Prokletí básníci

14-9-2009/ den 10  / zbývá 96

slovíčka: Poéte moudit (poét modý). Prokletí básníci.

Pondělní ráno bylo jiné, než ta předešlá. Nebylo tak slunné, nebylo tak teplé. Ale jedno mělo stejné. Snídani. Marmelády. Zapomněl jsem, jak se tělo odvděčí za to, co mu člověk o víkendu dopřál. Nohy mě bolí, jak kdybych vylez nějakou horu. Nejsem úplně omezený, ale sejít schody je pro mě porod, vyjít schody je pro mě vojna. Do školy jsem vypadl celkem rychle, po víkendu jsem zaplaťpánbůh našel kolo tam, kde jsem ho v pátek nechal. Během dopoledne jsme si zopakovali pár přídavných jmen, jako hezký, ošklivý, agresivní, milý. 

Během pauzy na oběd jsem našel jenom Nancy, se kterou jsme zhodnotili víkend, sdlábli připravené svačinky a společně pak zmizeli na přednášku. Přednáška o historii umění nás nikoho moc nezaujala, zato nás zaujaly počmárané lavice. Navíc jsem našel v baťůžku lihové fixy, načež jsme mohli pokračovat ve vylepšování učebny a de facto dělat umění. Nakreslil jsem Elvise, řidiče a malou mumii. Napsal jsem jednu sloku píšně od Chinaski, Couru. Rádi jsme opustili přednáškovou místnost, která nám připomínala protiatomový kryt a v pauze na další přednášku jsem si postěžoval, že na nikoho nemám kontakt a hned jsem ho dostal od Estebana (Estevo), Joea, zjistil jsem, jak se jmenuje Nancy, hned večer jsem si ji přidal do FB.

Historie literatury začala celkovým přehledem, sepsali jsme si tabulku s nejdůležitějšími autory, kteří psali v daných obdobích. Zůstali mi v hlavě Rimbaud, jeho kolega, kamarád, přítel, milenec a publicista, ale i básník Paul Verlaine. …prokletí básníci, kteří psali hlavně, když byli pod parou. Rimbaudův Opilý koráb je samoreflexí, autor je korábem plujícím po rozbouřeném moři. Nemenší práci pak odvedl Vítězslav Nedbal, který přeložil jeho díla. Za zmínku stojí i film režisérky Agniezski Holland Total Eclipse, kde zazářil – pro mě výborný herec – Leonardo di Caprio. Ke shlédnutí na youtube (doporučuji 2 minutu filmu). U nás byl takovým desperátem třeba František Gellner. Jeho Přetékající pohár ze sbírky Po nás ať přijde potopa jsem jednou dokonce zhudebnil. …já držím pohár ve své dlani. Je zpěněný a přetéká. Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka.

Uvědomuji si, že tenhle blog není jenom zpovědnicí jednoho mladíka cestujícího dál než do Rakovníka. Je to tak trochu i moje učebnice, kde se malými krůčky dostávám hlavně díky wikipedii do dávno zapomenutých končin mého mozku.

Opustili jsem školu, ještě chvíli se bavili tlačíce svá kola, nakonec jsem osaměl s Darrellem a dotáhl jsem ho až do La Tronche, protože on tu bydlí poblíž. Stihl jsem telefonát s Moni, více pracovní než soukromý, ale i tak jsem ji rád slyšel. Taky jsem si jí postěžoval, že Michele něco kuchtí, já že jsem dorazil hladový ze školy a že to tady celkem voní a že nemám šanci, aby mi nabídla. Opak byl pravdou. Dostal jsem nášup polívky a ještě takový malý smažený bambulky bramborový, jejichž výbora byla podle popisu Michele děsně složitá. Trochu najedený jsem vypadl nechat se oslnit Carrefurem a něco nakoupit. Mimo jiné jsem si pořídil simku od operátora Orange, takže ted jsem on-line i tady. Btw: když vám v Čechách (nevím kdo to dělá) zablokuje mobil, protože původní majitel byl o něj okraden a vy jste tím pádem neoprávněným držitelem, můžete jej použít v cizí zemi. Což je super. Takže jsem po 2 letech použil celkem fajn hračku. 

Dostal jsem sprďáka za to, že mám v chodbě 2 páry bot a v klidu jsem se zavřel do pokoje a znaven se těším na další den. Někdy je cena jídla dosti zvláští a záleží na každém, zda je ochoten ji přijmout. Jak doma, tak v cizině. A to byla myšléénka dne.