slovíčka: Si vous faisez d´escalade, vous avez besoin du: mousqueton, de la corde, chausson d´escalade, baudrier et piolet et des crampons. / Sivu fzé deskalad, vuzavé bezoá du: musktó, d la kord, šosó deskalad, bodrié e pjolé e de krampó. / Abyste si mohli zahorolezit, potřebujete: karabinu, lano, lezačky, sedák a cepín a mačky.
Proboha, lidi, co byste chtěli? Jednou mi řeknete, že se to čte hezky, ale je to smutné. Podruhé mi řeknete, že se to čte hezky, ale že tam asi vyvádím. Potřetí, že je to až moc realistické.
Vězte, že nálada, která vytéká z mého blogu, příspěvku, se odráží od nálady, kterou zrovna mám. A moje subjektivita je už prostě taková. Nebudu vám tu vnucovat, jak je to tu krásný. Je, ale i špinavý věci tady mají. Tak co?
Tento víkend, jednou větou: Sakra prolezený víkend. Začali jsme s Joem v pátek v St. Egreve, kde už jsme jednou byli a nechali si tam výzvu do příště. Rozlezli jsme se na hezké jednoduché cestě (bohužel nevíme obtížnost, ale odhad je 5a+, možná) a pak jsme šli na 6. Určitě. Krásná, ale v jedné pasáži má miniaturní dirky, které jsou jen na dva prsty. A na těch se je potřeba vytáhnout a zasunout do jiné dirky jeden prst a na tom se je potřeba vytáhnout a pak je tam hezkej hmat pro celou dlaň. A nic na nohy, teda aspoň ne na ty moje lezačky.
Takže jsem to 4x zkusil a odložil na příště, Joe to vylezl s lehkostí jeho vlastí. Celkem jsme dali asi 3 nebo 4 cesty, pak se setmělo a byl čas jet domů. Poslední cesta byla super, a to je vždy fajn, když nakonec přijde něco, co člověka nadchne. Lezli jsme šikmou spáru a došlo i na malý dirky. Dal jsem ji první, vedl jsem ji a vylezt. Wow.
St. Egreve je část Greno, okrajová část a zjistil jsem, že ač na kole je tam člověk za 30 minut, pěšky to pak trvá dvě hodiny. Když já tak miluju skákat na kole na chodníky a z chodníků. Jenže když to špatně odhadnu, dopadne zadní kolo přesně na rantl obrubníku a pokud není úplně řádně nahuštěno, cvak, ráfek proťafne duši a psssst. Vzduch je v čudu. A bylo. Od té doby už si neříkám, že nepotřebuju s sebou náhradní duši, že stačí mít s sebou lepení. Ale když máte lepení a nemáte pumpičku, nenaděláte nic. Jo a v cyklo tretrách jít 2 hodiny, to je taky zážitek. Takže jsem došel polomrtvý. Uvítala mně Michele s polévkou a houbovo-vaječnou omeletou a já měl v bříšku jako v pokojíčku.
Nepochlubil jsem se, ale pátek byl opravdu nabytý událostmi. Ráno mne Michele požádala o službičku: jeli jsme s pejskem na veterinu, já řídil jejího Renaulta 5, hodinu jsme strávili vyšetřením jeho zažívání, pak jsme ho odvezli domů a pak jeli spolu nakupovat. Nakupovala hlavně Michele a pořád se mě ptala, jestli tohle mám rád a jestli mi tohle chutná…Dával jsem do košíku i já a u kasy jsem zjistil, že zatím když nakupuji sám, kupiji jen to nejnutnější. Zatímco s ní zajdu i do oddělení, která normálně míjím, takže mě nelákají. Tak jsem si navíc koupil spoustu pamlsků a jakože normálně se vejdu do 30 éček i s gumovejma medvídkama, tak tentorkát to bylo za 36 éček. A na medvídky jsem samozřejmě nezapomněl. Nutno dodat, že ona zaplatila asi 220 éček. V tom i dárky pro synovce a bonbony pro mě. Mňam.
Takže večeře byla jakýmsi díky za ono ráno. Po nákupu jsme se v bytě potkali s jejím synem Lorainem, ten mi ukázal, kam chodíval lézt a když jsem to pak večer řekl Joeovi, ten rozhodl, že tam zítra pojedeme.
Ten večer jsme byli u holek (Lina, Maria-Jose, Melissa), já najeden přišel pozdějc a jen s vínem: to jsem si vypil, sdlábl jsem hladový studený kfc stehýnko, hrál jsem na kytaru, zkusil si klobouk Indiho Jonese, rapperskou čepici, MJ jsem učil waltz a tango a byl jsem milionkrát vyfocen kamarádem z Asie. A nakamerován taky. Cestou domů jsem říkal Darrellovi, jak moc jsem unavenej a byl jsem rád, že jsem došel. Ruce mě začínaly bolet a já věděl, že zítra dostanou další záhul.
Jo, a našel jsem jistítko – takovej poloviční kyblík – a jistí se s ním moc moc fajn.
V sobotu jsem se sotva vyhrabal z postele, pozdě, probouzel mě hlas mého M. Galabru, čili Julesa a byl jsem rád, že tu byl. Joe potvrdil, že se jde a já věděl, že za 45 minut mám být na autobusu, nevěděl jsem, kde je zastávka, tušil jsem to, a tušil jsem, že potřebuji 20 minut na to se tam dostat. Udělal jsem rychle sandwitche, naházel lezení do školní aktovky, dal pac a pusu Michele a Jules mi nabídl, že mě tam odveze. Hned za branou baráku jsem si uvědomil, že jsem si nevzal peníze a uvažoval. Holt mi Joe bude muset založit.
Na místě jsem byl o čtvrt hodiny dřív, ale zastávka říkala, že zde autobus nestaví. Doufal jsem. Joe mi sms potvrdil, že je i s Melissou na palubě a že by bus měl zastavit tam, co jsem. Doufal jsem ještě víc. Mezitím jsem si vzpomněl, že v batůžku mám 6 euro pro všechny případy. Takž jsem na cizí pomoci až tak závislý nebyl. Když přijel povoz a já za okny viděl ty dvě rozesmáté tváře, spadl mi kámen ze srdce. Našemu dobrodružství nic nebránilo. Řidič na mě kývnul, že platit nemusím, divil jsem se a šel do vozu. Že je to prý řidič v dobrém rozmaru, přesvědčoval mě ten welšan. No, platili jsme nakonec až při vystupování a celý autobus nás zdravil slovy Gut báj. Milí, tihle Francouzi.
Vysoko nad Greno jsme stanuli. St. Hilaire je na náhorní plošině, která je ve výšce skoro tisíc metrů. My sestoupili o něco níže až na okraj útesu a lezli jsme v jeho horní části. Bohužel ten den, ač dole bylo teplo skoro jak v létě, nahoře foukal dost silný vítr a já litoval, že nemám čepici. Že jsem vyrazil jenom ve fleesovce mi ani tak nevadilo, ačkoliv při jištění lezce mi trochu záblo. Ale jen málo. Mel byla bohužel zmrzlá, ale tvářila se jako velká hrdinka a neremcala. Dali jsme dvě cesty na větrné Hůrce, viděli v dálce Mt. Blanc, já jsem se zase docela bál a to ty stěny měly sotva
Druhou část lezení jsme strávili na celkem nekolmé stěně, ale její výzvou byla její plochost. Jen miniaturní chyty. Jako prvolezec jsem měl v kalhotech, ale dal jsem ji. Pak ještě jednu. A když jsem řekl mistrovi, že tu poslední nedám, nepřemlouval mě. Jen řekl, já ji zkusím. Jmenovala se Aerobik a nástup na ní byl opravdu aerobik. Jejím koncem byl hezký lem, který se lezl rozepřením rukou a nohou a v podání welšana to vypadalo kouzelně. Byl z toho tak nadšený, že jsem řekl tělu: to zvládneš a zkusil jsem to. A bylo to opravdu kouzelné. Jak krkolomný nástup, těžká střední pasáž, tak potom wow konec. Suma sumárum, 5 cest bylo pokořeno a měli jsme všichni dobrý pocit.
Máme i nějaká videa: Než nám přijel autobus, zvládli jsme v místní Restauraci na Farmě 2 demi (to jsou 0,25l piva) a něco jako mini pizzu. Udělal jsem si u Melissy dluh, Joe pak vymyslel soutěž na místním dětském hřišti. Závodil jsem já, Joe, Melissa, a pak jsme se chvíli točili na kolotoči. Na chvíli se nad horami ukázalo sluníčko a kolem půl 6 přijel autobus. Takže už za necelou hodinku jsem dával sprchu a těšil se na Darrellův večer.
Teď zase trochu o tom jídle
Připravil pro svoji rodinu a přátele tradiční americkou večeři. Šunku s bramborovou kaší, medovou omáčkou atd.
Začalo se v půl 9, kdy jsem přišel já a byl jsem tam první. Paul (otec rodiny) se snažil o konverzaci, já zdatně sekundoval, připojil se i syn Balthazar, dostal jsem sklenku bílého, pak dorazil Esteban s Anneke a v závěsu s Nancy a mohlo se začít.
Takovou šunku jsem asi ještě neviděl. Ani liška takovou nikdy od řezníka Špejlíka nedostala. Všechno to chutnalo báječně, salát s dressinkem, závěrečný koláč, káva. Snědl jsem 3 obrovské pláty šunky, nespočítaně kaše a bylo mi těžce. Tak moc těžce.
Do centra se mi nechtělo, ale podlehl jsem volání smečky a nechal se od Paula odvézt až téměř k Loco Mosquito, kde zatímco ostatní tančili v nesnesytelném horku, já se díval v baru na televizi, kde jezdlili borci na skejtech. Po chvíli jsem to zabalil a vydal se na hodinovou cestu zpět domů.
Ten večer jsem ještě asi 2 hodiny seděl nad youtube a hledal jsem ty nejvymazlenější horolezce. Opravdu jsem si to užil a nestačil se divit. Ale zatímco my lezeme pro radost a zkoušíme někdy do toho skočit a většinou máme strach, že spadnem, tyhle týpci na jedný cestě makají třeba 14 dní a zkoušejí ji pokořit. To je rachota, to není už žádná sranda. Třeba takovej Chris Sharma. To je týpek. Zatím jsem nenašel jeho Jumbo love, což si myslím, je jeho největší úchylárna, ale ani tahle stěna Dreamcatcher není marná. 9+? Zkoukněte to. To vám Joe neřekne, man, this is wicked. Nebo good job.
Jsem rád za to, kde jsme a že si to můžeme užívat i v půlce listopadu. Příští týden, bude-li sucho a nebude-li mrznout, jdeme zase. Zůstalo tam spoustu neslezených cest. Ale tentokrát čepici s sebou.
Není důležité vylézt to nejrychleji a jako první, ale podstatné je, zda jste si zapnuli popruh. Já jsem to jednou neudělal a měl jsem zkažený celý lezení a dodneška si říkám, blbče!
Žádné komentáře:
Okomentovat