Frisbee

1-10-2009, čtvrtek / den 27  / zbývá 79

slovíčka: Septembre s´arettait. Ce mois, c´est October. Septábr sareté. Smoa, se oktábr. Září skončilo, už je říjen.

Týden tady na dálném jihu se chýlí ke konci a mám potřebu ho sepsat a zrekapitulovat. Michele mi dala dnes nové čisté povlečení, voní to tu novotou, čistotou – možná proto, že jsem ji ráno zaplatil nájemné na další měsíc. Možná proto, že jsem jí nechal 4 eura dýška, hlavně za to, že mě už kolikrát pozvala na kus žvance, že jsem od ní dostal dvě lahve cideru (takový dobrý alkoholický mošt z jablíček z Normandie), a že je to s ní v pohodě. Nemyslím si, že jsem doma bůhvíjaký špiňucha, ale u nás se povlečení každých 14 dní teda nemění. Holt, jiný kraj, Aleši, jiný mrav.

Právě jsem se vrátil z konzertu, který pro studenty uspořádala škola. V kampusu se sešlo odhadem 1000 lidí, abych nepřeháněl, čož je docela pozitivní. Všichni jsme se tam hledali a když jsme se našli, tak jsme se zase poztráceli. Večer jsem strávil v přítomnosti Natha, večerem prošli další lidi, jako třeba dvě dívčiny jménem Sarah, obě dvě, a zase odešli kamsi do tmy. Unavený z muziky, kterou jsem nepochopil (možná proto, že všechny tři kapely hráli úplně stejný žánr, možná proto, že mi tam chyběly dobrý kytary), unavený z nedostatku alkoholu, který ve mně mohl vyvolat větší uvolněnost a svolnost k zábavě, otrávený z Bena, který tam nevybíravě ošmatlával Hanu, z Nancy, která se mě pořád ptá, proč jsem smutný a jestli mi může s něčím pomoct a mám pocit, že je mi neustále za zadkem, unavený ze včerejšího mini bouldrování, ze kterého mě bolí předloktí, ale které mě bolí tak nějak hezky. Otrávený. Ještě že zítra razíme na výlet do Vizille, podíváme se do muzea, ve kterém je zmapovaná historie francouzské revoluce, projedem si město, dáme kafe.

Den byl ale fajn, když ho otočím. Ráno jsem se konečně po půl roční známosti potkal s Pavlou, se kterou jsem si do teď dopisoval jenom přes fb. Dal jsem si na její účet kafe, poseděli jsme ještě chvíli v parku a pak jsem utíkal do školy, kam jsem přišel poprvé pozdě a všichni se divili, co se se mnou stalo. O přednášku politologie jsem se profesorce svěřil, že jsem od Prahy a ona, že to tam dobře zná, že zná Brno, Olomouc, Prahu…milá paní. Stařičká, chytrá, milá. Doma jsem ještě stihl po rychlé večeři pokecat s Klárkou, která je nervozní ze zítřejšího konzertu, který mají na podporu asistenčního pejska pro jednu osůbku, která ho potřebuje. 2x jsem se dnes svezl zadarmo tramvají a po náročném dni poslouchám libé zvuky Coldplay.

Během týdne, který nepřinesl nic zásadního, jsem si ve středu docela hezky zabouldroval na jedné zítce v kampusu, je postavená do převisu, takže to není nejjednodušší. Ale příště si musím vzít maglajz. Ten den jsem si odnesl 3ks obnošených triček, které jsem si zadarmo koupil v místním obchůdku ,odnes si cokoliv,. Pinkli jsme s Nathem chvíli frisbee. Večer jsme s Darrellem a Nancy povečeřeli společně v rezidenci, Nancy udělala tortily, já koupil víno a gumový medvídky a ještě jí dlužím bůra za nákup. Dorazila roztomilá francouzska Matylda, přinesla koláč (z piškotů a kysaný smetany a s hruškami, výborný, jen do tý náplně my nedáváme kakao a to je myslím lepší – ale dort mě úplně dorazil a byl jsem jak koule). Pak jsme se podívali na Podivuhodný příběh Benjamina Buttona, já obdivoval Brada Pitta, uronil jsem několik slz a kolem půl 12 jsem odjížděl nočním městem domů. A cítil se provinile, že jsem přišel tak pozdě. Ale Michele není moje máma, která potřebuje vědět kam jdu, kdy se vrátím a proč už nejsem její malý Alešek. Napsal jsem Moni. Hodně citlivý dopis. Skoro dlouhý, jako moje průměrný příspěvky. Rozhodl jsem ho poslat jenom jí. Proto jsem se tak dlouho nedostal ke psaní blogu. Jednak se přestávají dít zásadní věci, už to tu pro mě není tak nové, a jednak se zkracuje den a tma je už kolem 8 hodiny.

V pondělí jsme se dohodli dát si navečer frisbee v parku. Vzal jsem do batůžku lahvinku Cideru, pěšky jsem šel tmavou uličkou mezi řekou a hřbitovem a měl jsem docela strach. Potácel jsem se v ulicích a nemohl najít správný směr. Dorazil jsem o půl hodiny později, záda propocené od kytary. Když jsme dorazili a začali házet, musel jsem přemlouvat Darrella, toho sportovního antitalenta, aby se připojil. Hned prvním hodem mě trefil pod pravé prso, čímž vykouzlil otisk mého žebra. Podotkl jsem, že zastavil růst mé 3. bradavky a rozesmál jsem asi 2 lidi. I Nancy si s námi házela a vypadala, že jí to děsně nebaví. Ale když jsem tam byl já, tak ona přece nebude sedět. Když dorazila Hana, bylo to veselejší, protože jsme už byli 3 lidi, kteří si to užívali. Po hodince jsme sedli k lahvinkám vína, cideru, pivka, někdo přinesl kobližky, křupky, pak dorazil Ben – já zahrál asi 3 písničky, on si půjčil kytaru a začal brnkat nějaký blues, kytaristicky hodně zajímavý, ale pro posluchače nikoliv. A to mu vydrželo asi 2 hodiny. Ještě se k nám připojila Morgan (státy) s kamarádem, který bydlí někde na severu Francie, jeho kořeny sahají do turecka či kamsi a jmenuje se Nabyl. Jj, jeho jméno mě fakt pobavilo, ale na chvíli jsem si s ním popovídal francouzsky a to bylo fajn. Kolem 1h jsme to zabalili, na rozkaz Darrella jsem se zapřením šel s ním doprovodit Nancy kamsi do centra (úplně na druhou stranu, než jsem chtěl jít), aby si mohla vzít kolo a jet do rezidence. Když jsme obešli jedno kolo a dostali se znovu do bodu A, znervóznil jsem. Rozhořčeně jsem podotkl, že tady už jsme byli. Domů jsem se dostal ve 2h ráno, po prozpívané cestě s Darrellem, který něco v hrdle má. Projeli jsme to od Queens až po pohádky.

A úterý jsem završil domácí prací, úkolem a hodně dlouhým povídáním s kamarádkou Klárkou, která toho času bydlí na Mostě Černém. Došlo i na fotky z dovolené a vyřešili jsme snad i otázku světového míru. Ten večer jsem šel spát sice pozdě, ale s vědomím, že školu mám druhý den až od 11h. Zatímco ona šla spát ve 2h a vstávat chtěla už v 6h. Dobrý bože, ta má ale sílu. Stále zapomínáme na to, že práh ženské bolesti je daleko, daleko za tím mužškým. Proto mohou ženy rodit, kojit, živit děti a vyřit pro rodinu a ještě snášet manželovo opíjení. Jako třeba to Čuperovo. Který nakonec musel až do pekla, aby se odnaučil pít rum. Rozhodně doporučuji ke shlédnutí. Poučné, nádherné. Máme vás ženy rádi, vážíme si vás. Jste naše jedničky. A to je myšlenka pracovního týdne.