Tak Ivče je dnes 26, to to letííí

25-10-2009, neděle / den 51  / zbývá 55 

slovíčka: Si je comprends toutes les mots, que tu me dis. /si ž koprá tů le mo, k tu m dy) Kéž bych rozumněl všem slovům, která mi říkáš.

W.o.w. Tak celý týden jsem ještě nehodnotil. Ale proč ne. A proč ne dnes, když moje sestra slaví své 26 narozeniny. První, jako mladá paní Růžičková. Nacpaná z restaurace U Lípy, kde včera nejspíš slavila.

Hory okolo města tada pokryla ledová tříšť, jako když posypete vánočku cukrem. V pondělí večer začalo pršet a ráno mě přivítalo s touhle bílou nádherou. No jo, zatím co tady dole padala voda, nahoře padal sníh. Ale ráno bylo sucho, takže jsem mohl do školy klidně na kole.

V úterý… večer jsem se šel podívat na kurzy tance, které tady vede jeden Čech. Zhruba jsem věděl, kde to je, ale poté, co jsem přijel na místo, jsem koukal jako žába z nudlí. Ocitl jsem se v rezidenci, kde je spousta studentů, mají tady jídelnu…a v jednom přístavku se konají diskotéky, konzerty a na špinavých dlaždičkách i tanec (standard, latina). Měl jsem pocit, že Vráťa, který kurzy vede, je trochu vyšinutý a můj pocit se mi potvrdil. Ale vést kurzy zvládá dobře, i když bez partnerky, což je škoda. Pánové zadejte se, tak jsem se zadal, představil a snažil se vysvětlit partnerce, jak dělat kroky do waltzu. Mám sice omlácená kolena, ale ona taky. Všeho všudy jsem si zatančil s třemi Francouzskami a jednou Polkou a pak už jsem svištěl na kole dolů z kopce domů.

Středa… byla dnem mezinárodní kuchyně. Dopoledne jsem nakoupil, utíkal do školy, předtím se rozloučil s Michele, která zrovna odjížděla do nemocnice. Odpoledne se vrátil do prázného bytu, začal péct lívance a znovu jsem provoněl byt skořicí. Tentokrát jsem zainvestoval i do cukru, takže lívance dostaly ten správný karamelový nádech. No a večer, zabalen do kapucy, jsem nasedl na tramvaj a fííí ke škole. S Darrellem jsme čekali na Nancy a číňana, kteří měli jen 15 minutové zpoždění. Když jsme našli místo zvané Condillac, už tam bylo téměř plno, ale z pohledu celého večera tam byla teprve polovina lidí. Bohužel, neměl jsem hlad. Ale našlo se spousta lidí, kteří nechtěli vařit, tak přinesli pití. Začal jsem plechovkou Hoegaardenu, pak jsem otevřel litrovou lahev Leffe, tu jsem si nalil dvakrát do pidi kelímku, pak Hana přišla s tím, že je k mání Guiness, to jsem si vzal další plechovku (a zjistil, že Guinness není můj kamarád) a pak došlo pivo, tak jsem si dal německý salát (něco jako buřty s cibulí a navíc ještě tvrdý sýr) a na závěr jsme smíchali víno, kolu a sangrii a pak se to dalo pít. Nebo si myslíte, že někdo koupí víno dražší než 2 eura na takovouhle akci? Utli nám to v 11 a šlo se domů.

Čtvtek… jsem slíbil Darrellovi pivko, předtím jsme se sešli v rezidenci a dali jsme společnou večeři, tentokrát jsem vařil já a ty lazaně byly moc dobrý. Ani na dezert jsem nezapomněl. Pak jsme koukali na Disneyovku, Darrell při ní usnul a pak mě i Nancy tvrdil, že nespal…no. Utekli jsme kolem 10h a už v 11h jsme byli v Couche Tard, kde jsme dali dvě pivka za výbornou happy hour cenu a ve 12h už jsem byl doma.

Pátek…to jsem zjistil, že v Grenoblu jsou revizoři a že jsou drsní. Asi měli den. Nastoupil jsem na zastávce a hned na další začali rychle vystupovat 3 mladíci a mě se zdálo, že ti dva týpci, co nastoupili, nejsou jen tak nějací hochštapleři. Nebyli. Měli kolty proklatě nízko. Uf, unikl jsem jen tak tak. Na 10h jsem měl sraz s Nathem, zítra slaví 22 let, tak jsme to chtěli oslavit hned z čerstva. Na zastávce, kde jsem na něj čekal, čekalo 12! revizorů. Když přijela tramvaj,  ke všem 4 dveřím se vmáčklo po 3 revizorech a ven se nedostala ani myš bez jízdenky. Když všichni vystoupili, 12 revizorů nastoupilo dovnitř a tramvaj se rozjela. Otřesné. Nechtěl bych být vevnitř ani omylem.

Nath mě a Bena dovedl do podkrovního bytu poblíž, všude tma a éterem se neslo …bonne aniversaire…bonne aniversaire.. a ve tmě svítil jen dort se svíčkami. Působivé. Tenhle „natzlíček“ je jako magnet na ženský. Bylo jich tam asi 12, jako revizorů, a všechny tyhle 20letý francouzky se culily, smály, už trochu připité vínem se jedna po druhé představily a pak na sebe křičely, ale hlavně se neustále fotily. S tou, či onou, s tím či s nimi. Proboha, co by tak dělaly před 5 lety, kdy byl digi-foťák výsadou pouze bohatých a majetných. Dnes měla každá svůj a předháněli se, která udělá víc fotek. Dostal jsem se k jedné galerii z toho večera…to není jako když já stáhnu fotky, vyberu nejlepší, ještě je poupravím, ořežu, dobarvím a nahraju. Ne, to bylo. Hurá, 250 fotek z večera, šup tam s nimi. Asi 30 jich je dobrých, myslím. Ale pokecali jsme s Benem, Nath byl bohužel na roztrhání, takže k nepoužití. Konečně jsem zjistil, že ten chlapec ze školy má jméno: Tigran Schreiber-Alatas. Asi má bratra Tiguana. Nevím, musím se ho zeptat. A jinak se opravdu nic zásadního nestalo. Šli jsme kolem půlnoci do hajan. Jo jen ten průvod 16 lidí, který šel z podkrovního bytu dolů probudil pár partají a jedna paní z dcerou, obě v nočních košilích, vylezly ze dveří a divily se a něco divného říkaly. Nevím. Asi chtěli popřát dobrou noc.

Mimo jiné, přes týden chodím stále do školy a učíme se od rána do večera, kromě středy, kdy mám školu až odpoledne. A kromě této středy, kdy jedna hodina odpadla a zbyla jen jedna. A výsledky jsou dobré, jsem chválen a cítím, že se zlepšuju, víc přemýšlím při mluvení o shodě přísudku s podnětem…a každý tenhle večírek, který navštívím, je hlavně o tom mluvit mluvit mluvit. A naštěstí podkávám lidi, kteří mě podporují. Jako jedna z těch 20letých slečen, která mi řekla, ne ne, tu svojí angličtinu na mě nezkoušej, hezky francouzsky. A bylo to.

 

Sobota…hurá, po nekonečných domluvách s Joem, po tom, co jsem úplně vykreditoval kredit na mobilu, sedím v dodávce, řidič má volant na pravo a jedeme směrem St. Hilaire. Dodávka je cítit potem, 4 britové jsou v klidu a veselí, 3 brazilky jsou unavené a ospalé a já se seznamuji. Rob řídí, Tom vedle něj ukazuje tam a tam a Paul přede mnou se culí na Melissu. Když zastavíme v St. Hilaire u stanice lanové dráhy (jako ta v Praze, jen tahle má sklon 84 procent nebo promile, nevím a je nejpříkřejší  v Evropě) Joe chce půjčit pro holky sedáky, ale nejbližší jsou ve vesnici 5km pryč. Odjíždějí. Tak čekám s Paulem a Tomem a bavíme se. Miluju ten jejich anglický akcent. Rozumím hůř, ale o to víc mě to baví. Nejsem si jist, jak chtějí holky jít na ferratu v converskách, přece jen nemají nejlepší podrážky.

Nejdou, jen Melissa, ta by kvůli Joeovi šla i bosa. Na postroje bylo pozdě, takže jsme vyrazili jen my chlapi a Melissa. Po 3 hodinách jsme zvládli vylézt na nástup, vylézt skálu a stanuli na horní zastávce lanovky. Začala padat noc a my museli dolů. S jednou čelovkou pro 6 lidí. Naštěstí jsme cestou chytli nějaký frantíky, kteří nechápali, jak můžeme jít na cestu bez světel…ale bylo fajn jít mezi nimi. Alespoň málo jsem viděl. Jenže mě v půlce kopce opustili. Tak jsem si svítil aspoň foťákem. Ještě že tu elektroniku máme. Po cestě zpět jsme se zastavili na pizzu, teda kluci, já po svém sendviči hlad neměl, tak jsem si s nimi dal alespoň un demi de Eineken. Bylo to moc fajn a je škoda, že dnes ráno (neděle) mizí do Španělska. Jedou prostě po Evropě a lezou všechny kopce. Hlavně lano, lezačky a maglajz. A spí v dodávce. Takže je to trochu mírně cejtit. Ale bylo to funny. Škoda, měli jsme zajít na pivko, ale nešli jsme. Tak příště. Rád bych je znovu potkal.

Noční Grenoble někdy přinese překvapení. Jako třeba tuhle fontánu plnou pěny. Hezký žertík.

Změnil se čas, jsou sice 3 hodiny, ale venku už je skoro tma. Greno je pod mrakem, moje krásné okolní kopce jsou v závoji, koukám na Simpsony, den s Pink, píšu si blog. Čekají mě úkoly, ale chci vyrazit na kolo. Michele je v nemocnici, po operaci, ale v pořádku, takže ji čekám zítra ráno. Budu ji tu muset náležitě přivítat. A Moni si jezdí po rodině a cpe se laskominama, zatím co já si dám zase toast a salám. Království za českou kuchyni, nebo za trochu víc peňauzí a za francouzskou a sakra drahou kuchyni. Vypínám TV, ukládám blog a jdu se projet ven a vyčistit hlavu. Moje tělo cítí včerejší ferratu a je trochu pomalejší, potřebuje protáhnout. Ou jé.

Talíře plné Kus-kusu a jiných laskomin

18-10-2009, neděle / den 44  / zbývá 62  

slovíčka: Chaque soir, trois concerts seront proposés. Šak soá, troa konsért s:ro proposé. Každý večer budou „k vidění“ tři konzerty.

Nevím, jakou stupnicí poměřit, zda jsem daný víkend zapřáhl svoje tělo víc, než jiný. Pokud je to stupněm únavy, které cítí moje tělo, pak tento víkend byl náročný. Pokud je to časem stráveným dano aktivitou, pak nebyl zas tak náročný. Pokud je to pocitem z odvedené práce, pak to byl jeden z dobrých (ne nejlepších) víkendů tady. Ale popořadě.

Sobota nebyla tak mrazivá jako pátek, takže Joeova ranní otázka, tak co, dnes je na tebe taky zima? mě nechala chladným a řka, že dnes je to ok, jsme začali plánovat sobotní lezení. Po páteční pařbě na rezidenci jsem vstával asi kolem 12h a Michele se poťouchle smála nad svými hrnci, že to bylo opravdu grasse matinée (čili velké ráno). Hlava mě trochu pobolívala po tom mixu Stelly, dalších značek piv a po červeném vínu, ale jen tak zlehýnka, jakože abych věděl, že to je blbost míchat. A já to vím…

Po vinikající snídani (no jo, zase sýr a zase marmeláda) jsem sedl k pc, vyhledat vhodné místo, napsal Joeovi, kde a v kolik má být, ten mi napsal SAFE a já mohl začít balit. Venkovní chlad mě donutil natočit si do lahve teplou vařicí vodu, která na konci lezení bude už studená.

Potkali jsme se místo v půl ve 3 čtvtě (Joe měl skluz), já už měl zato vystátou frontu na dva hm-burgry a malý hranolky, Joe mi pak půlku snědl (a samozřejmě zaplatil) a už jsme čekali na autobus směr Vizille. Tam už jsem byl, takže jsem věděl, do čeho jdeme. Teda městečko jsem viděl, o skalách jsem věděl kulový. Ty jsou přímo v městě, kousek od parkoviště a jsou hojně navštěvovány lidmi z Greno (a lidi, co se zapsali do kurzu lezení na škole už tam byli a dali reference). I v sobotu odpoledne, ač počasí se horšilo, přišly mraky, tu bylo asi 16 lidí. + 2 nováčci. Průvodce říkal, skála je za zelenými vraty, které bývají vždy otevřeny. Byly i dnes. Skála nám nabídla asi 19 cest, mezi IV. a VI b+. Za to odpoledne mezi 4h a 7h jsme dali každý 5 cest, což je myslím slušné. Už jsem lezl ve fleesce, vítr nepřál. Už jsme si po těch předchozích 2 lezeních s Joem určili pořadí. On to natáhne a já si to pak dám po něm, takže nahoře musím provlíkat lano, což mě netěší, protože tam nahoře mám pořád hroznej strach, ale je to menší bolest než lézt první. I když. Tentokrát jsem 2 cesty lezl taky jako první. Prostě jsme to stáhli a já začal z nuly. A ta poslední mi dala zabrat, závěrečný převis ve výšce 20 m byl těžký, držel jsem se spoďákem za 2 prsty a musel jsem levačkou přehmátnout celou dýlku těla zase jen na bříška prstů. Nic na celou dlaň. Poprvé jsem se vrátil o metřík níž, měl jsem strach z výšky. Podruhé jsem to neurdžel a řka Joeovi, máš mě? jsem mu do toho spadnul. Po třetí (a po vydatném povzbuzování: jo jo, super, vopři se do toho, to dáš, makej) jsem tam šáhnul, nepustil, vložil všechnu sílu do jedný ruky, přitáhnul se a hurá, byl jsem tam. Ještě poskádat nohy a vyskočit na římsu. Supééér. Tentokrát jsem to dal. Bál jsem se, že to budu muset obejít a že budu za zero. A to jsem nechtěl udělat ani sobě ani parťákovi.

Odcházeli jsme jako poslední, už se začínalo stmívat a jenom koně na nás koukali.

V autobusu jsem řekl, že chci studentskou do Greno a pán se ptal na tarif. Nevěděl jsem co chce. Až když mi řekl 3,20 eura, začal jsem se hádat, že sem, na místo, jsem platil 2,20 euro a že chci stejnou cenu i zpátky. Že jsem student, že je mi 24 (slevy platí jen do 26 let a mě naštěstí každý hádá 24 let, tak toho využívám). Pochopil, uraženě mi vytiskl jiný lístek a já měl ze sebe dobrý pocit. Ale i tak jsme projeli 4,40 eur, tady asi kilo za bezmála 40 km. No jo, jiný kraj…ale to už se zase opakuju.

Doma jsem se ve dveřích potkal s Veronikou a dětmi, kteří právě byli na odchodu. Michele jim ještě pakovala výslužku, její syn (už si zase nemůžu vzpomenout na jeho jméno) se se mnou zapovídal o skalách, taky kdysi lezl…i 6b+ a pak všichni zmizeli i s Michele do tmy. Dal jsem se do kupy a náhle byla Michele zpět a já dostal svoji porci Kus-kusu, na kterou mě už od včerejška připravovala. Teda jako, že ji dostanu. Tu porci.

Těšil jsem se, báječně to tu vonělo a ona si s tím dala takovou práci, začala už v 10 ráno a skončila někdy kolem 3, když já odcházel na autobus.

Kus-kus je (podle mě a podle toho, co jsem měl v talíři) směs krupice (z pšenice, ječmene nebo prosa), ke které se jako příloha dává spousta vařené zeleniny (cuketky, mrkev, srdíčko z artičoku, něco jako hrášek, možná zelí, dýně…to nevím jistě, některé ty chutě jsem vážně nerozpoznal) a k tomu mleté maso do kuliček a kuřecí stehna. Michele tam měla ještě nějaké vepřové paličky, myslím. A všechno je to báječně kořeněné. A k tomu hlt rossé. Jé, to jsem si pochutnal.

Jen mi tu chuť trochu kazila smutná Michele, která jak jsem vypozoroval, se toho dne pohádala s Veronikou (no jo, tchýně-snacha). A pak volala asi s kamarádkou a brečela u toho. Tak jsem se potichu vytratil, ale ještě jsem se vrátil a moc jí to chválil. I přes ten hezký den mi jí bylo opravdu líto a ještě teď je mi z toho celkem smutno. Navíc jde ve středu do nemocnice na operaci, snaží se všechno dát do cajku a začíná být nervozní. Plně ji chápu. Tak budu alespoň ten nejmilejší v jejím okolí.

V neděli…jsem i přes nebavení se v sobotu večer vstával celkem pozdě. Ale měl jsem jasno. Dnes bude snídaně vpravdě česká a dubovic. Měl jsem tak nějak radost, že mám Moni doma, po 3 dnech, které strávila po letištích, tak jsem si chtěl dát snídani, kterou máme spolu moc rádi. A navíc mám 5 vajíček….

Skočil jsem dolů pod barák do pekařství, koupil jsem si krásně voňavou čerstvou křupající bagetu a doma si udělal hamenex. Michele se trochu divila, asi to zatím nesnídala, tak příště udělám dva…ale musím vstát dřív. A to ještě nejedla chleba ve vajíčku…tady budou muset stačit tousty. Na 2 hodinu jsem si naplánoval kolo a v půl 3 jsem opravdu vyrazil. Teple jsem se oblékl, natočil horkou vodu a hurá po toku řeky Isére kamsi. Zima mi nebyla, bylo mi chladno a rychlými pohyby jsem to rozhejbal. Minul jsem přehradičku a po 45 minutách podél řeky, unavený rovinou jsem se rozhodl pro kopec. A uvědomil jsem si jednu nevýhodu Grenoblu. Veškerá rovina je tu širokodaleko zastavěná takže se dá na solidní teréní cestu jet jenom a pouze, bohužel, což je velice důležité, do hor. Šplhal jsem asi hodinu, asi 4 km a nic tak zvláštního jsem nepotkal, neviděl, pouze jsem se kochal pohledem na soutok řek Iséra a Drac, na omrzlé stromy nahoře na skále a bál jsem se při sjezdu zpět k řece. Nechtělo se mi zpátky po asfaltu, tušil jsem, že cesta lesem bude stát za to. Jo, asi 15 minut dolů jsem držel obě brzdy a modli se, abych neslít. Tolik jsem si přál mít svojí helmu, kterou jsem nechal na skříni. Dal jsem přednost pouze čepici. Kamenitá cesta se dala místy pustit a kolo se rozjelo fakt rychle. 30 km rychlostí dolů je fakt mazec, když jsem to ubrzdil na 15, byl jsem šťastný, ale to se moc nedalo. Dole jsem zkontroloval všechen vercajk, z brzd se kouřilo a cítil jsem spálenou gumu. Skřehlé prsty zůstaly v poloze křeč. Zjistil jsem, že je fajn dát si při takovém sjezdu sedačku co nejníž, abyste těžiště mohli posunout co nejdál. Teda zadek.

Dorazil jsem včas na sprchu, moje zmrzlá chodidla se bránila tolika horku, ale zvládla to. Pak jsem si pustil formuli 1, kterou jsem již dlouhou dobu neviděl.

Mezítím jsme s Michele snědli další kus-kus, i tentokrát jsem si moc pochutnal, zapili vínem, dali si dezertík, vanilkový krém a pak jsme si hezky popovídali o rodině. A zjistil jsem, že Michele přišla o jednoho syna, který jí umřel na rakovinu. Ach jo, opravdu smutný víkend. Ta žena toho asi hodně zkusila a pořád je veselá. Závidím jí. Chci být na stará kolena taky takový pozitivista.

A na konce krásného, leč trochu smutného víkendu, jsem si krásně potelefonoval, hodinu a půl, se svou Moni, po 3 týdnech jsme si měli moc co říct a nakonec zapla na chvíli i kameru, takže jsem ji měl v přímém přenosu. Nasmáli jsme se, zastýskali jsme si. Bylo to super a bude se mi krásně usínat. A budu mít barevné sny. A teplé sny. Hřejou mi tu kamínka. A ráno hurá do školy.

Za víkend jsem si stáhnul docela dost muziky, zjistil jsem, že Europe vydali nové album, Last look at eden, tak si to pouštím do hlavy, stáhl jsem si i starší Start from the dark a musím uznat, že to těm Švédům šlape mnohem víc než kdysi předtím, než se rozpadli. I když pro mě začali existovat deskou Prisoners in paradise, ale ten stonerock, co ted hrají, je prostě famózní. Můžu jen doporučit.

Dneska nemám myšlenku dne. Musím nějakou vymyslet na příště. Snad jen zamyšlení. Můžeme být sebevíc sraženi životem, ale nesmí nás dostat úplně na kolena. Jinak bychom už se nedokázali smát. Jako třeba moje máma.

To je smutný. Ale je to tak. Tak.

Lívance se skořicí

16-10-2009, pátek / den 42  / zbývá 64

slovíčka: Une dysfonction érectile après 40 ans. In disfosjo erektil apre karon tán. ---prostě se mu po 40ce nepostaví---

Musel jsem je upéct. Myslím na to už od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že i když Michele nemusí, prostě je hodná a stará se o mě asi víc, než za kolik jí platím. To je pořád: ochutnej tohle, ochutnej tamto, nechceš tohle, a tohle znáš? Párkrát jsem ji viděl nepříjemnou, ale to je opravdu vzácnost. Jinak se tato postarší dáma na prahu 60ky pořád směje a vypráví mi, jak má ráda Čechy, muziku, umění, jak bývala knihovnicí…vzpomínám na Akumulátor I., jak Svěrák vysvětluje Formanovi, že ti učitelé mají tolik energie, protože jsou celý den mezi dětmi a tu energii z nich vysávají. Proto je Michele pořád taková veselá a energetická. Protože celý život v knihovně vysávala (nevědomky) z lidí energii.

A upekli jsme spolu bibičky. Nějaký růžový mřenky. Jednu jsem dal jí, druhou jsem snědl. Měla radost. A já taky. I když jsem se úplně nenajedl, ale doplácl jsem se zeleninou. Příště zase něco koupím a Michele mi ráda poradí, jak to upéct, připravit. Bylo to fajnový. (už zase píšu o jídle).

Lívance jsem pak dělal v pátek odpoledne, když mi slehla ryba. Michele odešla ke kadařníkovi a byt provoněla vůně skořice a pečícího se těsta. Neměl jsem cukr, takže lívance nedostali tu správnou karamelovou příchuť, ale s domácí marmeládkou to bylo famózní. Jsou věci, které mi tu chybí moc.

Nechal jsem 2 lívance pro Michele, zabalil zbytek a byl připraven k odchodu na rezidenci za bandou. Ve dveřích jsem narazil do M., pochválil jí účes a zjistil, že je celý byt zahalen do dýmu z pečení. Jako na blatech jsem si tu připadal. Ve čtvrtek jsem udělal nákup a našel jsem v Carrefouru i foch s pivem českým Pilsner Urquell. Cena necena, koupil jsem si dvě třetinky a těšil se na ně. Vzal jsem je s sebou do rezidence, aby kluci okoštovali pořádný zlatomok.

Tentokrát jsem dal půl cesty tramvají, půl cesty pěšky. Pořád mám strach z jízdy na černo a bojím se toho dne, kdy budu muset utíkat. Zatím jen ostražitě koukám.

Před dveřmi jsem zahlédl našeho čínského kamaráda, který přišel o vteřinu dřív, ale protože tu byl první, nevěděl, jak dovnitř a byl zoufalý. Místo, abych přispěchal a pomohl mu, schválně jsem se schoval za zídku a pozoroval ho. Byl pozoruhodný, podivný, vtipný.

Byl jsem pochválen za lívance a moc mě to zahřálo na srdíčku. Hlavně Esteban chválil, z počátku jsem si nebyl jistý, zda to ten brácha myslí ze srandy, ale pak mě přesvědčil – takže příště ho přizvu a bude se učit. Vlili jsme do sebe piva, Urkvílky, 2 lahve Lambruska a v 5 jsme měli fajn základ pro večer, který se přesunul o půlpatra níž na lodžii, kterou mají společné 3 buňky, které obývají 3 Portugalci (nebo Brazilci, Španělé…opravdu v tom mám guláš). Ten večer nebyl až zas tak ničím zvláštní, ale poznal jsem další lidi, hodinu nebo dvě jsem se bavil s Alexandrou z Ria, poznal jsem Renatu z Brazílie (divný, co?), poznal jsem další dívku, se kterou jsem se sice nebavil, ale celou dobu jsem byl fascinován jejími vlasy a tak trochu mi připomínala Avril Lavigne (2), tu zpěvačku, punkerku, jako teda. A ten její přítel se mi zdál divný, nějak mi k ní neseděl. Třeba to nebyl přítel. Nevím. Držel jsem v ruce kejtru, dostal pár piv, hlavně jsem se snažil dostat ke Stellinkám, které jsem pak krásně zvětšil na fotce (1) a víno a těšil se na ranní kocovinu (která nepřišla).

Pátek tento byl první studený, opravdu studený. Ráno bylo kolem 4 °C, takže jsem nasadil čepici, rukavice a hurá na kolo. Pak jsem si užíval rozmrzání ve studený třídě, po vyučování se chvíli sešel s Nancy, Estebičem a Nathem v cafeterii, ale nic jsme nevymysleli, tak jsem jel rozmrzat domů. Vyzkoušel jsem topení, vyhodil pojistky, tak mi Michele dala svoje kamínka. To bylo teplíčko, jé jé.

Ve čtvrtek jsem nakupoval (3), utrácel jsem peníze za prášky, abych je mohl vrátit Michele a abych mohl pokračovat ve své léčbě, bylo mi mizerně a jezdil jsem v zimě na kole a pak hurá do postýlky, ve středu jsem po hodině dějepisu taky zmizel domů, do tepla, do postele. Většinou jsem se narychlo zahřál sprchou, dělal úkoly, učil se. Krásná záslužná práce.

Trochu mě dojala Alexandra, která ve Francii studuje práva. Než odjela sem, začala studovat jazyk před 6 měsíci…a když jsem zbledl, rychle dodala, no jo, ale náš jazyk je francouzštině hrozně podobný, takže to se nepočítá. Myslím, že to se počítá. Takže: učit se, učit se, učit se. A začnu od lednice.

Dobrou děti.

Hockey-sur-glase

13-10-2009, úterý / den 39  / zbývá 67

slovíčka: Un jour et une nuit avec Prince. Á žůr e innuí avek Prins. Den a noc s Princem.

Není to tak jednoduché být studentem a už vůbec to není jednoduché být studentem v cizí zemi. Pokud se opravdu chcete naučit cizímu jazyku, nesmíte potkávat lidi, kteří mluví jinak, než vaším vytouženým jazykem. Jsem rád, že jsem potkal Pavlu a Lauryse a slibuji si od toho mnohé. Že v jejich přítomnosti poznám hlavně skutečné francouze, takové, kteří jsou líní mluvit anglicky a kteří mě donutí mluvit francouzsky.

Dnes jsem si krásně zamluvil. Nejdřív jsem si myslel, že mluvím s maminkou Jamese, kterého mi Pavla představila, když se pak Pavla potichu vytratila, zjistil jsem, je James je bývalý hokejista, ale teď už jen trénuje děcka. Když se vytratil James, zjistil jsem, že hovořím s jeho přítelkyní, které je 31. To jen ty její brýle na mě působily tak, že vypadá starší, než je. Ale maminka? To jsem fakt přehnal. Touto cestou se jí moc omlouvám, bohužel jsem nezjistil její jméno, tak jen tak bezejmeně.

A poznal jsem Mitju, Slovince. Před 4 dny se mu narodila (jeho manželce) dcera, která dostala jméno Enja. Moc hezké jméno. Moc hezké fotky nám ukázal na jeho iPhonu. A po dvou Heinekenech jsem se teď, zase v půl jedné, dostal do postele. Ach jo. A to jsem myslel, že se svou nemocí budu v 11 doma.

No, byl jsem na hokeji. Na druhém konci města. Pavla mi nabídla lupen, tak jsem rád přijal, Laurys byl pracovně, takže se nám nemohl věnovat, ale i tak jsme si to na sedačkách za brankou užili. A to Pavla stihla ještě koupit legíny. Greno hrál s Chamonix a docela to kluci klukům nandali. Výsledek 10:3 se jen tak nevidí a tak Mitja mohl slavit hned dvakrát.

Sice jsme chvíli v baru na kluky čekali, ale stálo to za to. Ve chvíli, kdy jsem odcházel, barmanka na stůl přinesla 10 kousků a berte si, kdo chcete. Teď je tam asi veselo.

Dá se říct, že to byl po dlouhé době hezký večer. Už druhým dnem osciluji mezi školou ráno a postelí odpoledne.

Pondělí… bylo naprd, po dopolední hodině jsem to zabalil, jel domů a odpoledne prospal. Michele mě viděla a hned mi naordinovala prášky, na netu jsem se ujistil, že jsou to kolegové mého oblíbeného Paralenu a už je papám vesele dva dny. Pustil jsem si k tomu Ať žijí duchové, ale ani jsem neviděl Leontýnku. Večer jsem po fajn špenátu od Michele při svitu lampičky chvíli komunikoval s Klárkou, která mě poprosila o pomoc s grafikou, vyřádil jsem se na ní asi 3 hodiny a pak ještě další půlhodinku jsem strávil nad deníčkem Moniky, která pomalu uzavírá svůj pobyt na Madagaskaru, děvenka moje starostlivá. Už je tam z toho trochu unavená, myslím. Začíná vidět tu bídu okolo.

A úterý bylo jako přes papír kopírovací. Ráno do školy a chtěl jsem hned zpět do hajan, ale nakonec jsem zůstal i přes pauzu a těšil jsem se na hodinu, kdy si vykládáme, jak vznikají která slova a co znamenají. Ale nedočkal jsem se. Paní prof zřejmně onemocněla, a tak jsme se po akademické čtvrthodince rozešli domů. O pauzu jsem se stihl pobavit se Samantou a Charrity a když jsem se díval, jak jedna druhé masíruje šíji, cítil jsem se tak příjemně, jak kdybych byl pod těmi prstíky já sám. Ale nebyl. A jinak nic zajímavého, nuda nuda, šeď šeď. Doma jsem si uvařil penne s omáčkou a najezen spokojeně usnul nad článkem o francouzské kuchyni. Úkol jsem naštěstí zvládl ve škole, takže spánek přišel vhod a nestál mě nic.

Umět sbalit dívku

11-10-2009, neděle / den 37  / zbývá 69

slovíčka: Profession : enfant de président. / profesjo: ãfã d presidã / Zaměstnání: prezidentovo dítě (pozn.: v tuto chvíli je kauzou č. 1ve Francii kandidatura syna prezidenta Sarkoziho, Jeana (23 let, studujícího 2. rokem práva na Sorboně), na předsedu sdružení EPAD, které spravuje v Paříži moderní komerční čtvrť La Défense.)

Darrell je hrozný nezbeda. V noci z pátku na sobotu se vrátil v 6 hodin ráno a to bůhví kde se coural, protože já byl doma už před třetí a on mi říkal, že mě hledal. Přitom jsme si ještě psali a volali a já mu říkal, kde jsem, co tam dělám, kam jdu. A nelepší se, naopak. Ale budiž mu to přáno, myslím, že sobotní večer a nedělní ráno bylo to první, co ho zde v Greno udělalo asi opravdu šťastným. Během večera poznal Fabiana a pak s ním strávil nejen večer na disco Le vielle manoir, ale údajně i noc/ráno u něj. 

To my, zbytek, já + Nancy + Waihao jsme tak nějak propluli večerem a mezi ostatními spocenými jsme byli ti nespocení a střízlivý.

Večer začal tak hezky, po prováleném dni doma, který jsem strávil v posteli s notebookem, u televize s Michele, s knížkami a francouzštinou, jsem před 8 hodinou vyrazil do centra, kde jsem měl sraz s Pavlou a Laurysem. Měl jsem se setkání malinký strach, ale úplně zbytečný. Překvapil mě hlavně Laurys, který mluví výborně česky a já nemusel ani trochu použít svojí fj. Ten večer jeho kamarád slavil 27 a v restauraci na rohu ulice jsme byli my ti první. Přivítali jsem se všichni, s dámami bisous, s pány jsem si jen potřásl rukou. Večer probíhal krásně v klidu, když začali nosit jídlo, vytratil jsem se ven. Hned na začátku jsem se přiznal, že je pro mě dost draný dát si jídlo s nimi, jídlo, které stojí 20 euro. Z toho já žiju celý týden, ne-li víc. Pochopili, což mě potěšilo. Mezitím jsem venku domluvil po telefonu s Darrellem, že se potkáme v 11 v Couche Tard. Když jsem se vrátil, Laurys byl uprostřed svého bifteku, dal mi ochutnat tu sakra krvavou potvoru a musím uznat, že to bylo skvělé. Pavla mi zase dala ochutnat kachnu a ta byla taky skvělá. A protože to L. všechno nesnědl, po chvíli přemlouvání jsem se nechal ukecat a dojedl to za něj.

Mám tady docela blok přiznat, že si rád vezmu a že mi to nevadí. Přijde mi to divné říct, jo jo, chci, dejte mi to. Tak chvíli odmítám a pak s díky přijímám. Už jsem se to odnaučil u Michele, takže když mi nabídne, rád přijmu a dám si jídlo s ní. Pavla byla skvělá a řka, že je přece škoda, aby to odnesli nedojezené, dal jsem si celou porci brambor se smetanou a fazolky i trochu masa. Mňam. A na závěr byl dort, čokoládový a druhý jahodový. A vypil jsem asi 3 sklenky vína. No, v 11 jsem zdaleka nebyl s to odejít, takže když bylo skoro půl jedné a já se ptal, kolik mám zaplatit, bylo mi řečeno, že přece nic, že víno nabídl hostitel a zákusky taky a případně, že to zatáhne Laurys. Dobrá. Poděkoval jsem a zmizel ve stínu Greno a po cestě do CT jsem si říkal, jak moc večer jsem si s těmito prima lidmi užil.

 

Nedělní… odpoledne mě probudilo v 1h. Aby ne, když jsem usínal v půl 5 ráno. A tušil jsem, že na drátě už bude Joe, se kterým jsme včera domlouvali lezení. Byl tam. Tak jsem mu rychle vysvětlil kde a v kolik a šel se nasnídat. Styděl jsem se před Michele, ale asi jsem nemusel. Mám pocit, že tu měla divočejší týpky, než jsem já. A že návrat v 5 ráno není nic divného. Sbalil jsem si do batůžku lezení, Twix, jablíčko a hurá na skály.

Vyrazili jsme na cvičnou stěnu, kousek za Greno. Bylo potřeba jet autem, busem, jakkoliv.

Rozhodl jsem o stopu. A hle, hned první vůz nám zastavil. Pán měl na zadních sedačkách 3 děti a řekl, že jednoho vzít může. Poděkovali jsme a po 5 minutách nás vzala dívčina, která už na přední sedačce měla jednoho stopaře. To jsme vytušili po chvili, kdy Joe navázal brilantní rozhovor. Vyhodila nás na místě a my po 500 m stanuli pod hodně krásnou pětkovou stěnou. Nebyli jsme tam sami, bylo nás tam celkem 8, což na 9 tras je fajn. Dali jsme první, pak jsme první protáhli o druhou půlku a druhou trasu jsme taky lezli na dvakrát, ale hned zkraje. Já si oprášil jistění z prostředka stěny a snažil jsem se překonat ten strach, kdy vysíte za odsedku ve 30 výšce a jediné, co vás dělí od přitažlivosti zemské je ten kus lanka, který je přes karabinu připoután na kovové očko, které je snad dobře přiděláno do skály. Byly to krásné lehké pětky, domluvili jsme se, že příště dáme těžší, ale pro tentokrát to byla dobrá praktis.

Na stopu na cestě zpět jsme potkali autobus, tak jsme nečekali, dali každý 2,20 eur a svezli se dolů. Joe si po jeho stylu sedl na sedačku před celkem pohlednou dívku. Pousmál jsem se. Ale ve chvíli, když jsem nedokázal odpovědět na jeho otázku, jaké číslo má autobus, ve kterém jedeme, neváhal a zeptal se právě té pohledné dívky. A pak už se jenom ptal, zda mu na mapě může ukázat, kde má zastávku a že děkuje a odkud je a kam jede…tomu já říkám umět sbalit dívku. Ale on ji nebalil, on prostě jen konverzoval. Snažil jsem se něco přiučit, ale já to prostě nemám v krvi. Já sedím jako balvan a čekám, až do mě někdo rejpne.

Bylo to fajn odpoledne a myslím, že ve středu nebo čtvrtek máme jít do London Pubu, nebo tak nějak, nevím.

Po cestě jsem si koupil chleba a omáčku na penne, ale nakonec mi Michele nabídla výborný Quiche, čili slaný koláč. Toho dne jsem šel do postele sladce unaven a těšil se na pondělní ráno.

Nějak jsem v noci nemohl zabrat a usnout. Ráno jsem si připadal, že jsem celou noc nespal. Byl jsem unavený a nevyspalý, špatně se mi polykalo. Sakra. To nevěští nic dobrého.

Kde jsem proboha co zase chytnul?

Velké červené jablko

9-10-2009, pátek / den 35  / zbývá 71    

slovíčka: Traité de Lisbonne : les Tchèques s'obstinent. (treté d Lisbon: leček sopztã) Lisabonská smlouva: češi jsou tvrdošíjní.

To bejvávaly na koleji časy, když ráno skončil večírek, někdo se vracel alejí plnou spadanejch jablek, já se vracel zesláblým městem, které se snažilo přes noc odpočinout si a nabrat síly do nového dne, který sliboval lepší zítřky. To jak žijeme, je jedna věc. A většinou se s tím nedá nic dělat. Podstatné je, abychom neztratili vazby mezi sebou.

Koukal jsem s Nancy a Darrellem na Příběhy obyčejného šílenství a byl jsem rád, že se smějí na stejném místě, jako se směje Čech, který nemusí číst anglické titulky. Bylo pozdní odpoledne, já jsem právě skončil jemné dolazování Darrellova horského kola, myl jsem si špinavé ruce mýdlem (sovínu neměli) a byl jsem pyšný, že jsem se v tom takhle porejpal.

Těšil jsem se, jak si u filmu trošku zdřímnu, protože ve minulou noc jsme šli spát tak nějak pozdě.

Středa…začala báječně, škola je až kolem 11h, což znamená delší spánek než obvykle, a věděl jsem, že pak zmizíme. Vypustili jsme pro jednou historii a s báglem plným želízek, sedáku, maglajzu a lezaček, jsme se rozjeli čelem k Bastille. Po půlhodině chůze po schodech (nahoru) jsme došli ke skále Le père grasse, kde jsem si poprvé za můj pobyt (mrkněte, po kolika dnech) zalezl. Ocenil jsem, že Joe má větší odvahu než já, takže byť první stěnu vedl on a já lezl až jako druhý, taky jsem si ji natáhl, protože to byla celkem lehce vypadající 5ka. Ale byla tam místa, kde jsem nevěděl, co s tím. Další cestu jsme našli opodál, nechali si poradit od zkušených mazáků. Tady jsem byl opravdu rád, že ji vedl Joe. V jednom úseku jsem si připadal jako v komíně a neměl jsem páru, jak to lézt.

Celý vtip těchto stěn je v tom, že začínají ve výšce asi 400m nad silnicí, takže vyfuníte děsnej kopec, ale pak to lezení je s parádním rozhledem. Tyto jižní stěny jsou krásně teplé, bylo fajn, že bylo pod mrakem, ale i tak bylo teplo.

A jištění zhůry bylo společné pro 3 cesty, takže tu následující jsme lezli oba top rope. Byla těžká, bylo to 6+ a v jednom úseku jsem to zkoušel 3x než se to povedlo. A poslední už jsem nedal, takže součet 3 cesty za odpoledne mi seděl. Joe se na ní potrápil, měl toho taky plný kecky, ale dal to. Těšil jsem se domů, protože jsme si slíbili telefonát s Moni.

Cestou jsme se zastavili na pivko. Protože jsme se rozhodli vylézt na Bastillu pěšky, ušetřili jsme tak 4 eura za lanovku. No a to byla ta 4 eura, která jsme pak propili. Fajn jsme si popovídali. Joe o jeho lásce k Chamonix, kam jezdí přes zimu pracovat…a samozřejmě užívat sněhu. Páč je vášnivec do všech sportů na prkýnkách. Tak mě nasadil brouka do hlavy. Jet hledat práci do Čech na zimu, nebo zůstat přes zimu v Chamonix a vozit třeba lidi z letiště z Genevy do lyžařských středisek. Budu to muset probrat se svojí drahou bílou cizinkou.

A večer jsem provolal asi majlant, protože jsme si říkali krásný slovíčka krásných 11 minut. A Moni byla zrovna rozladěná, protože jí za den spadla několikrát motorka a když nabourala baterku a kyselina jí vystříkla na kalhoty, na bundu…

Michele mě pozvala na večeři, řekla, že to jsou zbytky, že ona už nemůže, tak jestli to chci dojíst. Jo, proč ne. Byla to mňamka. Rýže s krevetami, mušlemi, drůbeží.

A pak se mi ozvala ještě jedna Monika, povyprávěla mi o práci mezi Brnem – Prahou – Ostravou a den se zdál tak lehký.

 

Čtvrtek…mě trochu bolely ruce, ale jenom malinko, všude voněl podzim s příchutí léta, holky vlnily svoje letní šatičky, kluci měli kraťasy, mámy se v parku smály se svými dětmi, které běhali kolemí pískoviště. Přišlo mi líto sedět doma, protože dopoledne je mimoškolní, vtrhnul jsem alespoň do jazykové laboratoře a opakoval si jazyk. Odpoledne jsem si potvrdil, že učitelnica politiky mě má ráda, protože jsem z Čech a ona spolupracuje s několika českými školami. No a řešili jsme, proč má Klaus problém s podpisem lisabonské smlouvy a jaký je to euroskeptik a jaké uspořádání moci je v jakých státech, že například ve Státech je to uspořádání prezidentské, ve Francii míchané (prezidenské ale i parlamentní), kde je jaká demokracie (třeba v Číně). Po škole jsem se včichni těšili, že po týdnu vyrazíme večer do města, zatančit si, pobavit se. Dostal jsem pozvání od Soni z Alžíru, vzal lahev bílého a vyrazil. Potkali jsme se kdesi na zastávce tramvaje, ještě s její kamarádkou Louise ze Švédska, v tramvaji jsem zahlédl Bena, který jel do Loco Mosquito, ale neměl problém s tím dorazit tam později. Šli jsme prostě ke Coxovi. Vůbec jsem netušil jestli to je člověk, stavení…nesnáším cesty bez cíle. Cox je mladík, kterého už jsem viděl asi 3x, ale když jsem ho spatřil ten večer, vůbec jsem netušil. A pak jsem to začal tahat z paměti. Á jó, poprvné v Couche tard, to měl na hlavě bejzbolku, jo jo, pak s Louise na přednášce, kde seděli za náma, povídali si a všechny tím rušili. No jo. A Cox? Živí se obchodem, jinak taky jako učitel na lyžích, učitel sjezdových horských kol a vypadá, že mu je 21 let. Asi ho chci potkat znovu.

Padlo několik lahví vína, Soňa se mi nějak z toho večera vytratila, jediný, kdo jí zajímal, byl Joe, Louise mě z nějakého důvodu nemá ráda, takže mě spíš přehlíží, ale všichni mladí muži, kteří ten večer byli v místnosti, byli fajn, takže večer se dobře rozjel. S Benem jsme řešili jeho vztah nevztah k Haně, s brazilcem Josem jsme řešili jazykové bariéry no a s Coxem, to už jsem říkal.

Do Loco Mosquito jsme dorazili kolem 11h, zábava v plném proudu, lidí jak mraky. Vevnitř, venku. Tančili jsme salsu a moje obavy, že nebudu mít s kým tančit se rozplynuly hned po vstupu do baru, kde si mě chytla nějaká francouzska a už jsem byl v kole. Těla se rozhoupala a já vzpomínal na Ivoše Šimáčka a jeho lekce latiny. Jenom k vození na ocásku nedošlo. Pak se ta děva vytratila stejně rychle, jako se objevila, já koupil Joeovi pivko, které jsem mu dlužil a večer byl jako velké červené jablko, do kterého stačí se zakousnout a vychutnávat ho plnými rtíky. První čtvrtku jsme snědli u Coxe, druhou v Loco Mosquito, které zavíralo asi kolem půl jedné a ještě než jsme v počtu asi 15 lidí odešli do tmy, zahlédl jsem tu děvu francouzskou, jak se na parketu líbá s jinou děvou francouzskou, zamáčkl jsem slzu a následoval dav do Couche Tard. Hráli tak nějak uměle, Sonia (na fotce v čepici)  vrhala zlostné pohledy na Joea (který s ní asi něco měl ale asi ho to nenadchlo), který se ten večer věnoval malé columbijské Melisse a já svými rozzářenými očíčky pozoroval okolí. Moje jediné pivečko, které jsem si schoval na stůl, protože ven se se sklenicí nesmí, po mém návratu zmizelo. Bar zavíral a tak vše sklidili. Ach jo, to mě teda pěkně naštvalo. Už nám zbývala jenom jedna čtvrtina jablka a tu jsme dojedli v klubu Vertigo, který je kamarádem našeho baru. Takže po zavření se nás asi 15 lidí za doprovodu jednoho človíčka z Couche Tard vydalo hloubš do města, človíček řekl, to jsou naši lidi, gorila venku sklopila čelo a my šli dovnitř místo za 10 euro za dara. Stále v náladě, ale už se mi nechtělo pít. Mylsím, že jsem tam vydržel asi půl hodiny. Po celkem rozjetém tanci s Hayley jsem potřeboval na záchod a než jsem se vrátil, svíral ji ve svém objetí Joel (který je prý její přítel, což jsem se dozvěděl druhý den od Nancy). 

Suma sumárum jsem si večer výborně zatančil, zasmál se, poznal spoustu novejch lidí a novejch míst, nikde jsem snad nic neukrad´, skvěle si popovídal i v jazyce francouzském, zjistil, že na rozdíl od Čech, kde se dokážu bavit převážně jenom s holkama, tady mi to nejde. Ale poznal jsem tu spoustu báječnejch chlapů, kteří jsou podobně střelení jako já. A jestli si ti báječní chlapi jednou vezmou báječné ženské, pak spolu budou mít báječnej život bez útrap. A to je báječný.

Pátek…jsem nakousl. Byl těžký. Ráno mi Cecilia (naše učitelnica) položila otázku, zda jsem spal dobře a zda vůbec. No, moc ne Cecilio. Málo. Asi tak mezi 3 hodinou ranní a 7 hodinou ranní. Ale mě bylo báječně, to ráno. Cestou do školy na kole jsem cítil pachuť vína na horním patře a byl jsem rád, že mi nedali dejchnout. Nadejchal bych. Hana nevypadala o nic líp, jenže ona na rozdíl ode mne spala spravedlivým spánkem celou noc. Po škole jsem měl v plánu doma krátký spánek, nakonec jsem ho ale vypustil a jel k Darrellovi, spolu jsme šli hledat poštu, kde měl balík. Nechal si blázen za 50 euráčů poslat Mountain Dew. Tomu říkám stesk po domově. Spravil jsem mu kolo, koukali jsme na Ivana Trojana.

A večer jsem se měl sejít s Pavlou a Laurysem, nakonec jsme to zrušili, přemluvil jsem Darrella, vytáhl ho ven, dali jsme lahvinku bílého, které mu moc nechutná, on se pral se svým splýnem, v Couche Tard mi koupil pivko, Rachid (barman) si poslechl můj stesk po vylitém pivu, koupil nám panáky (netuším co to bylo, ale bylo to sladké a fajn) a večer nám dělal lepší ceny. Já jsem mu asi ve 12 utekl za Nathem, který byl dnešní obětí Soni, po telefonu mě dostali někam do centra, a skončili jsme v bytě v 6 patře u kamarádky Soni. Připadal jsem si tam jak v mateřské školce, vzal si skleničku na víno a plnil ji jednu za druhou vodou. Po byl jsem rád, že tam byl Nath, protože jsem se nedokázal zapojit do debaty, pak tam od někud vyhrabali opilého cucáka, kterému ještě teklo mlíko po bradě a slovy, že ho nikdo moc nezná, takže nemůže v tom bytě zůstat a spát tam, ho táhli z 6 patra dolů. Pak jsme se rozešli na všechny strany a kluci mi navrhli, abych ho vzal s sebou do La Tronche taxíkem. Trochu sobecky jsem řekl, že je mi ten kluk putna a že na něj prdím. Tak. Snažil jsem se uklidnit naštvaného Darrella, který byl naštvaný právem, protože jsem se na něj vyprd a kolem 4 jsem byl doma.

Sakra, to jsou dva nabité dny. Alko je tu pekelně drahý, takže start s lahví vína je nezbytný. A má to výhodu, pak už nemusíte celý večer pít nic jiného, než vodu z kohoutku. Takže ač jsem se vracel vždy nad ránem, peněženka byla celkem v klidu.

Jo, a Darrell? Ten se vrátil až v 6, cestou mu někdo stříkl slzák do očí, seznámil se s nějakým dalším barem, pár lidí ho pozvalo na drinky a sobotní výlet do Annecy odpískal. Chudák Nancy, ta ho zjebe.

A každým večerem mě jako fatamorgána doprovází moje bílá cizinka, která se objeví vždy, když přivřu víčka. A cítím její vůni, slyším její chichotání, vidím, jak přede mnou tančí a do očí se mi vyplavuje slznými kanálky naše společná láska. To jak působíme na svoje okolí, je schováno v nás a těžko to můžeme ovlivnit. Tečka.

Darrellovo pozdní soirée

6-10-2009, úterý / den 32  / zbývá 74   

slovíčka: Plus on rit, plus on est fou (Sonia). Plys o ri, plys one fu. Čím víc se řehtáme, tím větší jsme blázni.

D se nám mění před očima. Ještě sice nepřestal kouřit a pořád do sebe leje litry kofeinu, takže jako všichni silní kuřáci a kafáči je nebezpečný pro šeptání z ucha do ucha, ale něco se na něm vyvíjí k lepšímu. Po měsíci se rozhoupal a pořídil si kolo, myslím, že je definitivně rozhodnut zůstat tu i příští rok, dnes mi říkal Estebitch, že tu taky zůstane…já ne, 4 měsíce jsou krásná doba, ale bohužel nemám rodiče, kteří by byli nadšeni, že jejich synáček je v cuzí zemi a tudíž by ho podporovali nejen psychycky, což je jistě důležité, ale hlavně finančně, protože kdo má peňauze, je ještě větší pán.

D pořídil kolo nevalné kvality, bude potřebovat trošku dát do cajku, ale to Alešovovy ručičky zlaté zmáknou. Pořídil a už o tom mluví, myslím, až moc. Ale já to oceňuji, a raději to budu poslouchat další měsíc, než sedět vedle zapáleného cigára.

D nám dnes připravil večeři, jeli jsme až k velké trojce na rezidenci – kolej. Sdlábli jsme takový ty plněný těstoviny (všichni na světě tomu říkají pasta, proč sakra my Češi máme tak blbý slovo jako těstoviny…to člověk musí vyjet za hranice, aby zjistil, jak si ten život a tu mluvu děláme složitou, jděte mi k šípku). Předkrmovali jsme se různými sýry, je jich tu mraky, ach bože, děkuju za Francii a za jejich lásku k rachtání v mléku a zrání a siření a kvašení a dochucování a plísnění. Michele mě taky včera pozvala ne véču, budu jí to muset oplatit a taky jsme bašili sýry – jen kozí, jsou úžasné. Byly 3, myslel jsem, že každý je jiný, ale byl to stejný druh, pouze v jiné fázi zrání: jeden úplně čerstvý, jak vyndaný z „kozy“, druhý tak měsíc starý, s plísní na povrchu, tvrdší a třetí začínal betonovatět, byl hezky uzrálý a chuťově hodně výrazný. Úplně mi daly zapomenout na tu rýži se zeleninou a kuřátkem. Která s bagetou vyzněla lahodně, hlt růžového vínka (le vin rosé) a na závěr jogurtík s marmeládkou z Micheliny kuchyně. 

---krok stranou--- teprve teď mi docvaklo, že asi opravdu hodně řeším otázku jídla tady ve Francii. Jedna pozorná čtenářka mi mezi dlaždičkami řekla, že Francie je pro mě hlavně jídlo. Snažil jsem se oporovat, že jsou to hlavně hory, ale asi má pravdu. Tedkonc. Transport na Entrprise bude za chvíli připraven, tady Picard ----

D nám na závěr naservíroval zmrzlinku a my šli do kolen. Pouštěl nám k tomu ze svého ipodu celkem fajn muziku a já si zastýskal, že jsem se toho „svého“ ipodu musel vzdát. Ale jsem čestný hoch a co není moje, to mi nepatří.

Den zdál se býti nudný a cosi šmrncovního mu chybělo. Neobjedval jsem. Co do campusu přijíždějí další a další študáci (krásné staré české slovo a internet o něm převážně mlčí, zajímalo by mě z hlediska etymologického, pokud někdo máte nápad, sem s ním) a plní se i jídelny. Z 10minutových front se staly 20minutové a je to vopruz. Takže asi bude jídlo á emporter, čili s sebou. Všude jsou fronty, nejen u restaurací, ale i u sendvičáren a jiných čáren. Manger des trucs. Překlad je nesmyslný, ale znamená to cosi jako jíst vlastní jídlo (slovník říká fidlátka ) Takže zítra si sním vlastní fidlátka. Snědl jsem vlastní Twix, banán, jablko, vlil do sebe 2 kávičky (dnes je úterý, to máme posezení a kávu zdarma), předtím jsem stihl jet ze školy domů, vyměnit si batůžek, jet do Carefourru, zjistit, že jsem si zapomněl zámek, jet zpět, vzít zámek, jet zase do obchoďáku, zamknout kolo, bleskurychle nakoupit, odemknout kolo, jet domů, vyměnit batohy, bonjour Michele, c´est moi a jet do školy. A nedat si ten oběd. 

D se na mě asi trochu zlobil, protože když jsem v půl 4 odjížděl narychlo ze školy do centra, podívat se na nějaké průvodce po zdejších skalách, nechal jsem svým zámkem zamknuté jeho kolo v domění, že má školu do půl 6 a že ocení dvojité jištění. Neměl, neocenil. Narychlo jsem se vracel a těsně před dojezdem jsem sebou fláknul na zem, jak široký tak dlouhý. Chytil jsem řídítkem o živý plůtek, ten chytil mě a nepustil. Bum bác. Pár študáků se obrátilo, udělal jsem gesto, jsem oukej…

D ležel na lavičce a nic naštěstí neviděl. Nezlobil se, smál se.

D je fajn ogar.

D odešel s Nancy vyřizovat věci do banky, já ještě počkal ve škole na Joea, šli jsme spolu na nějakou divnou hodinu, kde bylo asi 3 tucty starých lidí a profesor diktoval diktát, já vůbec nechápal a nevěděl, co mám psát, začal jsem si tam dělat úkol a nakonec odešel do předsíně, kde jsem úkol dodělal a než jsem ho dokončil, Joe skončil a odešel. No a pak byly ty zmrzliny, víno, pasta…prostě nuda nuda, šeď šeď.

D mě asi v pondělí nepochopil a odešel s Nancy do města, já jel domu a strávil příjemný večer u počítače, úkolu, ale hlavně nad krásnými stránkami psanými v daleké zemi Magalšské. Moni se mi ozvala, pohladila mě po srdíčku a já byl na pár vteřin s ní, plavil se dolů po řece, odháněl jsem s ní děcka žebrající o plastové lahve, jedli jsme zebu, dávali si báječný ananas, báli se ještěrek, spadla nám motorka a třepali jsme si zadečky v jeepu snad 100 km na cestě necestě.

 

…Zacina se stmivat. Po sprse mam na sobe jen kratke sede saty, je tu zase horko. Za doprovodu snad 15 deti, které na me pokrikuji: Vasah, sala ve? (jak se mas bily cizince) se prochazime a Rado mi vypravi o miste, kam pujdeme zítra. Mijime několik baobabu a tak si je chci vyfotit. Najednou se okolo me sesype snad 100 deti, které chteji obrazek videt. Chteji se fotit oni sami a divat se na sebe. Nekterym vyhovim, ty se pak smeji a miluji me. Kazde z nich si se mnhou chce potrast rukou. Jeden z nich se dokonce me ruky ani nepusti a kraci velde me asi 25 metru, Je tak pysny, ze se vede za ruku s Vasah. Me to není neprijemne, ma malou rucicku a velke oci J Při soumraku vesnicka oziva. Lide se sejdou na trhu a prodavaji vsechno co mohou. Smazi a frituji a trh zacina vonet vsemi moznymi vunemi. Jen se projdu, vzbuzuju zajem u všech okolo…  (Moni, den 6, Misota)

 

Krása. Moc hezky se to čte. Nevím, jak to ta ženská dělá, ale opravdu je to miloučké, vtipné, jímající. Nebo to tak připadá jenom manželovi? Ne to určitě ne. Těším se na další letter from you to meeeeeee.

Dneska jsem propásl možnost si s Moni zavolat a moc mě to mrzí. I když ta večeře byla milá a fajn, tohle mě štve. Tak rád bych zase tu svojí breberku slyšel.

Byl to krásný zážitek z pondělí, seděl jsem u počítače, listoval 19 stránkami, smál se, dojímal se, bylo mi mile.

Večer jsem to potřeboval říct všem, odnesla to Klárka, Filip, ten v plném znění. Pak si mě našla přes fb jedna Alžířanka, s tou jsem si povídal-psal asi do 12 a vyčerpán jsem upadl do sladkého bezvědomí a přál si ve snech propojit se telepaticky z mojí bílou cizinkou. Nepřišla. Asi ji trápilo horko a nemohla zamhouřit oka. Jen slabá síť ji nepouštěla můry k tělu. Někdy mám pocit, že ty můry nejsou tam venku, nečíhají na světlo. Jsou uvnitř a nemohou ven a když je v nás světla málo, brebendí, a to nás pak bolí naše srdce. To je úterní myšlenka, myšlenka pařená krásným podzimním sluníčkem a krásným dnem. Bože, ať to tady trvá věčně a nikdy neskončí. Miluju tuhle zemi.

 

…v  jenok useku jsme vyfasovali sedaky a slanili do 20m hluboke jeskyne. Mela jsem jit první. Prima, vubec jsem pod sebe nevidela a tunylek byl naximalne 3 metry v prumeru. Najednou jsme sli pod Tsyngi, tam jsme zjistili, ze v pocatecnim vypraveni Narcis poznamenal, ze budeme potrebovat čelovku, ale ja tomu neporozumela. No nic, pujcil nam svoji a celou podzemni cestu jsme ve 4 lidech absolvovali s jednim zdrojem svetla. Vůbec to nevadilo. Nasli jsme tam zaby, hady, uzasne male netopyrky. Když jsem si jednoho fotila, mela jsem ho skutecne jen 10 cm od nosu. Byl tak malicky, dalo se na nem pozorovat, jak mu tluce srdicko. Sladce spinkal, ani muj blesk na fotaku ho nevyrusil. Nechali jsme ho snit jeho sny a pokracovali dal. Po tom, co jsme vylezli zpet, jsme nasli třeba i ptaci hnizdo s cerstve vylihnutym ptacatkem. Druhé vajicko teprve cekalo na svůj cas. Mamina sedela opodal a hrala na nas svoji hru se zlomenym kridlem. Když zjisitla, ze nas nenalaka alespon z povzdali kontrolovala situaci… (Moni, Den 8, Male Tsingy – 8km pesky)

Cristina

4-10-2009, neděle / den 30  / zbývá 76

slovíčka: L'Insoutenable Légèreté de l'être. Lãsutãbl ležerté d létr. Nesnesitelná lehkost bytí.

fotky z celého víkendu, dady

...dopsal jsem tenhle blog a zjistil, že v něm hodně píšu o Cristině. Takže tenhle je věnovaný usměvavé Texasance.

Manos Al Aire: Mi Plan, Nelly Furtado. Právě dohrála a dozpívala mi do uší. Michale má stále otevřená okna a když sedím na židli, zebou mne nohy. Teď zívám na posteli a nohy mám pod peřinou a pěkně mě zebou. Dopsal jsem si po dlouhém dni s Klárkou, která mi (aniž o tom chudinka ví), nahrazuje trošku mou vzdálenou Moni, která na mě pěkně prdí a nemůže dát ani vědět, že je na živu. A to jí píšu takové dojemné e-maily. Nezahálím a v Greno i za jeho hranicemi se činím. Po páteční trapně propařené noci nastal báječný víkend.

V pátek jsme vyrazili s Nathem a Alexem a Anrewem navštívit zámeček v městečku Vizille, ve kterém prakticky začala Velká francouzská revoluce v r. 1789. Posvačili jsem, viděli kachny, kachny. Viděli pár obrázků, dali kávičku, jeli zpět. Večer jsme se domluvili na pivko, Nath mě nejdřív poslal divnou sms, začal jsem pochyboval, jestli je na holky, pak se omluvil, že nebyla pro mě, pochybuji tedy ještě víc. Nakonec mě nechal ve štychu a já páteční večer začal splýnem na lavičce na břehu řeky Isére. Po polovičce lahve jsem si uvědomil, že večer budu muset strávit s Darrellem a Nancy nebo jít domů. Po ¾ lahve jsem napsal sms a po celé lahvi jsme stanuli před Couche Tard barem. To už jsem v plné náladě stihl Darrellovi říct upřímně a od srdce, co si o něm myslím (a dnes mi napsal, že jsem ho pěkně naštval). Ani nevím, jak jsme to zvládli, ale spát jsem šel ve 4h ráno. A to už jsem celý večer pil jenom vodu z kohoutku na záchodě a snažil se rozchodit nadcházející kocovinu z vína červeného, které bylo pěkně hutné. Když se ve 2h zaplnil bar k prasknutí, utekli jsme na místní diskotéku, kde to sice stálo za prd, ale posilněn vínem může člověk prakticky nemožné. A já se chtěl po týdnu splýnu trochu bavit. Lidi na to nebyli, tak jsem si musel pomoct sám. Křepčil jsem na parketu, viděl nechápající pohledy, ale já se potil a bylo mi dobře. Ve vedlejším baru hráli jenom rokec, začalo to Who made who a přes You could be mine (ten klip je fakt boží, nikdy jsem ho předtím neviděl – až na ten patetickej závěr, fíha, to přepískli) jsme se dostali až k …exit light, enter night, take my hand, we´re off to never never land.

Potichu jsem vklouzl do postele a usnul spánkem spravedlivým. Bez budíku. A se strachem, abych ráno nezaspal.

Nezaspal. V 11.45h jsem už čekal na nádraží na Hanu, Joea, Estebana. Hana dorazila přesně podle instrukcí na čas, Joe s partou pozdě, ve 12.03. Odjezd ve 12.10 a já byl nervózní. Ale na palubě jsme byli všichni a včas. Jenže autobus neodjel na čas. Nešly zavřít. Řidič půl hodiny mačkal páčku, pak vstal a otevřel dveře ručně. (tahle klasika podle Šimkra a Grossmanna skoro byla stejná). Přišlo spoustu poradců, ale nakonec to řidič nějak vyřešil sám. Po 40 minutách jsme vyrazili a naše dobrodružství začalo kdesi ve vesničce La Placette (v té stejné, ve které jsme před týdnem s Nathem začali naše dobrodružství). Více méně jsem se rozhodl jít tu samou trasu, stát se průvodcem, hrdinou dne, a být za jedničku. Udělal jsem dobře, že jsem zvolil némlich tu samou trasu. Moje ekipa složená s již výše uvedených lidiček, doplněná o Matyldu a Cristinu vypadala místy slabě a bál jsem se, co všechno vydrží.

Moc mile mě překvapila Cristina, která neoblečená do hor, bez spacáku, jen s lehkou přikrývkou nakonec byla nejspokojenější a nevytrvalejší člen výpravy. Matylda, vypadajíce jako zkušená horalka byla posledním členem výpravy, ale zato nejlépe vybavená. Největší batoh měla opravdu ona.

První zastávku na jídlo jsme udělali na malém místečku s rozhledem do krajiny, Cristina neustále řikala, jak moc je to super. Joe vymyslel házení na kámen a báječně jsme se bavili. Až na to, že ho skoro vždycky sundal on. Pak jsme dorazili na místo s kamenem v podobě křesla a všichni na něj lezli: teda kromě mě. Fakt to bylo vysoko a pro mě dost vo hubu.

Whiskey in the jar. Šplhali jsme další hodinu a konečně dorazili k chajdě. Byla tam bohužel babička, se kterou jsme nepočítali. Ale domluvili jsme se s ní, že všichni přespíme tamo. Nedokázal jsem si to představit, ale věřil jsem. Byla nám zima, tahle chajda je v údolí a sluníčko je tu málo. Vylezli jsme na kopec a dívali se, jak pomalu slunce klesá k horám. Vypili jsme piva, víno, hráli jsme karty, počkali až se slunce utopí v mracích a vydali se za svitu Joeovy čelovky zpět k chajdě. Ještě jsme rozdělali příjemný ohýnek, snědli něco brambůrek, nad námi vyšel úplněk a zalil krajinu bílým světlem, po obloze se honila letadla a kousek od nás hýkal oslík. Já pořád dumal, jak se naskládáme do chajdy. Ta disponuje palandou, podle mě pro 6 lidí. 3 v každém patře. Měl jsem plán, ten vzal za své, když Joe řekl, že budeme spát nahoře všichni. Opravdu jsme se tam vešli. Cristina se narvala – nechápu jak – do spacáku k Estebanovi, vedle se plácla Matylda, já, Hana, Joe. Moc hezký sendvič, ale ležet se dalo jen na boku. První se asi po 10 minutách ležení zvedla Hana, že jde dolů a sní odešel i Joe. Ten se dobrovolně rozhodl oddělit Hanu od paní (a když pak ráno vyprávěl, jak se k němu ve spánku překulila, jak on rozespalý otevřel oči, jak ji spatřil zblízka, jak si myslel, že je mrtvá a jak se vyděsil…moc jsme se nasmáli a ještě ted mám úsměv na tváři).

Ještě než Joe odešel dolů, myslím, že ... Proboha. Co se to ze mě tady stává? Já jsem si to fakt v tom snu užíval. A pak jsem o tom musel ještě dlouho přemýšlet. Asi potřebuju nutně babu, aspoň se k ní na chvíli přimáčknout. Jj, to by pomohlo. Moni, co s tím? Přijeď mě nasytit, jinak zhynu hlady.

Ještě jsem slyšel jak paní dole chrápe, Cristina se tomu nahoře směje a pak jsem usnul spánkem spravedlivým.

Ráno jsme kolem 9h vylezli z pelíšků, paní už byla pryč a dole Hana klečela Joeovi na zádech a napravovala ho. Okolí chaty bylo ojíněné – no spíš omrzlé – a venku byla opravdu kosa. Začali jsme se balit a holky vylítly nad kopec nad chatu, kde už bylo sluníčko a zahřívaly se tak. Zvlášť Cristina, která musela v noci hodně moc promrznout, páč ve spacáku s Estebanem by se nevyspali, tak se asi hnula mimo. Jsem si jistý, že mě ta holka moc nemusí. I když nevím proč, a mrzí mě to. Je fakt moc roztomilá, pořád se usmívá a má v sobě ten kousek dívky, která je nesmělá a potřebuje ochrannou mužskou ruku. A to nám kohoutům imponuje, moc se ukázat. Vám, všem samostatným ženám, chci rozlásit: dejte nám šanci vám ukázat, že se o vás dokážeme postarat. Moc nám to zvedá sebevědomí.

V 11.15h jsme stanuli na vrcholu Grande Sure. Už tam bylo pár lidí, za hodinu jich tam mohlo být asi 30, do toho se objevila helikoptéra, my zjistili, že nahoře spadlo dítě do díry a záchranáři ho museli vytahovat. Ještě dlouho poté, co jsme zmizeli, helikoptéra tam byla pořád. A Cristina byla pořád unešená, ze všeho. Bodejť by ne, byl to její první trek.

Bylo nádherně, obloha bez mraků, viditelnost neuvěřitelná. V dálce se bělal Mt. Blanc a já byl na vrcholu blaha.

Kolem 3h jsme stanuli na druhém vršku Hutiéres. Před cedulkou Nebezpečný úsek, padá kamení, se na mě všichni podívali, zda to myslím vážně a já řka ano, jsem je donutil k sestupu. Tragickým článkem se stal Esteban, který toho měl plné kecky a motaly se mu nohy, ale sestup do první mezifáze jsme zvládli na jedničku. Všichni toužili po vodě a já sliboval, že už se jí brzy dočkají. Voda byla miniaturní čůrek vody, ale poseděli jsme, posvačili, mezitím naplnili lahve, hodně se nasmáli, vyšlápli zpět kousek cesty a jali se sestupovat mezi bodláčím dál a zpět. Joe krásně vybafnul na holky, pak nás poštípali vosy (les guępes ont nous piqué), nejvíc Matyldu a pak já, koukajíce na ní, jsem taky dostal jedno pikáro. Ještě teď to brní a svědí. Při sestupu dolu, koukajíce na Cristinu, přišlo mi jí líto. V keckách na jogging jí to na kamení opravdu nešlo a každou chvíli seděla na zadku. Tak když jsem cítil, že je nebezpečný úsek, nabídl jsem jí svojí tlapu. A takhle jsem ji provedl pár nebezpečnými úseky. Pak mě napadlo „lyžování“ v kamenech a skvěle jsme se vyřádili. Strhnul jsem k tomu i kluky a jízda v kamenech byla opravdu libová. Mám trošku pořezaná zápěstí, ale jen trošku. Čas jsme měli výborný a tak jsme nakonce dorazili hodinu před odjezdem autobusu do vesnice, dali jsme si 6x un demi, čili 0,25 l pivka Kronenbourg a autobus mohl přijet.

Po cestě do Greno jsem ještě poslochal Joea a trochu mě navnadil na práci v Chamonix. Vozit lidi z letiště v Genevě  do Chamonix a strávit celou zimu v horách, na prkně. Moc se mi ten nápad líbí, zjistím, kolik by to hodilo a možná Čechy nashle až v březnu. Báječná představa.

Mám mejla, uvidíme. Na autobusáku v Greno jsme se rozloučili, já zaplatil dodatečně za pivko a jízdné a každý jsme uháněli ke svým postýlkám

Sprcha byla libová, stejně tak jídlo do mirkovlnky, báječný domácí kozí sýr od Michele s trochou le vin rosé, velký kotel čaje, dokonce i slaboučké kafíčko jsem si uvařil a ted už hurá na kutě. Už je zase jedna hodina a já vstávám v 7:30.

Myšlenek padlo několik, takže dobrou děti.