Michèle, Michèle, Michèle.

1-12-2009, úterý / den 88  / zbývá 16  - všechno nejlepší všem Ivám. 

slovíčka: Attention! Vous pouvez tomber! / Atasjo! Vu puvé tombé. / Pozor, můžete spadnout! 

Co bych to byl za hodného synka, kdybych alespoň jeden vstup do blogu nevěnoval oné paní, která si mě, 30letého fracka vzala na starost a snaží se ze mě vychovat mladého muže, který porozumí jazyku francouskému, zdejším zvykům a vůbec, který si má odvézt z Grenoblu pocit, že miluje Francii a všechny její neřesti. Během posledního týdne se toho stalo tolik, proč bych o Michèle měl napsat, že to prostě už musím udělat. Dokonce se mi podařilo udělat fotku, na které je zachycena, takže se můžete přesvědčit na vlastní kukadla, zda jste se nespletli, když jste si ji představovali.

Babička původem z Alžíru

Tak tak, skutečně se tam narodila, jenže záhy se s rodinou přestěhovali do Itálie, odtud její příjmení Marzocchi. A pak se jim tam nějak nelíbilo nebo co, prej samý špagety a málo sejra, tak odjeli do Francie, vzali to přes Marseille, kde nyní bydlí její mladší sestra a M. nakonec skončila v Greno, kde bydlel (teď bydlí v horské vesničce kousek za městem) i její syn Lauren s manželkou Veronikou a dvěma synky: starším Adrianem (11) a mladším Benjaminem (5) – který každé úterý přijíždí k babičce a pobývá s ní do čtvrtka – a babička se kvůli němu, kvůli oběma, může rozkrájet. Mamie, jak jí říká malý Ben, je rozvedená, šťastně, asi 20 let a ve svých 60ti a něco je to paní, která je nesmírně vitální. Po 2 letech se nechala přemluvit a vmontovat si do svého těla umělý kloubní implantát, se kterým se momentálně sžívá, ve volných chvílích hodně čte (historie, umění, malba, hudba, hlavně klasická), kouká na televizi, hlavně na dokumenty a francouzskou původní tvorbu, občas brnká na klavír, výborně vaří a venčí svého psíka, křížence shitzu, kterého nazývá Suli.

Tak nějak jsem se vyslovil, že než opustím zem galského kohouta, chci, aby mi připravila mušle. Že je koupím, ona udělá. No, tak byli jsme spolu nakupovat, ale nakonec zaplatila nejen víno, které je k mušlím potřeba, ale i mušle. (2kg balení mušlí – cca pro 2 osoby – tu stojí 4 eura, což je myslím fajn cena). Navíc koupila sýr na fondue, že ty udělá potom. A že pro kamarádku udělá racklets, tak koupila ještě spoustu sýra a uzenin. No, nemusím dlouho chodit kolem kaše horké, abych řekl, že jsem ochutnal a jedl všechno. Ale mamie, to není jenom jídlo. V sobotu jsem podnikl krásnou vycházku do hor, o které jsem mluvil dlouho dopředu. Podotkl jsem, že se tam budu muset dostat stopem, protože až tam autobus nejede. Nejdřív mi nabídla, že mě tam sveze, pak mi řekla, vem si auto a svez se tam sám. Hrozně miluje čokoládu, pořád si kupuje nějaký bombošky, cukrlátka…a já každý večer dostávám 3 – 4 bombony přídělem. Je to milé, ale člověka to dělá závislým.

První malé vzrůšo v týdnu jsem si užil ve středu na kole, vyjel jsem kousek za město, otestoval nové rukavice, které jsem našel. Bylo nevlídno, záblo, nohy mrzly. Nic moc. Ale bylo celkem sucho.

Druhé velké vzrůšo jssem si užil s Hanou, se kterou jsme v pátek rychle po škole sedli na autobus a jeli jsme do St. Hilaire, zalézt si na stěnu, kterou jsem už předtím otestoval s Joem. Tentokrát však počasí přálo víc, užili jsme si i sluníčko, tolik nefoukalo. Lezli jsme od 12 do 17h, sdolali jsme 4 stěny, já jsem je všechny natáhl, udělal fotky. Hana si zalezla teprve podruhé v roce venku a chovala se tak nějak jinak, než jsem u holek zvyklý. Ani jednou neremcala, že to nejde, že neví jak. Jen se tak usmívala a snažila se. A vylezla všechno, co já.  Já jsem jí hecoval, tak jak mě to naučil Joe a společně se nám celkem dařilo. S padající tmou a několika kapkami deště jsme to ukončili, cestou jsme dojedli zbylá jablíčka, čokoládu, v blízké vesnici jsme si dali kafíčko a pak jsme chvilku čekali na autobus, který nás stáhl zpět do města. Unaven jsem si naplánoval sobotní rando, na které jsem bohužel nikoho nezlákal, ale tušil jsem, že to bude psina.

V sobotu jsem ráno po snídani převzal klíčky od Renaulta 5, kterého už jsem tu zmiňoval, papíry, a vyjel jsem směrem na St-Mury-Monteymond, kde bydlí jednak Lauren a jednak je to místo, kterým musíte projet, chcete-li se dostat na Pré Long. U Laurena jsem si dal kávu, poslechl si, co všechno bych ještě měl být s sebou a vyrazil jsem stoupat – i  s autem – vzhůru. Opustil jsem vůz na parkovišti a vydal se kamenitou cestou vzhůru. Ještě další 2 km jsem potkával rozsetá auta po cestě – novější, s lepším pružením. Moc jsem si nebyl jistý, kam jdu, protože moje mapa končila v místech, kde jsem se zrovna nacházel, takže jsem jen tušil, že jdu správně. Nakonec jsem vzal směr k jezeru Lac du Sitre, které jsem spatřil až při návratu. Omámen bílou horou a stopami ve sněhu jsem se rozhodl, že ji vylezu.

V půlce jsem si myslel, že nejhorší mám za sebou, ale to mělo teprve přijít. Začal jsem se drápat po něčem, co připomínalo stěnu šikmé věži v Pizze. Ještě chvíli jsem si to nechtěl připustit, že kdybych zbuchunul, že jsem fakt na tisíc kousků. Ale když jsem byl asi 30 m od cíle, už jsem nemohl dál. Být s někým druhým, mít mačky, cepín a být s druhým svázaný lanem, pokračoval bych dál. Ale takhle? Čekal jsem na druhé straně sluníčko a lehčí sestup, ale měl jsem strach. Jenže sestup dolů byl taky dost vo hubu. Nechtěl jsem skončit jako Červeňáček, který vylezl na skálu a nevěděl jak dolů; sebral jsem všechnu odvahu a pomalu začal vracet chodidla do děr ve sněhu, které jsem tam předtím pracně vykopal. Každým sestupujícím krokem jsem si říkal, ty blbče! a moc jsem si přál být doma, zpět, u Michele. Po překonání dvou nejtěžších úseků jsem se odvážil, sedl na zadek a po zledovatělém sněhu jsem se začal ve svých oranžových kalhotách klouzat dolů. Skála přede mnou se blížila a zastavil jsem po 3 pokusu na poslední chvíli. Zničen jsem udělal foto, cítil, jak mi rozmrzlají zkřehlé prsty na všech údech, jak se mi zařezává led do achylovek a pokračoval jsem zpět. Zničen po 6 hodinách chůze jsem se zastavil u Refuge pré du Molard, snědl jsem zbytek bagety s volejovkama, vyfotil západ slunce a pokorně sestupoval k Renaultovi 5. Doma jsem pak vyprávěl Michele, jak jsem rád zpět. Mám k horám pokoru a jsem rád, že mě pustily zpátky. Příště se lépe vybavím, chci tu najít nějaký bazar s horolezeckýma potřebama, něco málo bych tam možná koupil. Mačky i cepín jsou sakra drahé, nové.

Dneska jsem si koupil bagetu, že si ji dám k večeři se sýrem. Jenže to by nesměla být Mamie, která upekla výbornou panenku, nabídla mi a pak řekla, že už nemůže, ať dojím zbytek. Usoudil jsem, že je buď druhá Matka Tereza, nebo blázen. Mám ji rád. Bude mi chybět. Tak nějak jsme se domluvili, že jelikož já jsem z Prahy a ona tam jednou byla a moc se jí tam líbilo, že není problém, aby se tam vrátila. Na týden. A spát bude samozřejmě u mě. Jsem tady téměř tři dlouhé měsíce. Těším se domu, na všechno. Až budu první den doma, bude mi smutno. Smutno po krásném městě, které má tolik kouzel. Nádherné hory, tak moc blízko na dosah. Každodenní horolezení, víkendová rando. Ale to je život. Zatímco tady si užívám nejkrásnější prázdniny svého života, doma mě čeká realita. Snít můžeme vždycky.