slovíčka: Un vignoble de coteaux / á viňóble d kotó / Vinohrad na stráni.
Tak jsem si konečně po měsíci tužeb stáhnul film o Jacqueovi Mesrinovi, Veřejný nepřítel č. 1. Jsem v 1/3 filmu a ty nejhorší scény mám za sebou. Sice jsem stáhnul i české titulky (ony jsou tedy slovenské), ale bohužel jsou načasované jinak, než film. Tak si prosvičuju jazyk, koukám, jak Mesrine strká svojí manželce do pusy pistoli a jsem z toho zhnusenej. Nechápu, jak se mohl takovej člověk vůbec narodit. Jestli je to podle skutečné události, nechápu, nechápu. Vypínám, někdy příště budu pokračovat.
Vůbec poprvé jsem ten film viděl doma, na Andělu, v kině. Ten film má dva díly, každý trvá asi dvě hodiny. Tenkrát jsem šel na ten první, když šel do kina druhý, takže jsem je viděl v jeden den oba. A že to byl zážitek, nemusím snad ani říkat.
A s odstupem času si pamatuju asi jenom ty hezčí scény, ty ostatní jsem vypustil z hlavy. A teď, když je vidím znovu, ani ma tak zajímavý ten film nepřijde. Spíš hnusný.
Po líné neděli, která tu zase začala deštěm, hodnotím uplynulý týden jako celkem zdařilý. Neudálo se toho moc, ale 3 dny stojí za zhodnocení.
Úterý, jako vždy taneční, neobvyklý čtvrtek nad sklenicí piva a nabitá sobota plná pochodu a vína.
Kromě toho, že nepřišel skoro nikdo a sešlo se nás asi půl tuctu, nebylo by na tom večeru snad nic zajímavého. Improvizace tanečního mistra se ubrala směrem k procvičování kroků bez partnera, což většina z těch 6 lidí nikdy nedělala, takže vůbec ta většina nevěděla, co má dělat. Bylo to divné, nezáživné a nezachránila to ani čtvrt hodinka po tancování, kdy jsme si na chvíli s Maruškou sedli a povídali jsme si. Nějak jsme nenašli společné téma, tak jsme se v klidu rozešli do svých ubykací a domluvili se, že se možná potkáme ve čtvrtek.
Takže jsem to byl nejspíš já, kdo Darrellovi navrhl jít ve čtvrtek na pivko, že už jsme jako dlouho nikde nebyli. Čekali jsme prázný bar, ale překvapila nás narvaná hospoda. Ono ve čtvrtek totiž bylo 19. listopadu. Já vím, člověk si řekne, dva dny po státním svátku, co se tak asi může dít? Ale když řeknu, že to bylo 8 dní od jednoho velice důležitého dne, který se u nás celkem už uchytil…jo jo, my na Svatého Martina nejenom že čekáme sníh, ale můžeme se napít nového vína, Svatomartineckého. Není to nic jiného, než obdoba francouzského Beaujolais, které se otvírá právě 19.
Všeho všudy se v ten večer vůbec nic nestalo, domů jsme dorazili, když nás ten pingl vyhodil. Vůbec jsem neměl chuť někam pokračovat a myslím, že ani D. se nemusel nechat dlouho přemlouvat. To jsem ovšem ještě nevěděl, že čtvrteční večer bude mít dohru v sobotu.
V sobotu jsme totiž ve velkém počtu vyrazili na společný výlet. Přemlouval jsem chvíli Hanu, ať se k nám připojí, že byť ve velkém počtu, můžeme si zvolit tempo vlastní. Ne ne ne. Bohužel to nejde. Tak to opravdu nefunguje. Pokud vás jde deset a vy určujete tempo, vždy musíte počkat, až se zbytek kolektivu scvrkne jako stonožka k sobě. Takže jsme šli, zastavili, počkali, šli, zastavili, počkali. Nicméně. I přesto to byl úžasný výlet, hřálo nám sluníčko a objevili jsme další krásné kopce v okolí města. Celá galerie fotek je tady.
Dvě kamarádky, které se nám zatoulaly, přivedl na místo srazu jeden z lovců, kteří v okolí zrovna stříleli kance. Byl to super pohled. Když mě opustili jediní dva muži z naší výpravy, zůstal jsem s 5 ženskými sám a měl jsem je odvézt zpátky na autobusovou zastávku. Povedlo se mi to a už v půl 6 jsem bral sprchu a připravoval se na večer plný beaujolais.
Ten se začal od 6 v domě, kde bydlí D. Jeho rodina pořádala večírek pro sousedy, známé, kamarády. Ochutnávaly se 3 ročníky. Konkrétně 2007,
Vlastně to není vůbec tak daleko, odsud. Je to kousek za Lyonem, který je odsud co by kamenem dohodil. (to je zvláštní, wiki tento termín nezná a google nabízí dva výsledky: co by … a coby … - tak nevím, co je nebo coje správné).
Kromě vína byla spousta pamlsků, sýry, slaninka, sušená masa, fíky ve slanince, huspeniny (Aleši, Aleši, zase to jídlo, to ti fakt nepřijde blbý…sakra. Jsem ve Francii, tady si od huby neutrhnou. Jako v Čechách. Zkuste třeba lakomou Barku, ta by si pro pětník nechala vrtat koleno, jako Simon) – víte, proč jí to koleno nakonec ten kočí nebozezem nevrtal? Nechtěl ho zneuctít, když to koleno uviděl. A to jsem se ve čtvrtek na nákupech s Michele dokonce díval na žabí stehýnka. Už jsem je ochutnal. Je to jako kuřecí maso, ale když víte, že jíte žábu… Brrrr.
Snědl jsem tam spoustu masa, vypil odhadem 0,4 –
Vzali jsme to zkratkou přes dům jeho přítelkyně, která nás tam naložila do auta, přibalila její sestru a ta nás odvezla do centra. Těšil jsem se, že poznám nějaký nový cool bar. Tak jsme šli zase do Couche Tard. Tam jsem už při prvním pivu poznal, jako pátý, že ta sestra té přítelkyně toho syna těch lidí, u kterých bydlí Darrell, že balí Darrella. A bylo mi ji v tu chvíli líto. Asi tak líto, jako Šimkovi a Grossmannovi bylo líto dětí z rozvrácených rodin.
Moje obavy se měly vyplnit. U prvního piva jsem se přemlouval, že u druhého to bude lepší. U druhého jsem věděl, že třetí nebude a že půjdu brzy domů. Mezi konverzacemi, které jsem uskutečňoval ve chvíli, kdy někteří odešli kouřit ven a jiní se mnou zůstali, jsem se ohromě nudil. Rozloučil jsem se se u stolu, na chvíli jsem se zastavil venku s D. a Claire a už už jsem odcházel, když jsem se potkal s dívkou, která mi přišla povědomá. Vůbec jsem nevěděl, odkud ji znám. Tak jsem na ní civěl a ona kupodivu na mě civěla úplně stejně blbě. Osmělil jsem se a řekl jí, že mi přijde povědomá, ale bohužel nevím, odkud. Přiznala to samé a konverzace tak spěla ke konci. Vstoupil do ní chlapec, který stál po boku dívky a vystvětlil nám, že jsme se tu potkali ve čtvtek. No. Paráda. Nebyl jsem ve čtvrtek opitý, ale tahle příhoda mému mozku nepřišla důležitá, tak ji uložil někam dozadu. Tak jsem ho začal trápit. Začal jsem se v něm pomylsně šťourat a hledal jsem tu ukrytou myšlénku. Chápej, čtenáři, teď jsem nemohl jen tak odejít. Vrátil jsem se zpět. Znovu se pozdravil s ostatními a hloubaje u stolu jsem přemýšlel a přemýšlel.
Většina zdejších barů je opravdu rozměrů malých, kolem 12h bývají nechutně narvané a vzhledem k tomu, že záchod zde je jen jeden a to pro obě pohlaví, musíte si na něj někdy vystát frontu. A právě tady se začal tenhle dlouhý příběh, který vlastně není o ničem, který slouží jako výplň tohoto blogu, aby vypadal delší, než ve skutečnosti je.
Takže stojím frontu, mylsím si na svý, jak hezky mi bude, až budu ten záchod opouštět, nevšímám si, kdo stojí za mnou. Nicméně po chvíli se bavím s dívkou, která mě asi chtěla předběhnout, ona na mě obrací celkem slušnou angličtinou, přepínám jazyk a řeknem si asi tak 289 slov, pak se otvírají dveře a já mizím na záchod. Ten po několika sekundách opouštím, střídá mě ona dívka, já odcházím a ještě letmou kouknu na velkou plazmu, která zde visí na zdi. Wow, je tam něco o jachtách. Tak se zapomenu a už skoru usínám v podpalubí jachty, na obrovské posteli, mám za sebou bublinkovou vanu a náhle mě z toho snění vytrhne zase hlas oné dívčiny. Tak ještě prohodíme pár slov, ale přijde mi blbý se s ní bavit, protože u baru je D. sám s 2 polkami, které nakonec po půlnoci dorazily. Tím končí celá story, opouštím nad druhou hodinou ranní páteční bar a zapomínám, že jsem se s někým bavil ve frontě na záchod. Pak je sobota, já tu dívku potkám znova a nevím. To se musí objevit její externí záložní disk a napomoct.
To je asi tak ve zkratce to, co se událo. Abych to zakončil, osmělil jsem se a (ted už jsme zase v sobotě) davem jsem se prodral k těm 3 příchozím, kteří stáli na stejném místě jako my tenkrát ve čtvrtek. Zjistil jsem, že jsou to francouzi, studující zde, že klučinovi je 23, dívkám kolem 19, zamyslil jsem se a shrnul, co se dá všechno za deset let stihnout. Tím myslím mezi
Jo jo, už se to blíží, utíká to pryč. Nebýt Cristiny, která se ptá sama sebe a v albu fotek si klade otázku You cannot make me leave, dávno už bych tady na to abdikoval. Ale ne, ještě si to sakra užiju. Tohle město je tak omamný, asi těmi kopci okolo, které jsou také tak blízko a krásné. Jako M. Pa pa.
Žádné komentáře:
Okomentovat