1-11-2009, neděle / den 58 / zbývá 48
slovíčka: Oú tu veux, quand tu veux, comment veux tu, que je sache. / ú t v, kán t v, komo v t k ž saš / Kde chceš, kdy chceš, jak chceš, abych věděla.
No jo, no. Jsem za půlkou. A jak se to projevuje? Omámení z nového místa je ta tam, postupně se vytrácí jako pára nad hrncem a nahrazuje ho sílící stesk po domově a zajetých kolejích. Tak například, přestvá vás bavit desetkrát týdně chodit do baru a koukat se smutně na barmana, vědět, že si to pivo za 4 eura stejně nekoupíte a už vůbec nevěříte tomu, že vás někdo jen tak pozve, v euforii z toho, že potkal někoho výjimečného. Nevrháte se na každého nově příchozího, ale pečlivě přemýšlíte, zda je to další američan, který vás ohromí svým neohromitelným francouzským akcentem. Nadšení z voňavých baget střídá stesk po obyčejné Šumavě za dvacku. Sotobní touhu po cestě do hor střídá chuť jít si zalézt jen tak na skálu s někým, s kým se můžete při tom lezení pobavit, zasmát, zablbnout. Noční vysedávání u internetu a fb vám přijde jako povinnost, nebo alespoň nutnost, abyste věděli, co se kolem vás děje. Novinky, iDnes, občas iHned: Paroubkovi mají dceru, na silnicích se dál umírá, Gott ukázal fakáče, Sarkozyho syna znají i v Čechách a máme miss, kterou půlka národa miluje a druhá si to nemyslí.
Není vše tak černé, jak se zdá. Jsou tu pořád ty krásné hory všude okolo, které změnily barvu ze zelené do zlatavě červené, ráno jsou zakryty závojem mlhy a jen odpolední slunce je nutí ukázat trochu ze své krásy. Jejich kopečky jsou už kompletně pocukrované. Přidává se vítr a jejich barvu mění do hnědé.
Potkávám se s lidmi na chodbě ve škole a už to není jen angličtina, ale bavíme se i francouzsky. Zase jsem začal tancovat a zjistil jsem, jak moc mi to chybí. Je to prostě jiný pohyb, takový elegantní, člověk se zapotí, potrápí tělíčko.
Asi jsem už dlouho nepodniknul žádnou pořádnou akci, někam ven, pryč z Greno. Omlouvám to počasím, ale spíš jsem líný někam dál vyrazit. Tento víkend to musím změnit, našel jsem na náhorní plošině kousek za Greno oblast jezer, určitě ji chci prozkoumat a potkat první sníh. Že bych vzal s sebou prkno a dolů se svezl?
Co přinesl uplynulý týden? Sebejistotu a chuť lézt těžší a těžší cesty. S Joem jsme zakončili naše setkání se stěnou u vesničky Vizille, která nám už nemá co nabídnout. Kromě převisu 7b, který je tak vzdálený….Začali jsme setkání se stěnou v St. Egreve, která je pro mě 30 minut na kole z mého bytu, ale je sakra těžká. Ohlazená, příkrá, bez větších balkonu. Prostě dobrá a vyzývavá.
Nechuť k francouským holkám, které mají prapodivný styl zábavy a zalíbení k francouzským in-home party. Člověk tak zjistí, jak se kde bydlí, jaký je tu standard a uvědomí si, že až bude mít 20 letou dceru, že nejspíš udělá ve vašem domě večírek, na který pozve své kamarád(k)y, ti své kamarád(k)y a ti další, takže pak tam spousta cizích lidí čůrá do bazénu nebo v půl 4 ráno opéká file z mrazáku na bůhvíjaké pánvi. A ráno se dlaždičky lepí na ponožky a kamarád vám říká, jak je unavený z kladení otázek každých deset minut: a líbí se ti víc tamta nebo tahle? A co já? To je fakt k smíchu. Já jsem si ten večer uvědomil, jak se dá hrát kulečník s tágem bez hlavičky, jak je debilní být jediný nekuřák mezi kuřáky (zatímco ostatní chodí kouřit ven, vy ťukáte tágem bez hlavičky do kouličky). Zkoušíte se bavit z místními chlapci a oni zpomalí řeč na polovičku, pak jim rozumíte půlku a druhou ne, protože to je hovorový jazyk a ten vás ve škole neučí. Proto je důležité chodit na večírky a učit se životem. A samozřejmě vás nemine tanec, jednou normální, pak sexy tanec, ale protože alkoholu je někdy pomálu a protože máte doma milující ženu, tak ty ruce nejdou až na zadek, ale jenom na záda.
A to se mi stalo ve středu, s Nathem jsme se dostali domu druhý den ve 12h a v 1h už jsme byli ve škole. Svěží.
Kromě toho mě pozval kamarád na večeři, nepřímo mi řekl, že se mu líbím a že má strach, co to se mnou a s naším přátelstvím ted udělá, tak jsem mu řekl, že to dávno vím, ale že to má marný, protože mě opravdu chlapi přijdou nejlepší jenom na pivo, na kolo, na lezení a maximálně s nima tancuju, když mi vysvětlujou, jak mám tlačit při walzu do partnerky. Ale to je asi tak všechno. A líbat se s žádným nechci a nebudu. Tečka.
A občas jedu někam na kole.
Ráno co ráno poslouchám, jak Michele cupitá po chodbě a námahou se snaží rozhývat novou protézu. Už aby ji rozhýbala. V neděli přivezli zpátky psa. Hrůza. To je snad první pes, kterýho nemusím. Na každýho štěká, ksindl malej, divně se na mě kouká…on ví, že ho nemám rád, ale on si začal. Navíc má svojí hlavu a já pořád slyším jak na něj Michele buď nadává S´arret! Nebo naopak ho laská Tien, tien. A já jsem z toho unavenej.
Do další půlky si dávám za cíl víc se věnovat jazyku (dlouhé zimní večery tomu nahrávají), poznat někoho, kdo se mnou bude víc mluvit francouzsky a opravovat mě a hlavně mojí mikro.
Žádné komentáře:
Okomentovat