slovíčka: Je prends le 6. (ž prá l sis). Jedu do šestého (k použití ve výtahu, ale lze použít i při jízdě tramvají, pokud po-jedete šestkou)
Když tak o tom přemýšlím, není jediný sen, který bych si tady, ve Francii, vybavil. Ne snad, že by se mi žádné nezdály, ale asi jsou tak slabé, že nenechávají otisk. Pamatuji si pár snů z raného dětství, zejména ty, které mě hodně děsily a občas se opakovaly. Ale tady, tady nic.
Takže i když ráno vstávám s pocitem dobře odvedené práce, nemám žádný hmatatelný důkaz.
Ranní mraky nad městem byly jak pára nad hrncem. Byly tak nízko, že jsem na ně skoro dosáhl. Dlouho jsem koukal, jaká je situace a zda se mohu vydat do školy na kole. Mohl. Nicméně všechny ty nutné procedury jako obléct tělo, nakrmit tělo, přemístit tělo, byly tak dlouhé a bylo jich víc, než kolik času jsem jim původně vyhradil, že jsem sebou musel opravdu hodit, jinak zde byla vážná hrozba nestihnutí začátku hodiny. Jel jsem jako s větrem o závod, mít dlouhé vlasy, krásně by mi vlály. Byl jsem tam just-in-time a mohl tak začít trávit krásné dopoledne se svými kolegy z ciziny.
Jedna věc, která mě tu opravdu zaujala, je tabule v učebně. To není ta obyčejná na křídu, nebo na psaní fixou – ač tak vypadá. Je propojená s pc: její součástí je projektor, který na ni promítá obraz z monitoru počítače, ale navíc, když zvolíte správný program, tak na tu tabuli píšete, objevuje se to i na monitoru…a když popíšete stránku, kliknete si na novou čistou a píšete dál…a k té původní se ale můžete zase vrátit, listovat. Skutečně geniální. A navíc nám dneska Cecilia (to je moje třídní), pustila i video přes tuhle tabuli…která má dokonce dost výkoné repráky. Dneska jsem fotitl hodně přes mobil, tak omluvte kvalitu.
Připojuji i pár zdatných obrázků mých spolustudentů. Na první jsou i polokorejka Hana, Weihou a Gustavo, na druhé duo američanek s pozadím třídní.
Na chodbě po vyučování jsem se zastavil s Gustavem (Brazilec), který čekal na kamaráda, že spolu půjdou na oběd. A že našel fakt dobrou restauraci, jídlo za 2,90 euro a že tam musíme jít s ním (holt Brazilec, aktivní Brazilec). Odvětili jsme, že i naše restaurace je stejně laciná, ale on ne, že v té jeho se dá platit i v hotovosti a že je lepší. Než přišel jeho krajánek a kamarád Henri, dorazila Maria-Jose, kterou už jsem párkrát zahléd. Dostali jsme každý po dvou bisous (hledejte, co to znamená, už jsem se o tom párkrát zmínil) a poslouchali jsme směs portugalštiny, francouzštiny, angličtiny.
Restaurace byla fakt super, k jídlu byly penne s cuketou a mrkvičkou, salátek s ředkvičkama, jogurt, houstička. Začíná se mi tady konečně líbit.
U kafo-automatu mě zastihla Hana, zda už jsem si vybral nějaký sport, který budu během semestru dělat (což není povinné, ale je to fajn). A pak z ní vypadlo, že by chtěla lézt, že má s sebou boty, úvazek…super, řekl jsem si. Další do party. Tak jsme se zakeceli, na hodinu historie přišli jen tak tak a já pak ještě chvíli studoval prospekty, které přinesla z prezentace.
Ten profesor je fakt borec. Dokáže zaujmout, hodně toho ví, má v tom přehled. Tušili jste, že ve chvíli, kdy byla dobyta Bastilla, v ní téměř nikdo nebyl? Byla to především pevnost, pak také politické vězení. Těch věcí, co Francie zažila před jejím pádem, bylo hodně, tohle byla už jenom taková třešnička na dortu. Francie totiž byla na pokraji státního bankrotu. Byly vypracovány reformy (tak jak je známe od nás), proti kterým se však bouřila šlechta. No upřímně, já být šlechtic (to jsou dnes voliči ODS), tak taky nechci podporovat lúzu. A tady přichází to nejzajímavější: Proti této reformě roku 1788 vypuklo povstání v Grenoblu a Dauphiné. To je tady, co jsem já. Nakonec se lidi vzbouřili, protože Ludvík nesplnil to, co slíbil, a tak vtrhli na Bastilu. Chtěli střelný prach, který tam měl být. Musela padnout, byla totiž symbolem královského útlaku a nenáviděného Ludvíka XVI. Poselství z pádu pevnosti znamenalo pro lid jediné: Půjde to.
Docela zajímavý příběh, nemyslíte? Plná a delší verze, i když ne úplně přesná, je na wiki.
Učitel mluvil, mluvil, najednou vylezl na stůl a hodil do davu pár věcí. Aby demonstroval nelibost lidí z Grenoblu k opatřením, která po nich chtěl Ludvík. Všichni jsme se dobře bavili.
Po skončení přednášky jsme ještě chvíli poseděli v patiu, já si dal konečně to kafe, které jsem předtím díky Haně nestihl, poznal jsem tři Korejky a dlouho řešil s Darrellem, co večer. Těšil jsem se na kino, dnes byl totiž poslední den, kdy bylo kino za lepší cenu (normoš je to za 6,50, ted za 4 eura). A on se nemohl dohodnout s Nancy, tak jsem se sbalil a jel domu. Jako že dám rychlou večeři a kino sám. Byl jsem uprostřed jídla, volá Derrell, že je mám dojít, že dáme někde v centru čínu. Tak jsem dojedl, rozloučil se s Benjaminem a vyrazil na tram.
Jídlo jsem s nimi samozřejmě nedal, protože jsem byl plný, ale udělali mi radost a šli jsme do kina pospolu. Tarantinovi bastardi byli celkem příjemnou tečkou za celým večerem. Kino v Greno je „huge“ a když říkám obrovský, tak myslím obrovský. Asi tak 2x větší, než největší sál na Andělu. Má ale nevýhodu, že nemá číslované řady a sedačky. Takže kdo dřív příde, ten dřív sedí a líp vidí. My byli prvníííí. Takže nejlepší sedačky. Jo, a platí se u automatu.
Návštěvnost byla neskutečná. Ty fronty a zástupy, to jsou návštěvníci kina. Neuvěřitelné.
Domů mě doprovodili sousedi. Šli za mnou od tramvaje, ale všimnoul jsem si jich až na dvoře u domu. Celou cestu jsem si říkal, že jsou jinam, ale byli pořád za mnou. Takže jsem musel u miniaturního výtahu s pravdou ven a oznámit, že já jedu do šestého patra. Tak jsme se mohli domluvit, kdo bude vystupovat dřív a kdo tedy nastoupí poslední. Jeli taky do šestého. A, tak už znám sousedy.
Jdu spát totálně vyčerpán, tento blog je nejpozději psaný zatím. Ale zůstávám věrný svým čtenářům a chci jim dopřát k ranní kávě a croissantu dobré čtivo. Jen mi laskavý čtenář promine, ale dnes už myšlenku nevymyslím. Dobrou.
Žádné komentáře:
Okomentovat