Umět sbalit dívku

11-10-2009, neděle / den 37  / zbývá 69

slovíčka: Profession : enfant de président. / profesjo: ãfã d presidã / Zaměstnání: prezidentovo dítě (pozn.: v tuto chvíli je kauzou č. 1ve Francii kandidatura syna prezidenta Sarkoziho, Jeana (23 let, studujícího 2. rokem práva na Sorboně), na předsedu sdružení EPAD, které spravuje v Paříži moderní komerční čtvrť La Défense.)

Darrell je hrozný nezbeda. V noci z pátku na sobotu se vrátil v 6 hodin ráno a to bůhví kde se coural, protože já byl doma už před třetí a on mi říkal, že mě hledal. Přitom jsme si ještě psali a volali a já mu říkal, kde jsem, co tam dělám, kam jdu. A nelepší se, naopak. Ale budiž mu to přáno, myslím, že sobotní večer a nedělní ráno bylo to první, co ho zde v Greno udělalo asi opravdu šťastným. Během večera poznal Fabiana a pak s ním strávil nejen večer na disco Le vielle manoir, ale údajně i noc/ráno u něj. 

To my, zbytek, já + Nancy + Waihao jsme tak nějak propluli večerem a mezi ostatními spocenými jsme byli ti nespocení a střízlivý.

Večer začal tak hezky, po prováleném dni doma, který jsem strávil v posteli s notebookem, u televize s Michele, s knížkami a francouzštinou, jsem před 8 hodinou vyrazil do centra, kde jsem měl sraz s Pavlou a Laurysem. Měl jsem se setkání malinký strach, ale úplně zbytečný. Překvapil mě hlavně Laurys, který mluví výborně česky a já nemusel ani trochu použít svojí fj. Ten večer jeho kamarád slavil 27 a v restauraci na rohu ulice jsme byli my ti první. Přivítali jsem se všichni, s dámami bisous, s pány jsem si jen potřásl rukou. Večer probíhal krásně v klidu, když začali nosit jídlo, vytratil jsem se ven. Hned na začátku jsem se přiznal, že je pro mě dost draný dát si jídlo s nimi, jídlo, které stojí 20 euro. Z toho já žiju celý týden, ne-li víc. Pochopili, což mě potěšilo. Mezitím jsem venku domluvil po telefonu s Darrellem, že se potkáme v 11 v Couche Tard. Když jsem se vrátil, Laurys byl uprostřed svého bifteku, dal mi ochutnat tu sakra krvavou potvoru a musím uznat, že to bylo skvělé. Pavla mi zase dala ochutnat kachnu a ta byla taky skvělá. A protože to L. všechno nesnědl, po chvíli přemlouvání jsem se nechal ukecat a dojedl to za něj.

Mám tady docela blok přiznat, že si rád vezmu a že mi to nevadí. Přijde mi to divné říct, jo jo, chci, dejte mi to. Tak chvíli odmítám a pak s díky přijímám. Už jsem se to odnaučil u Michele, takže když mi nabídne, rád přijmu a dám si jídlo s ní. Pavla byla skvělá a řka, že je přece škoda, aby to odnesli nedojezené, dal jsem si celou porci brambor se smetanou a fazolky i trochu masa. Mňam. A na závěr byl dort, čokoládový a druhý jahodový. A vypil jsem asi 3 sklenky vína. No, v 11 jsem zdaleka nebyl s to odejít, takže když bylo skoro půl jedné a já se ptal, kolik mám zaplatit, bylo mi řečeno, že přece nic, že víno nabídl hostitel a zákusky taky a případně, že to zatáhne Laurys. Dobrá. Poděkoval jsem a zmizel ve stínu Greno a po cestě do CT jsem si říkal, jak moc večer jsem si s těmito prima lidmi užil.

 

Nedělní… odpoledne mě probudilo v 1h. Aby ne, když jsem usínal v půl 5 ráno. A tušil jsem, že na drátě už bude Joe, se kterým jsme včera domlouvali lezení. Byl tam. Tak jsem mu rychle vysvětlil kde a v kolik a šel se nasnídat. Styděl jsem se před Michele, ale asi jsem nemusel. Mám pocit, že tu měla divočejší týpky, než jsem já. A že návrat v 5 ráno není nic divného. Sbalil jsem si do batůžku lezení, Twix, jablíčko a hurá na skály.

Vyrazili jsme na cvičnou stěnu, kousek za Greno. Bylo potřeba jet autem, busem, jakkoliv.

Rozhodl jsem o stopu. A hle, hned první vůz nám zastavil. Pán měl na zadních sedačkách 3 děti a řekl, že jednoho vzít může. Poděkovali jsme a po 5 minutách nás vzala dívčina, která už na přední sedačce měla jednoho stopaře. To jsme vytušili po chvili, kdy Joe navázal brilantní rozhovor. Vyhodila nás na místě a my po 500 m stanuli pod hodně krásnou pětkovou stěnou. Nebyli jsme tam sami, bylo nás tam celkem 8, což na 9 tras je fajn. Dali jsme první, pak jsme první protáhli o druhou půlku a druhou trasu jsme taky lezli na dvakrát, ale hned zkraje. Já si oprášil jistění z prostředka stěny a snažil jsem se překonat ten strach, kdy vysíte za odsedku ve 30 výšce a jediné, co vás dělí od přitažlivosti zemské je ten kus lanka, který je přes karabinu připoután na kovové očko, které je snad dobře přiděláno do skály. Byly to krásné lehké pětky, domluvili jsme se, že příště dáme těžší, ale pro tentokrát to byla dobrá praktis.

Na stopu na cestě zpět jsme potkali autobus, tak jsme nečekali, dali každý 2,20 eur a svezli se dolů. Joe si po jeho stylu sedl na sedačku před celkem pohlednou dívku. Pousmál jsem se. Ale ve chvíli, když jsem nedokázal odpovědět na jeho otázku, jaké číslo má autobus, ve kterém jedeme, neváhal a zeptal se právě té pohledné dívky. A pak už se jenom ptal, zda mu na mapě může ukázat, kde má zastávku a že děkuje a odkud je a kam jede…tomu já říkám umět sbalit dívku. Ale on ji nebalil, on prostě jen konverzoval. Snažil jsem se něco přiučit, ale já to prostě nemám v krvi. Já sedím jako balvan a čekám, až do mě někdo rejpne.

Bylo to fajn odpoledne a myslím, že ve středu nebo čtvrtek máme jít do London Pubu, nebo tak nějak, nevím.

Po cestě jsem si koupil chleba a omáčku na penne, ale nakonec mi Michele nabídla výborný Quiche, čili slaný koláč. Toho dne jsem šel do postele sladce unaven a těšil se na pondělní ráno.

Nějak jsem v noci nemohl zabrat a usnout. Ráno jsem si připadal, že jsem celou noc nespal. Byl jsem unavený a nevyspalý, špatně se mi polykalo. Sakra. To nevěští nic dobrého.

Kde jsem proboha co zase chytnul?