slovíčka: Succés est garanti! / suksé e garanti! / Úspěch zaručen.
38 den svého pobytu jsem strávil s Pavlou a s Laurysem. 38 dní zbývá do konce mého pobytu v Grenoblu. Dny tady začínají plynout líně, všedně, nezajímavě. Za posledních deset dní tu byly tři, které stojí za zmínku. Jeden z nich skončil včera nad ránem ne příliš šťastně, na jeho konci jsem zjistil, že mi chybí batoh. Další z nich skončil minulý pátek, kdy jsme všichni společně oslavili 21 narozeniny naší polokorejky Hany. A jedním z nich byl určitě šílený výlet v neděli s Joem a s třemi jihoameričankami, ze kterého se místo povedeného randonée stal výlet za město s pěkným piknikem. Ale po pořadě.
Poslední týdny se mořím s prací pro milou kamarádku Kláru, která zjitila, že tu moc nemám do čeho píchnout a zahrnula mě fotkami psů a hezkými slůvky mne požádala o spolupráci. Zatímco já mám nasekané dluhy u tajemné krásné eM, ona má nasekané dluhy u mne. Ale dobré se podařilo, se svojí prací jsem spokojen, ted se budu těšit, co vyleze z tiskárny. Zda si tam tiskař řekne, no potěš koště, kdo tohle připravoval. Dokud to nebude venku, nebudu mít klid. Jakoby toho nebylo málo, přidala se Moni a s tou jsem dnes dokončil jednoduchou nabídku pro partnery. Zase jsem se hluboce ponořil do svého mikromarketingu, jsem obklopen grafikami, čerpám nápady, kde se dá a mám radost, když vidím něco opravdu povedeného.
Jako třeba tady toho pejska s plamínkem. Kafíčko. Nebo Helloween, o kterém píšu později. Úžasně jednoduchý nápad. Něco takového chci vymyslet, snad se mi to podaří pro Pestrou společnost.
Studium mi nepřináší žádné větší devizy, snažím se makat na 100 %, ale poslední dobou mě baví víc práce a už se těším na ten stereotyp. Zvláštní.
Neboj se, čtenáři, ještě tu zazní vtípky ze studentského života a popíšu zde do nejmenších detailů, jak se kde kdo s kým zapletl a koho tím naštval.
Začnu u sebe. Posledně jsem se lehce dotkl tancování. Mám za sebou čtyři lekce a mohu s klidem říct, že mě to baví, že se tam cítím dobře, že ti lidé, co tam chodí, to nemají jako okrajovou zábavu, ale že se snaží, i když se asi necítí nejlíp, protože jim to moc nejde; přiznejme si, tanečníci někdy vypadají divně, někdy jako buzny, ale ten pocit z dobře odvedené práce (kroky, rytmus, držení těla, výraz, dynamika, nadšení, …pf…), ten se nedá popsat. Navíc se od úterního odpoledne cítím nějak nabitý energií, nevím proč, ale ten pocit je tak fajn a všechno dělám s radostí a s eutusiasmem, až si připadám divně. Tak ať mi to dlouho vydrží.
A musím přiznat, že polovičku úspěchu na mém tancování má moje partnerka, která je Polka, jmenuje se Maruška, studuje fyziku, taky zákonitosti galaxií, má smysl pro všechny ty věci, co jsou výše uvedeny v závorce a navíc ji to baví a nebojí se mi říct, že něco dělám blbě. Takže po třetí hodině jsme se domluvili, že musímě někdy vyrazit spolu i do centra nebo někam.
Halloween jako takový se u nás moc neslaví, ale zemi galského kohouta už stihl dobít. Slaví se tady jednak koncem října, ale také začátkem listopadu, protože to už jsou všichni studenti zase zpět, po prázdninách u rodičů mají nabité peněženky (protože kdo má peňauze je ještě větší pán) a je třeba je trochu provětrat v místních barech. Taková jedna po-helovínská párty se konala i na Rabotě (le rabot = hoblík, ale taky místo, kde je kolej a kam chodím tančit do foyer) a to minulou středu. Vytáhl jsem Darrella do kopce (protože „hoblík“ je na kopci, na sakra kopci), spolu jsme po cestě vypili lahev Rosé a jako jedni z prvních jsme vstoupili na parket z dlaždiček. Tančili jsme pak s přišidšími dámami, z přišidšími pány, míchali jsme národnosti a Darrell tam byl jediný Američan. A bavili jsme se o diskotékách ve státech a o celkovém životě za louží. D není pravý amík, někde v srdci je to spíš Evropan a ví to a bojuje s tím. Vypili jsme každý další 4 plechovky neznačkového piva nevalné kvality a nadšení životem, vydali jsme se zpět. U zamčené brány jsme zavzpomínali, jak jsme se smáli při cestě tam: zavírají ji mezi 1h – 5h ranní: takže všichni příchozí studenti u ní spí a ten maník, co ji ráno otvírá, musí všechny probudit a poslat do pokojů. My jsme ji přeskočili. Já s grácií sobě vlastní, D si narazil koleno, což poznal až ráno. Zatímco já jsem mohl ve čtvrtek spát, D měl jít do školy. Ale když se vrátíte ve 3 ráno, moc se vám v 7 vstávat nechce. Nešel.
Ono, dopravit ho domů, byl výkon sám o sobě. Ale bylo to na druhou stranu mnohem lehčí, než táhnout z Brutusu Míšu Vargu. To byl opravdu záhul. Michale, Michale!
Takže, to byla středa. Bylo nám třeba. Už v pátek jsem zval Marušku na oslavu Haniných narozenin, které se konaly u Hany (která bydlí s Morgan, Kelly a Kelly), která nesmí za žádných okolností dělat ve svém bytě party. První, co jí řekli, když se tam stěhovala, bylo, žádné párty. Pak si na dlažičkách v kuchyni přečetla pravidla a poslední znělo: žádné party.
Rád vyprávím historku, která se stala Moni s jejím bráchou. Jsa on studentem ve svých 16 letech, maje jen ty nejhorší návyky, Moni mu vytvořila jakési zlaté desatero, které měl v našem krásném bytě dodržovat. Předně, po návratu ze školy, si hned jít do koupelny umýt nohy a vzít si čisté ponožky. Kouřit jedině na balkoně a nejlépe venku vůbec. Umýt si po sobě nádobí a další vtipné věci. No, jednou ta pravidla viděl jeho kamarád a vtipně dodal: To je dobrý, to jsi stáhnul někde z netu? Ne, to mi napsala moje ségra :)
Takže jsem všichni věděli, že v tom krásném bytě máme být méně hluční. Taky jsme byli, což celé pařbě ubralo na efektu, ale jiní to doháněli, jak se dalo. D tančil břišní tance, já s Joem jsme se mlátili lžícema do hlavy, ostatní se divili, kde se tam vzala ta holčina z Polska, Hana bedlivě kontrolovala, zda nikdo neleje nic na koberce, já jsem hrál Disturbiáááá na svojí kytaru Elišku, Nancy s Darrellem zkoušeli optické iluze s mini a maxi lahví (H)Einekenu, já jsem místo Morgan stále říkal Megan, a když se Joe zeptal Morgan, jestli by mu nemohla dát kousek papíru (jeho intonace hlasu byla tak úžasná, já jsem opravdu čekal, že se jí zeptá, jestli by s ním nechtěla jít do ložnice), já jsem vtipně podotkl, že teď by se jí na to mohl zeptat. No, byl jsem za blba.
Estebič s Nathem napsali mezitím Haně básničku a spolu ji zarecitovali. A když jsme nad ránem opouštěli byt, ani jsme nebyli moc hluční, proběhli jsme centrem, s D jsem doprovodil Marušku k mostu, na jehož konci je lev s hadem, tam už čekala Gosia, která si Marušku převzala a bok po boku odkráčela děvčata společně na Hoblík, zatímco Aleš s D odkráčeli ruku v ruce, bok po boku, směrem
Sešlo z něj. Joe slíbil holkám, že uvidí sníh, který v životě ještě neviděly. Takže po 15 minutách chůze jsme se vrátili s tím, že pojedeme do vesnice, která je dál a snad i výš. Autobusák se divil, proč tam chceme jet, že tam prý nic není. Usoudili jsme, že to nemá smysl, a rozhodli se dát si teda v zámeckém parku piknik a jet zpět. Strávili jsme krásnou neděli mezi 10h a 16h venku, vymrzli jsme, točili jsme se asi 30 minut na kolotoči, všem nám bylo špatně, snědli jsme úžasný piknik, jednak z vlastních zásob, jednak to, co nakoupili holky a po cestě zpět autobusem někteří z nás podřimovali. Líná neděle byla tak ještě línější, ale bude se na ni hezky vzpomínat. Vzešlo z ní pár fajn fotek, které dorazí.
Poslední hezký večer se odehrál včera, kdy toho bylo na programu hodně, ale nakonec jsme se všichni našli. Těšil jsem se na tanec, ale Maruška mě odmítla s tím, že je nemocná. Tak jsem se u ní aspoň na chvilku zastavil, pokecali jsme a když mi po 15 minutách dala najevo, že je unavená (ona opravdu byla), šel jsem smutně na parket s tím, že to bude otrava a cestou jsem přemýšlel, jak je to s těmi galaxiemi, jak se dají spočítat pomocí vzorečků a že ta slečna Marie je šílená, že může studovat takovou vědu.
No, moc jsem si nezatancoval. Učil jsem francouzku Ivetu, která neumí ani základní krok do čači, jednou jsem si zatančil s Gosiou a těšil se na milosrdný konec. Vypadl jsem v půl 11, do 11 čekal na D, se kterým jsme nad městem s lahví vína, plechovkami piva a pixličkou oliv probrali jeho mizerný život, můj veselý život a ve 12 jsme se přesunuli za partou do baru Bukana, kde jsme oslavili další super den. Tančilo se, potilo se, Joe se vinul k Melisse a my jsme jim to krásně záviděli a mezi naší partou, sexy Florianem a barem jsme putovali sem a tam až do tři čtvrtě na 2, kdy se rozsvítilo a bar zavíral. Tlupa 10 lidí se přesunula do disko Starého memoáru, kam nás dostal Henry. Po předložení jakéhosi papírku jsme tam zase nemuseli platit vstupné a mohli se oddat tanečním radovánkám. Vzduch byl cítit potem, klimatizace tu stále ještě není. Ale je-li vám horko, mají tam hezké sklepení, které připomíná mučírnu…a je tam opravdu chládek.
Nad 3h ranní jsem toho měl pokrk, tentokrát se rozloučil a záviděl ostatním, že jsou plni elánu. Opustil jsem sestavu ve složení: Darrell, Nancy, Joe, Estebič, Melissa, Maria-jose, Lina, Henry, Tigruan a loudavým krokem, smutný ze ztráty svého, Moničina, oblíbeného batůžku jsem mířil do postýlky. Přemýšlel jsem, zda už Nath spí v Praze, jestli doletěl dobře a jestli se v neděli potká s Moni. Do uší mi po 150 zněli nový Europe a já si říkal, jak jim to krásně šlape. Nočním Grenoblem se linul zpěv nočně-ranních ptáků, šplouchala řeka Isere a o chodník klapaly moje Adio botky. Přede mnou dlouhý spánek a grasse matinée. 11.11. se ve Francii nepracuje, slaví se konec 1. sv. války. Alešek může dlouho spinkat. 11.11. viděl bych to do 11. hodin. A bylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat