Cristina

4-10-2009, neděle / den 30  / zbývá 76

slovíčka: L'Insoutenable Légèreté de l'être. Lãsutãbl ležerté d létr. Nesnesitelná lehkost bytí.

fotky z celého víkendu, dady

...dopsal jsem tenhle blog a zjistil, že v něm hodně píšu o Cristině. Takže tenhle je věnovaný usměvavé Texasance.

Manos Al Aire: Mi Plan, Nelly Furtado. Právě dohrála a dozpívala mi do uší. Michale má stále otevřená okna a když sedím na židli, zebou mne nohy. Teď zívám na posteli a nohy mám pod peřinou a pěkně mě zebou. Dopsal jsem si po dlouhém dni s Klárkou, která mi (aniž o tom chudinka ví), nahrazuje trošku mou vzdálenou Moni, která na mě pěkně prdí a nemůže dát ani vědět, že je na živu. A to jí píšu takové dojemné e-maily. Nezahálím a v Greno i za jeho hranicemi se činím. Po páteční trapně propařené noci nastal báječný víkend.

V pátek jsme vyrazili s Nathem a Alexem a Anrewem navštívit zámeček v městečku Vizille, ve kterém prakticky začala Velká francouzská revoluce v r. 1789. Posvačili jsem, viděli kachny, kachny. Viděli pár obrázků, dali kávičku, jeli zpět. Večer jsme se domluvili na pivko, Nath mě nejdřív poslal divnou sms, začal jsem pochyboval, jestli je na holky, pak se omluvil, že nebyla pro mě, pochybuji tedy ještě víc. Nakonec mě nechal ve štychu a já páteční večer začal splýnem na lavičce na břehu řeky Isére. Po polovičce lahve jsem si uvědomil, že večer budu muset strávit s Darrellem a Nancy nebo jít domů. Po ¾ lahve jsem napsal sms a po celé lahvi jsme stanuli před Couche Tard barem. To už jsem v plné náladě stihl Darrellovi říct upřímně a od srdce, co si o něm myslím (a dnes mi napsal, že jsem ho pěkně naštval). Ani nevím, jak jsme to zvládli, ale spát jsem šel ve 4h ráno. A to už jsem celý večer pil jenom vodu z kohoutku na záchodě a snažil se rozchodit nadcházející kocovinu z vína červeného, které bylo pěkně hutné. Když se ve 2h zaplnil bar k prasknutí, utekli jsme na místní diskotéku, kde to sice stálo za prd, ale posilněn vínem může člověk prakticky nemožné. A já se chtěl po týdnu splýnu trochu bavit. Lidi na to nebyli, tak jsem si musel pomoct sám. Křepčil jsem na parketu, viděl nechápající pohledy, ale já se potil a bylo mi dobře. Ve vedlejším baru hráli jenom rokec, začalo to Who made who a přes You could be mine (ten klip je fakt boží, nikdy jsem ho předtím neviděl – až na ten patetickej závěr, fíha, to přepískli) jsme se dostali až k …exit light, enter night, take my hand, we´re off to never never land.

Potichu jsem vklouzl do postele a usnul spánkem spravedlivým. Bez budíku. A se strachem, abych ráno nezaspal.

Nezaspal. V 11.45h jsem už čekal na nádraží na Hanu, Joea, Estebana. Hana dorazila přesně podle instrukcí na čas, Joe s partou pozdě, ve 12.03. Odjezd ve 12.10 a já byl nervózní. Ale na palubě jsme byli všichni a včas. Jenže autobus neodjel na čas. Nešly zavřít. Řidič půl hodiny mačkal páčku, pak vstal a otevřel dveře ručně. (tahle klasika podle Šimkra a Grossmanna skoro byla stejná). Přišlo spoustu poradců, ale nakonec to řidič nějak vyřešil sám. Po 40 minutách jsme vyrazili a naše dobrodružství začalo kdesi ve vesničce La Placette (v té stejné, ve které jsme před týdnem s Nathem začali naše dobrodružství). Více méně jsem se rozhodl jít tu samou trasu, stát se průvodcem, hrdinou dne, a být za jedničku. Udělal jsem dobře, že jsem zvolil némlich tu samou trasu. Moje ekipa složená s již výše uvedených lidiček, doplněná o Matyldu a Cristinu vypadala místy slabě a bál jsem se, co všechno vydrží.

Moc mile mě překvapila Cristina, která neoblečená do hor, bez spacáku, jen s lehkou přikrývkou nakonec byla nejspokojenější a nevytrvalejší člen výpravy. Matylda, vypadajíce jako zkušená horalka byla posledním členem výpravy, ale zato nejlépe vybavená. Největší batoh měla opravdu ona.

První zastávku na jídlo jsme udělali na malém místečku s rozhledem do krajiny, Cristina neustále řikala, jak moc je to super. Joe vymyslel házení na kámen a báječně jsme se bavili. Až na to, že ho skoro vždycky sundal on. Pak jsme dorazili na místo s kamenem v podobě křesla a všichni na něj lezli: teda kromě mě. Fakt to bylo vysoko a pro mě dost vo hubu.

Whiskey in the jar. Šplhali jsme další hodinu a konečně dorazili k chajdě. Byla tam bohužel babička, se kterou jsme nepočítali. Ale domluvili jsme se s ní, že všichni přespíme tamo. Nedokázal jsem si to představit, ale věřil jsem. Byla nám zima, tahle chajda je v údolí a sluníčko je tu málo. Vylezli jsme na kopec a dívali se, jak pomalu slunce klesá k horám. Vypili jsme piva, víno, hráli jsme karty, počkali až se slunce utopí v mracích a vydali se za svitu Joeovy čelovky zpět k chajdě. Ještě jsme rozdělali příjemný ohýnek, snědli něco brambůrek, nad námi vyšel úplněk a zalil krajinu bílým světlem, po obloze se honila letadla a kousek od nás hýkal oslík. Já pořád dumal, jak se naskládáme do chajdy. Ta disponuje palandou, podle mě pro 6 lidí. 3 v každém patře. Měl jsem plán, ten vzal za své, když Joe řekl, že budeme spát nahoře všichni. Opravdu jsme se tam vešli. Cristina se narvala – nechápu jak – do spacáku k Estebanovi, vedle se plácla Matylda, já, Hana, Joe. Moc hezký sendvič, ale ležet se dalo jen na boku. První se asi po 10 minutách ležení zvedla Hana, že jde dolů a sní odešel i Joe. Ten se dobrovolně rozhodl oddělit Hanu od paní (a když pak ráno vyprávěl, jak se k němu ve spánku překulila, jak on rozespalý otevřel oči, jak ji spatřil zblízka, jak si myslel, že je mrtvá a jak se vyděsil…moc jsme se nasmáli a ještě ted mám úsměv na tváři).

Ještě než Joe odešel dolů, myslím, že ... Proboha. Co se to ze mě tady stává? Já jsem si to fakt v tom snu užíval. A pak jsem o tom musel ještě dlouho přemýšlet. Asi potřebuju nutně babu, aspoň se k ní na chvíli přimáčknout. Jj, to by pomohlo. Moni, co s tím? Přijeď mě nasytit, jinak zhynu hlady.

Ještě jsem slyšel jak paní dole chrápe, Cristina se tomu nahoře směje a pak jsem usnul spánkem spravedlivým.

Ráno jsme kolem 9h vylezli z pelíšků, paní už byla pryč a dole Hana klečela Joeovi na zádech a napravovala ho. Okolí chaty bylo ojíněné – no spíš omrzlé – a venku byla opravdu kosa. Začali jsme se balit a holky vylítly nad kopec nad chatu, kde už bylo sluníčko a zahřívaly se tak. Zvlášť Cristina, která musela v noci hodně moc promrznout, páč ve spacáku s Estebanem by se nevyspali, tak se asi hnula mimo. Jsem si jistý, že mě ta holka moc nemusí. I když nevím proč, a mrzí mě to. Je fakt moc roztomilá, pořád se usmívá a má v sobě ten kousek dívky, která je nesmělá a potřebuje ochrannou mužskou ruku. A to nám kohoutům imponuje, moc se ukázat. Vám, všem samostatným ženám, chci rozlásit: dejte nám šanci vám ukázat, že se o vás dokážeme postarat. Moc nám to zvedá sebevědomí.

V 11.15h jsme stanuli na vrcholu Grande Sure. Už tam bylo pár lidí, za hodinu jich tam mohlo být asi 30, do toho se objevila helikoptéra, my zjistili, že nahoře spadlo dítě do díry a záchranáři ho museli vytahovat. Ještě dlouho poté, co jsme zmizeli, helikoptéra tam byla pořád. A Cristina byla pořád unešená, ze všeho. Bodejť by ne, byl to její první trek.

Bylo nádherně, obloha bez mraků, viditelnost neuvěřitelná. V dálce se bělal Mt. Blanc a já byl na vrcholu blaha.

Kolem 3h jsme stanuli na druhém vršku Hutiéres. Před cedulkou Nebezpečný úsek, padá kamení, se na mě všichni podívali, zda to myslím vážně a já řka ano, jsem je donutil k sestupu. Tragickým článkem se stal Esteban, který toho měl plné kecky a motaly se mu nohy, ale sestup do první mezifáze jsme zvládli na jedničku. Všichni toužili po vodě a já sliboval, že už se jí brzy dočkají. Voda byla miniaturní čůrek vody, ale poseděli jsme, posvačili, mezitím naplnili lahve, hodně se nasmáli, vyšlápli zpět kousek cesty a jali se sestupovat mezi bodláčím dál a zpět. Joe krásně vybafnul na holky, pak nás poštípali vosy (les guępes ont nous piqué), nejvíc Matyldu a pak já, koukajíce na ní, jsem taky dostal jedno pikáro. Ještě teď to brní a svědí. Při sestupu dolu, koukajíce na Cristinu, přišlo mi jí líto. V keckách na jogging jí to na kamení opravdu nešlo a každou chvíli seděla na zadku. Tak když jsem cítil, že je nebezpečný úsek, nabídl jsem jí svojí tlapu. A takhle jsem ji provedl pár nebezpečnými úseky. Pak mě napadlo „lyžování“ v kamenech a skvěle jsme se vyřádili. Strhnul jsem k tomu i kluky a jízda v kamenech byla opravdu libová. Mám trošku pořezaná zápěstí, ale jen trošku. Čas jsme měli výborný a tak jsme nakonce dorazili hodinu před odjezdem autobusu do vesnice, dali jsme si 6x un demi, čili 0,25 l pivka Kronenbourg a autobus mohl přijet.

Po cestě do Greno jsem ještě poslochal Joea a trochu mě navnadil na práci v Chamonix. Vozit lidi z letiště v Genevě  do Chamonix a strávit celou zimu v horách, na prkně. Moc se mi ten nápad líbí, zjistím, kolik by to hodilo a možná Čechy nashle až v březnu. Báječná představa.

Mám mejla, uvidíme. Na autobusáku v Greno jsme se rozloučili, já zaplatil dodatečně za pivko a jízdné a každý jsme uháněli ke svým postýlkám

Sprcha byla libová, stejně tak jídlo do mirkovlnky, báječný domácí kozí sýr od Michele s trochou le vin rosé, velký kotel čaje, dokonce i slaboučké kafíčko jsem si uvařil a ted už hurá na kutě. Už je zase jedna hodina a já vstávám v 7:30.

Myšlenek padlo několik, takže dobrou děti.