13-10-2009, úterý / den 39 / zbývá 67
slovíčka: Un jour et une nuit avec Prince. Á žůr e innuí avek Prins. Den a noc s Princem.
Není to tak jednoduché být studentem a už vůbec to není jednoduché být studentem v cizí zemi. Pokud se opravdu chcete naučit cizímu jazyku, nesmíte potkávat lidi, kteří mluví jinak, než vaším vytouženým jazykem. Jsem rád, že jsem potkal Pavlu a Lauryse a slibuji si od toho mnohé. Že v jejich přítomnosti poznám hlavně skutečné francouze, takové, kteří jsou líní mluvit anglicky a kteří mě donutí mluvit francouzsky.
Dnes jsem si krásně zamluvil. Nejdřív jsem si myslel, že mluvím s maminkou Jamese, kterého mi Pavla představila, když se pak Pavla potichu vytratila, zjistil jsem, je James je bývalý hokejista, ale teď už jen trénuje děcka. Když se vytratil James, zjistil jsem, že hovořím s jeho přítelkyní, které je 31. To jen ty její brýle na mě působily tak, že vypadá starší, než je. Ale maminka? To jsem fakt přehnal. Touto cestou se jí moc omlouvám, bohužel jsem nezjistil její jméno, tak jen tak bezejmeně.
A poznal jsem Mitju, Slovince. Před 4 dny se mu narodila (jeho manželce) dcera, která dostala jméno Enja. Moc hezké jméno. Moc hezké fotky nám ukázal na jeho iPhonu. A po dvou Heinekenech jsem se teď, zase v půl jedné, dostal do postele. Ach jo. A to jsem myslel, že se svou nemocí budu v 11 doma.
No, byl jsem na hokeji. Na druhém konci města. Pavla mi nabídla lupen, tak jsem rád přijal, Laurys byl pracovně, takže se nám nemohl věnovat, ale i tak jsme si to na sedačkách za brankou užili. A to Pavla stihla ještě koupit legíny. Greno hrál s Chamonix a docela to kluci klukům nandali. Výsledek 10:3 se jen tak nevidí a tak Mitja mohl slavit hned dvakrát.
Sice jsme chvíli v baru na kluky čekali, ale stálo to za to. Ve chvíli, kdy jsem odcházel, barmanka na stůl přinesla 10 kousků a berte si, kdo chcete. Teď je tam asi veselo.
Dá se říct, že to byl po dlouhé době hezký večer. Už druhým dnem osciluji mezi školou ráno a postelí odpoledne.
Pondělí… bylo naprd, po dopolední hodině jsem to zabalil, jel domů a odpoledne prospal. Michele mě viděla a hned mi naordinovala prášky, na netu jsem se ujistil, že jsou to kolegové mého oblíbeného Paralenu a už je papám vesele dva dny. Pustil jsem si k tomu Ať žijí duchové, ale ani jsem neviděl Leontýnku. Večer jsem po fajn špenátu od Michele při svitu lampičky chvíli komunikoval s Klárkou, která mě poprosila o pomoc s grafikou, vyřádil jsem se na ní asi 3 hodiny a pak ještě další půlhodinku jsem strávil nad deníčkem Moniky, která pomalu uzavírá svůj pobyt na Madagaskaru, děvenka moje starostlivá. Už je tam z toho trochu unavená, myslím. Začíná vidět tu bídu okolo.
A úterý bylo jako přes papír kopírovací. Ráno do školy a chtěl jsem hned zpět do hajan, ale nakonec jsem zůstal i přes pauzu a těšil jsem se na hodinu, kdy si vykládáme, jak vznikají která slova a co znamenají. Ale nedočkal jsem se. Paní prof zřejmně onemocněla, a tak jsme se po akademické čtvrthodince rozešli domů. O pauzu jsem se stihl pobavit se Samantou a Charrity a když jsem se díval, jak jedna druhé masíruje šíji, cítil jsem se tak příjemně, jak kdybych byl pod těmi prstíky já sám. Ale nebyl. A jinak nic zajímavého, nuda nuda, šeď šeď. Doma jsem si uvařil penne s omáčkou a najezen spokojeně usnul nad článkem o francouzské kuchyni. Úkol jsem naštěstí zvládl ve škole, takže spánek přišel vhod a nestál mě nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat