slovíčka: Traité de Lisbonne : les Tchèques s'obstinent. (treté d Lisbon: leček sopztã) Lisabonská smlouva: češi jsou tvrdošíjní.
To bejvávaly na koleji časy, když ráno skončil večírek, někdo se vracel alejí plnou spadanejch jablek, já se vracel zesláblým městem, které se snažilo přes noc odpočinout si a nabrat síly do nového dne, který sliboval lepší zítřky. To jak žijeme, je jedna věc. A většinou se s tím nedá nic dělat. Podstatné je, abychom neztratili vazby mezi sebou.
Koukal jsem s Nancy a Darrellem na Příběhy obyčejného šílenství a byl jsem rád, že se smějí na stejném místě, jako se směje Čech, který nemusí číst anglické titulky. Bylo pozdní odpoledne, já jsem právě skončil jemné dolazování Darrellova horského kola, myl jsem si špinavé ruce mýdlem (sovínu neměli) a byl jsem pyšný, že jsem se v tom takhle porejpal.
Těšil jsem se, jak si u filmu trošku zdřímnu, protože ve minulou noc jsme šli spát tak nějak pozdě.
Středa…začala báječně, škola je až kolem 11h, což znamená delší spánek než obvykle, a věděl jsem, že pak zmizíme. Vypustili jsme pro jednou historii a s báglem plným želízek, sedáku, maglajzu a lezaček, jsme se rozjeli čelem k Bastille. Po půlhodině chůze po schodech (nahoru) jsme došli ke skále Le père grasse, kde jsem si poprvé za můj pobyt (mrkněte, po kolika dnech) zalezl. Ocenil jsem, že Joe má větší odvahu než já, takže byť první stěnu vedl on a já lezl až jako druhý, taky jsem si ji natáhl, protože to byla celkem lehce vypadající 5ka. Ale byla tam místa, kde jsem nevěděl, co s tím. Další cestu jsme našli opodál, nechali si poradit od zkušených mazáků. Tady jsem byl opravdu rád, že ji vedl Joe. V jednom úseku jsem si připadal jako v komíně a neměl jsem páru, jak to lézt.
Celý vtip těchto stěn je v tom, že začínají ve výšce asi 400m nad silnicí, takže vyfuníte děsnej kopec, ale pak to lezení je s parádním rozhledem. Tyto jižní stěny jsou krásně teplé, bylo fajn, že bylo pod mrakem, ale i tak bylo teplo.
A jištění zhůry bylo společné pro 3 cesty, takže tu následující jsme lezli oba top rope. Byla těžká, bylo to 6+ a v jednom úseku jsem to zkoušel 3x než se to povedlo. A poslední už jsem nedal, takže součet 3 cesty za odpoledne mi seděl. Joe se na ní potrápil, měl toho taky plný kecky, ale dal to. Těšil jsem se domů, protože jsme si slíbili telefonát s Moni.
Cestou jsme se zastavili na pivko. Protože jsme se rozhodli vylézt na Bastillu pěšky, ušetřili jsme tak 4 eura za lanovku. No a to byla ta 4 eura, která jsme pak propili. Fajn jsme si popovídali. Joe o jeho lásce k Chamonix, kam jezdí přes zimu pracovat…a samozřejmě užívat sněhu. Páč je vášnivec do všech sportů na prkýnkách. Tak mě nasadil brouka do hlavy. Jet hledat práci do Čech na zimu, nebo zůstat přes zimu v Chamonix a vozit třeba lidi z letiště z Genevy do lyžařských středisek. Budu to muset probrat se svojí drahou bílou cizinkou.
A večer jsem provolal asi majlant, protože jsme si říkali krásný slovíčka krásných 11 minut. A Moni byla zrovna rozladěná, protože jí za den spadla několikrát motorka a když nabourala baterku a kyselina jí vystříkla na kalhoty, na bundu…
Michele mě pozvala na večeři, řekla, že to jsou zbytky, že ona už nemůže, tak jestli to chci dojíst. Jo, proč ne. Byla to mňamka. Rýže s krevetami, mušlemi, drůbeží.
A pak se mi ozvala ještě jedna Monika, povyprávěla mi o práci mezi Brnem – Prahou – Ostravou a den se zdál tak lehký.
Čtvrtek…mě trochu bolely ruce, ale jenom malinko, všude voněl podzim s příchutí léta, holky vlnily svoje letní šatičky, kluci měli kraťasy, mámy se v parku smály se svými dětmi, které běhali kolemí pískoviště. Přišlo mi líto sedět doma, protože dopoledne je mimoškolní, vtrhnul jsem alespoň do jazykové laboratoře a opakoval si jazyk. Odpoledne jsem si potvrdil, že učitelnica politiky mě má ráda, protože jsem z Čech a ona spolupracuje s několika českými školami. No a řešili jsme, proč má Klaus problém s podpisem lisabonské smlouvy a jaký je to euroskeptik a jaké uspořádání moci je v jakých státech, že například ve Státech je to uspořádání prezidentské, ve Francii míchané (prezidenské ale i parlamentní), kde je jaká demokracie (třeba v Číně). Po škole jsem se včichni těšili, že po týdnu vyrazíme večer do města, zatančit si, pobavit se. Dostal jsem pozvání od Soni z Alžíru, vzal lahev bílého a vyrazil. Potkali jsme se kdesi na zastávce tramvaje, ještě s její kamarádkou Louise ze Švédska, v tramvaji jsem zahlédl Bena, který jel do Loco Mosquito, ale neměl problém s tím dorazit tam později. Šli jsme prostě ke Coxovi. Vůbec jsem netušil jestli to je člověk, stavení…nesnáším cesty bez cíle. Cox je mladík, kterého už jsem viděl asi 3x, ale když jsem ho spatřil ten večer, vůbec jsem netušil. A pak jsem to začal tahat z paměti. Á jó, poprvné v Couche tard, to měl na hlavě bejzbolku, jo jo, pak s Louise na přednášce, kde seděli za náma, povídali si a všechny tím rušili. No jo. A Cox? Živí se obchodem, jinak taky jako učitel na lyžích, učitel sjezdových horských kol a vypadá, že mu je 21 let. Asi ho chci potkat znovu.
Padlo několik lahví vína, Soňa se mi nějak z toho večera vytratila, jediný, kdo jí zajímal, byl Joe, Louise mě z nějakého důvodu nemá ráda, takže mě spíš přehlíží, ale všichni mladí muži, kteří ten večer byli v místnosti, byli fajn, takže večer se dobře rozjel. S Benem jsme řešili jeho vztah nevztah k Haně, s brazilcem Josem jsme řešili jazykové bariéry no a s Coxem, to už jsem říkal.
Do Loco Mosquito jsme dorazili kolem 11h, zábava v plném proudu, lidí jak mraky. Vevnitř, venku. Tančili jsme salsu a moje obavy, že nebudu mít s kým tančit se rozplynuly hned po vstupu do baru, kde si mě chytla nějaká francouzska a už jsem byl v kole. Těla se rozhoupala a já vzpomínal na Ivoše Šimáčka a jeho lekce latiny. Jenom k vození na ocásku nedošlo. Pak se ta děva vytratila stejně rychle, jako se objevila, já koupil Joeovi pivko, které jsem mu dlužil a večer byl jako velké červené jablko, do kterého stačí se zakousnout a vychutnávat ho plnými rtíky. První čtvrtku jsme snědli u Coxe, druhou v Loco Mosquito, které zavíralo asi kolem půl jedné a ještě než jsme v počtu asi 15 lidí odešli do tmy, zahlédl jsem tu děvu francouzskou, jak se na parketu líbá s jinou děvou francouzskou, zamáčkl jsem slzu a následoval dav do Couche Tard. Hráli tak nějak uměle, Sonia (na fotce v čepici) vrhala zlostné pohledy na Joea (který s ní asi něco měl ale asi ho to nenadchlo), který se ten večer věnoval malé columbijské Melisse a já svými rozzářenými očíčky pozoroval okolí. Moje jediné pivečko, které jsem si schoval na stůl, protože ven se se sklenicí nesmí, po mém návratu zmizelo. Bar zavíral a tak vše sklidili. Ach jo, to mě teda pěkně naštvalo. Už nám zbývala jenom jedna čtvrtina jablka a tu jsme dojedli v klubu Vertigo, který je kamarádem našeho baru. Takže po zavření se nás asi 15 lidí za doprovodu jednoho človíčka z Couche Tard vydalo hloubš do města, človíček řekl, to jsou naši lidi, gorila venku sklopila čelo a my šli dovnitř místo za 10 euro za dara. Stále v náladě, ale už se mi nechtělo pít. Mylsím, že jsem tam vydržel asi půl hodiny. Po celkem rozjetém tanci s Hayley jsem potřeboval na záchod a než jsem se vrátil, svíral ji ve svém objetí Joel (který je prý její přítel, což jsem se dozvěděl druhý den od Nancy).
Suma sumárum jsem si večer výborně zatančil, zasmál se, poznal spoustu novejch lidí a novejch míst, nikde jsem snad nic neukrad´, skvěle si popovídal i v jazyce francouzském, zjistil, že na rozdíl od Čech, kde se dokážu bavit převážně jenom s holkama, tady mi to nejde. Ale poznal jsem tu spoustu báječnejch chlapů, kteří jsou podobně střelení jako já. A jestli si ti báječní chlapi jednou vezmou báječné ženské, pak spolu budou mít báječnej život bez útrap. A to je báječný.
Pátek…jsem nakousl. Byl těžký. Ráno mi Cecilia (naše učitelnica) položila otázku, zda jsem spal dobře a zda vůbec. No, moc ne Cecilio. Málo. Asi tak mezi 3 hodinou ranní a 7 hodinou ranní. Ale mě bylo báječně, to ráno. Cestou do školy na kole jsem cítil pachuť vína na horním patře a byl jsem rád, že mi nedali dejchnout. Nadejchal bych. Hana nevypadala o nic líp, jenže ona na rozdíl ode mne spala spravedlivým spánkem celou noc. Po škole jsem měl v plánu doma krátký spánek, nakonec jsem ho ale vypustil a jel k Darrellovi, spolu jsme šli hledat poštu, kde měl balík. Nechal si blázen za 50 euráčů poslat Mountain Dew. Tomu říkám stesk po domově. Spravil jsem mu kolo, koukali jsme na Ivana Trojana.
A večer jsem se měl sejít s Pavlou a Laurysem, nakonec jsme to zrušili, přemluvil jsem Darrella, vytáhl ho ven, dali jsme lahvinku bílého, které mu moc nechutná, on se pral se svým splýnem, v Couche Tard mi koupil pivko, Rachid (barman) si poslechl můj stesk po vylitém pivu, koupil nám panáky (netuším co to bylo, ale bylo to sladké a fajn) a večer nám dělal lepší ceny. Já jsem mu asi ve 12 utekl za Nathem, který byl dnešní obětí Soni, po telefonu mě dostali někam do centra, a skončili jsme v bytě v 6 patře u kamarádky Soni. Připadal jsem si tam jak v mateřské školce, vzal si skleničku na víno a plnil ji jednu za druhou vodou. Po byl jsem rád, že tam byl Nath, protože jsem se nedokázal zapojit do debaty, pak tam od někud vyhrabali opilého cucáka, kterému ještě teklo mlíko po bradě a slovy, že ho nikdo moc nezná, takže nemůže v tom bytě zůstat a spát tam, ho táhli z 6 patra dolů. Pak jsme se rozešli na všechny strany a kluci mi navrhli, abych ho vzal s sebou do
Sakra, to jsou dva nabité dny. Alko je tu pekelně drahý, takže start s lahví vína je nezbytný. A má to výhodu, pak už nemusíte celý večer pít nic jiného, než vodu z kohoutku. Takže ač jsem se vracel vždy nad ránem, peněženka byla celkem v klidu.
Jo, a Darrell? Ten se vrátil až v 6, cestou mu někdo stříkl slzák do očí, seznámil se s nějakým dalším barem, pár lidí ho pozvalo na drinky a sobotní výlet do Annecy odpískal. Chudák Nancy, ta ho zjebe.
A každým večerem mě jako fatamorgána doprovází moje bílá cizinka, která se objeví vždy, když přivřu víčka. A cítím její vůni, slyším její chichotání, vidím, jak přede mnou tančí a do očí se mi vyplavuje slznými kanálky naše společná láska. To jak působíme na svoje okolí, je schováno v nás a těžko to můžeme ovlivnit. Tečka.
Žádné komentáře:
Okomentovat