někde jsou větší, jinde menší, ale v jádru pudla mají stejného pudla. Ekonomie (a tahle jednoduchá fráze z Wiki se mi fakt líbí) je věda, zabývající se lidským jednáním ve světě omezených zdrojů a neomezených potřeb. Čili; můžete chtít cokoliv, ale nedostane se na každého. Zjistíte, co je ´ta potřeba´ (un besoin), co je to ´ten statek´ (un biens)…spoustu věcí jsem si zopakoval a zjistil, že snad ještě něco vím, co by se mi mohlo v lednu nebo únoru hodit doma, ve škole, na Žižkově. Ale ještě než jsem začal poznávat toto nóvům, po vstupu do auly mě překvapili moji amíci, kteří vtrhli do druhé řady hned před profesorku (která nás celou dobu přehlížela a koukala do řady třetí). Její vlasy podoby mokré slámy česané gothajským salámem krásně korespondovaly s její mega obří pozadím, které podtrhovaly celkem přiléhavé jeansy. Nicméně byla veselá, smavá, hlučná a uměla zaujmout dav (třeba tím, že se nemohla dostat 10 minut do skříně s technikou, stále kroutila stejnými knoflíky jako u rádia, bez výsledku).

Po téhle fajn 90minutovce jsme zakotvili na trávě před školou, kde jsem se po delším váhání - abych se někoho třeba nedotknul - odvážil k tématu Grenoble a komunita gayů a lesbiček. Moje debata padla na úrodnou půdu: ve chvíli, kdy se ten amík, jehož jméno stále nevím, přiznal, že je gay…a začal líčit, co jsou slizcí gayové, co jsou normální, co nejsou gayové. Ten chleba s lanšmítem mi chutnal výborně. Dokrmoval jsem se čímsi zeleným, co vypadalo jako mladá sazenička salátovky domíchaná krouhanou červenou řepou. Mňam. Nabídl jsem. Vzali si, většinou.

Den jsme zakončili ze začátku drásající debatou o současné politice v zemi galského kohouta. Nejen o něm, ale i o dalších rozeznávacích znacích Francie jsme se dozvěděli. Po nudném rekognoskování bývalých a minulých prezidentech – Mitterrand, Chirac, Sarkozi, De Gaulle…, jsem zjistil, že je nutné vědět o Marseillaise (hymna, vole!), vlajce - trikoloře, pečeti, Marianne - alegorie, již zmiňovaném kohoutovi, ale třeba taky to, že nesmíte zaměnit pořadí těchto tří slov: Liberté, Egalité, Fraternité (Volnost, rovnost, bratrství). Paní profesorka, postarší, začala zhurta, když se jala vytahovat ze skříně Meotar (víte, co to je?) tady malá nápověda.

Ale skousli jsme to a byla to nakonec zajímavá lekce. Asi to dám příště znova. Nutno dodat, že jsem během hodiny seděl za tou mojí první brazilkou, ze které jsem dokonce ten den vyrazil jméno, už během ekonomie. Považte: Marianna. To zní ještě lépe než korejsky Hana.

Po přednášce jsem si ji odchyt, a protože ona opravdu neumí anglicky, museli jsme se bavit tou řečí, kterou se snažíme učit. Po chvíli jsem se musel smát, protože to je fakt vtipný, připadáte si jak dvě děti, které něco chtějí, ale neumějí to vyjádřit. Takže používáte ruce, ksichtíky, žvatlání, spoustu citoslovcí. Zejména oblíbené jsou: fíííí, brmm, psst, buch, tsss. Zdrželi jsme se spolu asi 15 minut. Byla to prostě takový rychlovka.

Navečer jsem si dal takový kratší výlet, chtělo se mi zjistit, kde jsou ty skály, na které se dá lézt. Po 30 minutách funění do kopce jsem to vzdal, poseděl jsem kousek nad městem, smlsnul jsem broskev a švííí zpět dolů a domů.

Zůstal přede mnou otevřený víkend a já tušil, co budu dělat. Ale ne jistě.

Povečeřel jsem s Michele v jednom pokoji (ona už byla po, ale jaksi tam byla její přítomnost) a pak jsem se zavřel do pokoje řka, že mám beaucoup de travail, čili dost co na práci. Usnul jsem s mým oblíbeným Páťou a bylo přede mnou vstávání na 8.30h ve škole. Fíha, to už tu dlouho nebylo.

Večerní příspěvek jsem psal za přispění pana Kirschnera, jehož Hurvínek je pro mě ten nejlepší. Stáhnul jsem si první ze dvou příběhů, který jsem jako malý slýchával s černých dlouhohrajících desek. Tenhle je bez škrábání (což mi tam přiznám trochu chybí), ale je tak, jak ho znám (bohužel jsem si uvědomil, že jako mladší jsem to víc žral, bylo to tak nějak dokonalejší, zbytečně jsem se v tom nerejpal. Nicméně výkon pana Filipovského v roli krále Žita je tak nezapomenutelný, jako jeho Četníci z nedalekého St. Tropez.)

Děti jsou naše naděje, nepředstírají. Svoje pocity vám hodí bez milosti na talíř hned. Važme si jich. A snažme se, ať si mají kde hrát. A spát. A učit se a pracovat. A Jan Tleskač?