slovíčka: Chaque soir, trois concerts seront proposés. Šak soá, troa konsért s:ro proposé. Každý večer budou „k vidění“ tři konzerty.
Nevím, jakou stupnicí poměřit, zda jsem daný víkend zapřáhl svoje tělo víc, než jiný. Pokud je to stupněm únavy, které cítí moje tělo, pak tento víkend byl náročný. Pokud je to časem stráveným dano aktivitou, pak nebyl zas tak náročný. Pokud je to pocitem z odvedené práce, pak to byl jeden z dobrých (ne nejlepších) víkendů tady. Ale popořadě.
Sobota nebyla tak mrazivá jako pátek, takže Joeova ranní otázka, tak co, dnes je na tebe taky zima? mě nechala chladným a řka, že dnes je to ok, jsme začali plánovat sobotní lezení. Po páteční pařbě na rezidenci jsem vstával asi kolem 12h a Michele se poťouchle smála nad svými hrnci, že to bylo opravdu grasse matinée (čili velké ráno). Hlava mě trochu pobolívala po tom mixu Stelly, dalších značek piv a po červeném vínu, ale jen tak zlehýnka, jakože abych věděl, že to je blbost míchat. A já to vím…
Po vinikající snídani (no jo, zase sýr a zase marmeláda) jsem sedl k pc, vyhledat vhodné místo, napsal Joeovi, kde a v kolik má být, ten mi napsal SAFE a já mohl začít balit. Venkovní chlad mě donutil natočit si do lahve teplou vařicí vodu, která na konci lezení bude už studená.
Potkali jsme se místo v půl ve 3 čtvtě (Joe měl skluz), já už měl zato vystátou frontu na dva hm-burgry a malý hranolky, Joe mi pak půlku snědl (a samozřejmě zaplatil) a už jsme čekali na autobus směr Vizille. Tam už jsem byl, takže jsem věděl, do čeho jdeme. Teda městečko jsem viděl, o skalách jsem věděl kulový. Ty jsou přímo v městě, kousek od parkoviště a jsou hojně navštěvovány lidmi z Greno (a lidi, co se zapsali do kurzu lezení na škole už tam byli a dali reference). I v sobotu odpoledne, ač počasí se horšilo, přišly mraky, tu bylo asi 16 lidí. + 2 nováčci. Průvodce říkal, skála je za zelenými vraty, které bývají vždy otevřeny. Byly i dnes. Skála nám nabídla asi 19 cest, mezi IV. a VI b+. Za to odpoledne mezi 4h a 7h jsme dali každý 5 cest, což je myslím slušné. Už jsem lezl ve fleesce, vítr nepřál. Už jsme si po těch předchozích 2 lezeních s Joem určili pořadí. On to natáhne a já si to pak dám po něm, takže nahoře musím provlíkat lano, což mě netěší, protože tam nahoře mám pořád hroznej strach, ale je to menší bolest než lézt první. I když. Tentokrát jsem 2 cesty lezl taky jako první. Prostě jsme to stáhli a já začal z nuly. A ta poslední mi dala zabrat, závěrečný převis ve výšce
Odcházeli jsme jako poslední, už se začínalo stmívat a jenom koně na nás koukali.
V autobusu jsem řekl, že chci studentskou do Greno a pán se ptal na tarif. Nevěděl jsem co chce. Až když mi řekl 3,20 eura, začal jsem se hádat, že sem, na místo, jsem platil 2,20 euro a že chci stejnou cenu i zpátky. Že jsem student, že je mi 24 (slevy platí jen do 26 let a mě naštěstí každý hádá 24 let, tak toho využívám). Pochopil, uraženě mi vytiskl jiný lístek a já měl ze sebe dobrý pocit. Ale i tak jsme projeli 4,40 eur, tady asi kilo za bezmála
Doma jsem se ve dveřích potkal s Veronikou a dětmi, kteří právě byli na odchodu. Michele jim ještě pakovala výslužku, její syn (už si zase nemůžu vzpomenout na jeho jméno) se se mnou zapovídal o skalách, taky kdysi lezl…i 6b+ a pak všichni zmizeli i s Michele do tmy. Dal jsem se do kupy a náhle byla Michele zpět a já dostal svoji porci Kus-kusu, na kterou mě už od včerejška připravovala. Teda jako, že ji dostanu. Tu porci.
Těšil jsem se, báječně to tu vonělo a ona si s tím dala takovou práci, začala už v 10 ráno a skončila někdy kolem 3, když já odcházel na autobus.
Kus-kus je (podle mě a podle toho, co jsem měl v talíři) směs krupice (z pšenice, ječmene nebo prosa), ke které se jako příloha dává spousta vařené zeleniny (cuketky, mrkev, srdíčko z artičoku, něco jako hrášek, možná zelí, dýně…to nevím jistě, některé ty chutě jsem vážně nerozpoznal) a k tomu mleté maso do kuliček a kuřecí stehna. Michele tam měla ještě nějaké vepřové paličky, myslím. A všechno je to báječně kořeněné. A k tomu hlt rossé. Jé, to jsem si pochutnal.
Jen mi tu chuť trochu kazila smutná Michele, která jak jsem vypozoroval, se toho dne pohádala s Veronikou (no jo, tchýně-snacha). A pak volala asi s kamarádkou a brečela u toho. Tak jsem se potichu vytratil, ale ještě jsem se vrátil a moc jí to chválil. I přes ten hezký den mi jí bylo opravdu líto a ještě teď je mi z toho celkem smutno. Navíc jde ve středu do nemocnice na operaci, snaží se všechno dát do cajku a začíná být nervozní. Plně ji chápu. Tak budu alespoň ten nejmilejší v jejím okolí.
V neděli…jsem i přes nebavení se v sobotu večer vstával celkem pozdě. Ale měl jsem jasno. Dnes bude snídaně vpravdě česká a dubovic. Měl jsem tak nějak radost, že mám Moni doma, po 3 dnech, které strávila po letištích, tak jsem si chtěl dát snídani, kterou máme spolu moc rádi. A navíc mám 5 vajíček….
Skočil jsem dolů pod barák do pekařství, koupil jsem si krásně voňavou čerstvou křupající bagetu a doma si udělal hamenex. Michele se trochu divila, asi to zatím nesnídala, tak příště udělám dva…ale musím vstát dřív. A to ještě nejedla chleba ve vajíčku…tady budou muset stačit tousty. Na 2 hodinu jsem si naplánoval kolo a v půl 3 jsem opravdu vyrazil. Teple jsem se oblékl, natočil horkou vodu a hurá po toku řeky Isére kamsi. Zima mi nebyla, bylo mi chladno a rychlými pohyby jsem to rozhejbal. Minul jsem přehradičku a po 45 minutách podél řeky, unavený rovinou jsem se rozhodl pro kopec. A uvědomil jsem si jednu nevýhodu Grenoblu. Veškerá rovina je tu širokodaleko zastavěná takže se dá na solidní teréní cestu jet jenom a pouze, bohužel, což je velice důležité, do hor. Šplhal jsem asi hodinu, asi
Dorazil jsem včas na sprchu, moje zmrzlá chodidla se bránila tolika horku, ale zvládla to. Pak jsem si pustil formuli 1, kterou jsem již dlouhou dobu neviděl.
Mezítím jsme s Michele snědli další kus-kus, i tentokrát jsem si moc pochutnal, zapili vínem, dali si dezertík, vanilkový krém a pak jsme si hezky popovídali o rodině. A zjistil jsem, že Michele přišla o jednoho syna, který jí umřel na rakovinu. Ach jo, opravdu smutný víkend. Ta žena toho asi hodně zkusila a pořád je veselá. Závidím jí. Chci být na stará kolena taky takový pozitivista.
A na konce krásného, leč trochu smutného víkendu, jsem si krásně potelefonoval, hodinu a půl, se svou Moni, po 3 týdnech jsme si měli moc co říct a nakonec zapla na chvíli i kameru, takže jsem ji měl v přímém přenosu. Nasmáli jsme se, zastýskali jsme si. Bylo to super a bude se mi krásně usínat. A budu mít barevné sny. A teplé sny. Hřejou mi tu kamínka. A ráno hurá do školy.
Za víkend jsem si stáhnul docela dost muziky, zjistil jsem, že Europe vydali nové album, Last look at eden, tak si to pouštím do hlavy, stáhl jsem si i starší Start from the dark a musím uznat, že to těm Švédům šlape mnohem víc než kdysi předtím, než se rozpadli. I když pro mě začali existovat deskou Prisoners in paradise, ale ten stonerock, co ted hrají, je prostě famózní. Můžu jen doporučit.
Dneska nemám myšlenku dne. Musím nějakou vymyslet na příště. Snad jen zamyšlení. Můžeme být sebevíc sraženi životem, ale nesmí nás dostat úplně na kolena. Jinak bychom už se nedokázali smát. Jako třeba moje máma.
To je smutný. Ale je to tak. Tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat