Aleš

1-1-2010, pátek / den 119 / 5 dní po

slovíčka: Bienvenue a Prague, chez moi! / Bjánvenu a Prág, še moa / Vítejte v Praze, u mě!

Doma. Zdravý. Odpočatý.
Nemohl jsem se s tímto deníkem rozloučit jen tak, bez uzávěrky. To by nešlo. V Grenoblu jsem strávil téměř celé 4 měsíce a chce se mi vám všem sdělit, jak že to vlastně dopadlo, co se během posledního týdne (vlastně týdnů) stalo, s kým a taky bez koho a jak probíhá třeba takové hledání odvozu. Ale po pořadě.
Naposledy jsem na tomto místě psal, jak se ještě na začátku prosince dá lézt venku na stěně. No, bylo to opravdu naposledy. Pak se citelně ochladilo, kaluže pod tíhou studeného pláště změnily svoje kapky v krystaly vody a holky se zahalily do dlouhých plášťů.
Byl před námi poslední týden školy, zkoušky a my jsme věděli, že se tak nějak vidíme naposledy, takhle pohromadě.
Do školy jsme šli naposledy ve středu, učitelka nám pustila prima fr. komedii, která se jmenuje Tanguy. Já v tom viděl trochu Pelíšky, hlavní hrdinka byla jako Libuška Šafránková, k tomu jsme dostali od učitelky buchtu a bylo to takový roztomilý. Pak nás všechny odvedla kamsi, že to bude jako překvapení. A bylo. Všechny třídy nás nahnali do jedné společné místnosti s krásným výhledem na hory, dostali jsme tuny mandarinek, roládu, pití. Takhle jsem se mandarinkou už dlouho nepřejedl. Snědl jsem jich tam asi 20 a ještě 3 se mi nějak dostaly do kapsy a ty jsem pohodoval po cestě ze školy. No, po cestě. Po cestě znamenalo jet na kole přes půlku města do výrobny triček, kde jsem si domluvil jejich tisk, pro kamarády. Připadal jsem si jako pan Hanzlík, kterej dělal drštkovou polívky na půlnoc, pro kamarády. Já jsem si vytvořil design, odeslal, upravil, odeslal a pak se šel domlouvat. Dneska je nás asi 15 co máme krásná 13 eurová trička s logem Grenoblu, ach. Přislíbili mi je do příštího čtvrtka, což jsem jim dal jako ultimátum, páč pak se mi všichni už rozjížděli domů.
V pátek jsme měli přislíbeny první zkoušky, a to z porozumnění jazyku, jednalo se o poslech. Když nás všechny vehnali do velikánské auly, byli jsme lehce nervózní. Když se jim ani po půlhodině nepodařilo zprovoznit magič, byli jsme otrávení. Ale všemu byl konec po 2 hodinách a já odcházel trochu zklamán, protože jsem tomu moc nerozumněl. Francouzi byli zvláštní, poměrně velkou zkoušku nám naplánovali na sobotu, začínala od 8 hodin ráno a trvala celé dopoledne. Tahle zkouška mi trochu dodala odvahy, alespoň tady jsem si připadal, že jsem něco málo ze sebe dostal. To něco málo byl písemný projev, kdy jsem psal o toulání se přírodou ve Francii – zážitků jsem na to měl dost.
Odpoledne jsme měli vyjet k Henrrymu, ale celé se to nějak zaseklo, všichni, co by stáli za to, ti tam nejeli. Zůstal jsem doma a přivítal Michelinu pozvánku na večerní apéro s její rodinou a s Gillem a Takake. Udělal jsem pár zajímavých fotek a byl to celkem prima večer. V neděli nebylo vůbec nic v plánu. Kromě učení na pondělí a celý týden.
V pondělí jsem nastoupil na 4 hodinu na zkoušku z literatury, kde jsem kromě jediného bodu věděl úplně všechno, napsal jsem krásný kaligram o lásce ve tvaru srdce a udělal rozbor Verlainovy básně (vzpomínáte na prokleté básníky, o kterých jsem se tady tak krásně rozepsal? Jj, skoro mi to mohlo být k dluhu, ale nebylo). To samé se opakovalo v úterý, kdy jsme byli zkoušení ze slovíček, samé přípony, předpony, kořeny slov. A dodneška si pamatuju, že děti se slangovně řeknou le lardon, čili slaninka, les grandes legumes de Paris není velká zelenina z Paříže, nýbrž něco jako ti důležití pařížani, atd. Nechci tady psát, jak dlouhá zkouška to byla, že jsme nad ní fakt seděli dvě hodiny, to je celkem jedno…i tu čtvrteční z politiky a ekonomie jsme nějak napsali, výsledky nám prý pošlou až v lednu. Co bylo důležité, byla středa.
Ve středu jsem vyrazil ranním autobusem do Les deux alpes na poslední plánované lyžování. Potkal jsem na nádraží Bena a jeho kamarádku Cris. Tak jsem byl v celku veselý, že tam nebudu tak úplně sám. Kromě toho, že Cris se udělalo v autobuse špatně a musela autobus zastavit, aby se mohla vyzvracet, byla cesta celkem klidná. Stejný řidič, který mi nedovolil dovnitř vlézt s batůžkem ani s lahví vody. Dvě hodiny cesty na jejímž konci vždy čekalo šplhání se z 300 m do 1600 m, 10 zatáček a pozvolna se bělající hory, které se z kakaové hmoty měnily na krásně skvoucí bílou.
Ben s Cris mě vzali mimo sjezdovku, skákali jsme do bílé peřiny a při jednom skoku jsme cítil, že jsem nedopadl úplně nejlíp. Najedli jsme se na úpatí hory, koukali jsme na krásné údolí. Ben rozsekal jeho jídlo – taburette / kus kus – ve svém batůžku, stejně jako před týdnem já, tak jsem se mu lehce pousmál. Ale mazáček měl s sebou i vařič a všechno si to ohřál.
Pak jsem se znovu obul do prkna a zjistil jsem, že se nemohu pořádně opřít proti svahu. Tak jsem to zkusil asi ještě 4x a vydal se na cestu dolů po svahu.
Hodinu jsem si počkal na Bena a Cris a autobus a těch 30 metrů jsem skoro nemohl dojít, musel jsem je doskákat. / Po 2 hodinách v autobusu jsem se na nohu nemohl postavit a Cris mě nabídla svoje rameno. Dopajdal jsem se k tramvaji, tam jsem si nejdřív sednul na schody, pak si lehnul, dal nohy výš, pak jsem cítil, jak omdlívám, napil jsem se a naštěstí jsem tam neomdlel, jinak nevím, co by si chudák holka se mnou počala. Domů k Michele jsem doskákal po jedné a druhý den, ve čtvrtek, jsem šel do školy o jedné berli, kterou mi Michele půjčila. Ale byl jsem si jistý, že noha není zlomená, vypadala úplně stejně jako ta druhá zdravá. Ten večer předtím se o mě M. starala jak o vlastního syna a byl jsem jí za to vděčný. I ona, pajdající, mi přinesla ke stolu tác s večeří a pak ho odnesla, nechala mi půlku kuřete…no, moc moc fajn zranění to bylo. Ve škole mě všichni litovali a to se mi docela líbilo. Ten den jsem naposledy viděl Hanu a přišlo mi to moc líto. Jí zase přišlo líto, že jsem si udělal bolístku na noze a chvíli si myslela, že ta berla není moje. Byla.
Po zkoušce z politiky jsem ji obejmul a díval se, jak mizí ve tmě před školou. Nemohou mi chybět všichni stejně. Ona mi bude chybět, víc. Ale prý se uvidíme, buď v Californii, nebo v Korei. Tak nevím, co bude blíž, uvidíme. Rozdal jsem všem krásná červená trička, která za mne vyzvenul Darrell, jenom Kaycee utekla a i přes veškeré nahánění odjela bez něj. Vydělala na tom Tanvi, která jej ted vlastní.
Večer se šlo do města, já už jsem mohl jakžtakž pajdat, jako oporu jsem měl Darrella, to místo berle. A cílem bylo samozřejmě Couche Tard. Byli tam všichni, kromě Joea a Estebana, takže jsem Joea vlastně pak už neviděl. Ale nevadí, přijedu na jaře do Chamonix a poveselíme se.
Večer tam – s odstupem času - nestál za moc. Sice tam byli opravdu všichni, ale asi bych si to víc užil s J a E někde jinde. Nakonec jsme po hezkém pokecu s Anneke opustili stůl a odešli do hajan. Tím byla pro mě rozlučka s Grenoblem odbita.
V pátek už jsem chodil celkem obstojně. Ještě jsme se sešli téměř všichni jednou, u Číňana na večeři. Večer sníh zasypal ulice města, cestou tam jsem se brodil břečkou a cestou zpátky jsem v těch závějích málem zapadl. Byla to psina. Esteb se ještě s Anneke stihli skoulovat a všichni jsme se trochu smáli a trochu nám bylo líto, že to končí.
Já jsem po peripetiích s odvozem mne, Darrella, mého kola a prostě všeho nakonec dostal odpověd z Moni, která se domluvila s Nelou, což je její asistentka a rozhodla se si pro mě přijet, zalyžovat si, prostě si odpočinout „na oko“ od práce (protože s jejím telefonem a mobilním internetem může ona pracovat prakticky všude – a taky se toho držela a ještě 24. si telefonavala až do Israele). Po týdnu v Bulharsku, týdnu v Anglii, se teď rozhodla vyrazit do Francie. Celkem fajn konec roku, nemyslíte?
V sobotu bylo 19. a my s D. jsme vůbec netušili, co budeme do toho 23., než holky přijedou, dělat. Nějak jsme to proflákali, jen já měl před sebou úkol nejtěžší. Nějak šikovně říct Michele, zda bychom my 4 u ní mohli strávit vánoce.
Dlouho jsem to odkládal, nakonec o víkendu, kdy tam měla svoji kamarádku Pirette, přišel i D., představil jsem ho a pak ji tak nějak smutně řekl, jak se celá věc má. Zachovala se krásně, řekla, že jasně, jen mi tu nic nerozbijte, že ví, že na mě je spoleh a tak dále a tak dále. Bylo to fajn. V neděli večer přivezla Veronique Adriana a Benjamina, no a kluci se během pondělí a úterý málem snědli, Michele na ně křičela, křičela na čokla, toho jsem taky občas venčil, páč M. začala bolet druhá noha, která bude muset jít taky na operaci. Bylo to celkem hektické, ale krásné a krásně jiné. Rozloučil jsem se i s vilkou, ve které D bydlel, dali jsme si mňam večeři, výborné Gusto kafé, koukali jsme na dva filmy, na Clue a History of the world, part I. a venku lilo a pršelo. Cesta nočními ulicemi města byla voňavá a lehce studená.
A pak Michele s kluky 22 večer odjela. Venku lilo a pršelo (zase) a já pomalu vyklízel byt a čekal jsem na příjezd D.
23. ráno, ve středu, vyrážela Em z Prahe a já jsem věřil a doufal, že se jí po cestě nic zásadního nestane. Po 11h cesty, zamotání se v Bazileji a jednom jediném telefonátu ohledně úplně něčeho jiného než cesty, stanula děvčata před Carrefourem v Meylanu. Ani pomalu nevím, jak to setkání proběhlo – ne, vím. Čekal jsem, že Em vyskočí z auta a vrhne se mi kolem krku a políbí mě a já ji obejmu, jako v nějakém romantickémm filmu. Asi ty 4 měsíce samoty ze mě udělaly romantika. Nicméně ne tak z mé ženy. Ta zůstala sedět v autě, krásně se smála, ven vylezla Nala, která ode mě dostala bisous a šla si sednout na zadní sedadla. A Em dostala pusu jen tak přes řadicí páku. A dlouho jsme se na sebe smáli, jako že je to fajn, že se takhle po dlouhé době vidíme. Odnavigoval jsem holky „domů“, pak jsem půlhodiny mačkal dálkový ovladač od vrat, abych druhý den zjistil, že jsem mačkal špatný knoflík, odnesli jsme bagáž do 6. patra a dlouho do noci jsme si ve 4 povídali o životě brouka chrousta.
A ostatní intimnosti si nechám jen pro sebe.
Druhý den, tedy 24., jsem autem odvezl všechny na mou oblíbenou vyhlídku na vrcholu St. Eylard, kde Em dostala dort/buchtu se 3 svíčkami a dodatečně jsem jí tak popřál ke 30. narozeninám, které jsme 10. spolu nestihli. Šampaňské brut bylo kvality bídné, svíčky v tom větru zapálit nešly, nad městem se válel opar či mlha, vítr nám bral čepice, ale dojem z oslavy to nikomu nezkazilo a bylo to hezké, nádherné, zapamatovatelné. Než jsme dojeli zpět, začalo se stmívat a kluci se jali připravit večeři, která štědrovečerní nebyla, ale byla fajn. Udělali jsme si ryby s gratinovanými bramborami a bříška byla spokojená. Vínko navodilo příjemnou atmošku, pak jsme myslím hráli nějaké hry a věděli, že nazítří vstáváme v 7h, to abychom v Les deux alpes byli na 9h, na otevření vleků.
V pátek, 25.12. jsme se kolem 7.30h opravdu dostali z parkoviště a svištěli jsme si to do hor. Cestou nás nic nezaskočilo, krom toho, že jsem si cestu pamatoval tak dobře, že jsem si na dvou místech raději odbočil o něco dřív a pak hledal cestu zpět na hlavní tah.
Z čeho jsme měl strach, byly falšované průkazky lyžařského klubu, na které jsem nakoupil lístky v Greno, ale směnit jsme je měli až na sjezdovce tak, že právě ukáže dotyčná průkazku s fotkou, prodávající ověří totožnost a vydá na ně opravdové magnetické kartičky. A pak navíc, může ještě osoba u turniketu kontrolovat totožnost pomocí průkazky. Celkem neprůstřelný systém. A já jsem to měl nějak vymyslet pro dvě baby. Hrůza. No, požádal jsem Marušku, která ještě než 18 zmizela zpět do Polska, potkala mě, teda já ji na nádraží, rozloučili jsme se, ona mi půjčila průkazku, dostala hubana a už si to mířila autobusem do Lyonu na letiště. A druhou jsem chtěl získat od Alexe, ten se nakonec vymluvil, že ji nemůže najít, tak jsem zase přemýšlel a přemýšlel a vzpomněl jsem si na Martina, který mě původně měl vézt do Čech. Tak tu druhou průkazku jsem měl od něj. Nela si s Maruškou jsou celkem podobné, tak tam jsem to nechal náhodě, ale Monika a Martin kromě počátečního M ve svém jméně neměli stejného nic. Martin byl podobný mě, a to ještě když mě bylo 18 let. Tak jsem si vzpomněl na film Chyť mě, když to dokážeš a začal jsem falšovat. Ostříhal jsem fotku Moniky do podobných rozměrů, holograf jsem nahradil alobalem a pomocí průhledné samolepky jsem průkazku přelepil. Práce amatéra, řekli byste, ale 2 dny jsme na ty průkazky lyžovali, holky personál milionkrát kontrolovat, zatímco mě, s originální nefalšovanou průkazkou ani jednou a na nic se snad nepřišlo.
A závěrem nezbývá než dodat, že zatímco první den bylo mlíko mlíko mlíko, na závěr pak vánice, místo sněhu s ledovými krystaly, na cestě zpět dolů po 10 zatáčkách jsem musel jet na dvojku, protože řetězy jsme bohužel nestihli koupit (objednali, ale PPL je v termínu nedoručila) a měl jsem trochu respekt z auta, z náledí; a druhý den jsem věděl, že to budu muset i vyjet. Ale všechno se nám podařilo, i sluníčko druhý den a když jsem ten večer po lyžování začal s balením všech cajků, říkal jsem si, pokud se nic nepokazí po cestě do Čech, byla to krásná investice, že sem holky za mnou/náma přijely.
Nepokazilo. V neděli ráno, 27. prosince, ještě než jsem stačil otevřít oči, dostal jsem hubana a krásné přání od mé Em. Je mi 30. Přes předpoklady, že v 8.15h opustíme Michelin byt, bylo téměř 9h, ale seděli jsme v autě a jeli jsme naposledy na Rabot, kde jsem podstrčil obálku pod dveřmi Maruščina pokoje, kuřáci si mezitím venku zapálili a pak už jsme to pouze se zastávkou u benzínky hnali do St. Mury. Auto bylo narvaný k prasknutí, navíc s plnou nádrží, ale sedělo jak hrnec na zadku.
Tušil jsem, že nemůžu dát Michele klíče jen tak do ruky a zmizet. Takže po zaparkování mě přivítal Lauren, Michele už stála na balkoně a my jsme se přesouvali do baráčku.
Káva, čaj, obhlédli jsme dárky, povyprávěli, jak krásně jsme se o svátky měli a vymluvili se, že musíme jet, že máme před sebou 11 hodin cesty. Vyběhl jsem po schodech nahoru za Benjaminem, dal jsem mu hudlánka, on se na mě krásně usmál (ještě ted mi v uších zní ta jeho krásná žvatlací francouzština, kterou mi vysvětloval, že mají už 2. díl Transformers, ale že se koukají nejprve na první, aby jim nic neuteklo) a pak odběhl, jako že mě přece za týden zase uvidí. Ach. Ten mi taky bude chybět. Jako Hana, Joe a další, ale jinak.
Ještě jsme se naposledy rozloučili, poslechli jsme si historku, jak Ben a jeho 5 kamarádů čůralo na ovečky a se slzou v oku jsme opouštěli vesničku, ve které sluníčko vstává až v 10.45h, protože hory okolo jsou tak vysoké.
No řekněte, nechtěli byste strávit svoje narozeniny opravdu nějak aktivně? Třeba řízením? Já jsem nakonec zvládl cestu za 10h a oproti předpokladu, že se do Prahy dostaneme nejdřív kolem půlnoci, už v 8h jsem byl doma a vykládal přervanou Fordku.
Tím se dá říct, skončilo moje francouzské dobrodružství. Ale ono vlastně neskončilo, jen se na nějaký čas trochu utlumí. Navíc, mám tu do půlky ledna Darrella, který mi to mezinárondí prostředí alespoň částečně nahrazuje. Na jaře se rozjedu za Joem do Chamonix, kde si zalezeme, možná ještě zaboardujeme, zasmějeme, dáme pivka, pak přejedu do Greno za Michele, Darrellem, Estebanem, Maruškou, Pavlou, Laurysem a všemi dobrými lidmi, kteří dělají můj malý Grenoble malým, hezkým. Městem uprostřed hor.
Městem, kde jsem na čas omládl. Městem, kde jsem se stal 24 klukem, který nemusí všechno plánovat na týdny dopředu. Studentem, který se rozmýšlí, jestli si koupí bagetu, nebo jestli se večer opije lahví toho nejlevnějšího vína. Horalem, který se víkend co víkend pouští do objevování dalších hor, na které přes týden civí ze svého okna. Městem, kde jsem se stal sám sebou. Alešem.