7-9-2009 / den druhý / zbývá 104
slovíčka/věty: Prenez-vous un café et le gâteau? (Prené vu ákafé e l gató?) : Dáte si kávu a koláč?
Den tento nesl se ve znamení sílícího zármutku z odloučení. Věděl jsem, že odpoledne pojedu s Michele do vesničky v horách, kde bydlí její syn s rodinou, takže jsem nikam nevyrážel. Po snídani – zase sladký toast, máslo, džem – jsem se zavřel v pokoji. Kolem poledne jsem se vytáhl pomocí paní domácí a jejího Renaultu 5, který je krásně červený i po 20letech (který třeba moje sestra už tak červený nemá), do blízkého Carrefouru (to je ten obchod, který u nás skončil, protože měl moc velkou nabídku a pro nás čecháčky senzibilní na cenu byl příliš drahý, který koupilo Tesco; které je úplný opak), kde jsem udělal svůj první nákup. Byl jsem zase a znovu paf z té široké nabídky (já jsem zvyklý na jeden regál jogurtů, bílé, ovocné, míchací – tady máte: jeden regál na bílé, jeden na míchané, třetí na nápoje). Takže jsem tam stál, zíral, Michele byla nervozni, protože nic nepotřebovala. No, koupil jsem si něco málo jídla za 12 euro (z toho lahev bílého na smutné večery), a mohli jsme vyrazit zpět do krásného 3 + 1.
Sílící depresi jsem ještě podpořil filmem Vesničko má, středisková, naštěstí v půlce mne zachránila moje krásná bytná řka, že jedeme na výlet do Saint-Mury-Monteymond.
Po slabé půlhodince s funícím psem za zády jsme zastavili někde uprostřed labyrintu. Jinak se tomu říkat nedá. Myslím, že orientační smysl mám, ale to bylo pořád doleva, doleva, rovně, doprava. Asi jsem neudělal nejhezčí obličej, nebo sem hluboce přemýšlel, nevím, ale malému Adrienovi jsem se nelíbil. Nepozdravil, ani poté, co ho otec „seřval“, utekl. Hostitelka Veronika mi nabídla kávu, neodmítl jsem a ona zmizela kamsi do domku. Přiřítili se dva dvanáctiletí piráti, byl jsem představen jako už tolikrát během dvou dnů jako student z Čech a přišlo překvapení. Dostal jsem první bisous, čili hubana na tvář. A od 12letého kluka. Jeho kamarád se naštěstí nelíbal. Nevím, zda právě díky tomu polibku, ale ten kluk mi připadal, že je z celé zdejší eskvadry nejmilejší, že bude asi chytrý, inteligentní…je to přeborník v karate, v jeho pokoji visí bezpočet medajlí a chytá prach bezpočet trofejí. Ale zkraťme to. Po kávě mi Jacque nabídl prohlídku bytu, vzali jsme to shora dolů a skončili ve sklepě. Vím, čím topí, co jí, kde spí, kdo si s čím hraje, co se ještě bude dělat. Pro člověka co dělá do nemovitostí hodně důležitý proces.
A pak už mi bylo celkem veselo. Milí lidé, fajn prostředí, všude kolem hory, jen tam byla větší zima – asi tak o 4 stupně méně než dole v Greno. Inu, taková malá daň za hory. Rozloučení a po 5 pokusu, kdy nastartoval Renault pětka, jeli jsme oklikou zpátky. Fakt to bylo moc fajn. Večer se mi podařilo rozchodit internet a tím mi také stoupla nálada. Najednou jsem už nebyl tolik sám a začal jsem se těšit na první den do školy.
Sdlábl jsem zmrzku a šel do hajan. Dobrou noc mi řekli moji oblíbení Tlučhořovi, v hlavní roli s Krupkou. I mezi cizíma lidma lidma je pořád lépší, než být sám. A to je myšlenka dne.
Žádné komentáře:
Okomentovat