Chamonix - Mont Blanc

26-9-2009, neděle / den 23  / zbývá 83

slovíčka: Danger de mort. /danžé d mor/ Nebezpečí smrti. 

Poučen z předchozích nezdarů, věda, že vstávat budu muset v neděli velice brzo, šel jsem spát den předchozí již ve 12 hodin (večer). Škola pořádá několik zájezdů během semestru a jeden z nich je zadarmo. No, ono se řekne zadarmo. Ve skutečnosti nám hradí cestu, ale výlet, aby byl kompletní, musí se doplatit z kapsy vlastní. 

Už jsem se zmínil o asiatech. Nechci je házet všechny sakumprásk do jednoho pytle, ale většina z nich nemá morálku a neustále chodí pozdě, při hodinách se někteří baví dosti nahlas, jako kdyby tam byli sami a myslím, že nemají moc úctu k vyučujícím. Už jen proto, že chodí pozdě do hodiny. Takže sraz v půl osmé ráno byl závazný hlavně pro nás neasiaty, ti poslední dorazili kolem 8h, což mě hned po ráno dosti vytočilo. Protože já se někdy nechám vytočit hrozně lehce a jindy, jindy zas ne. Cestou do Chamonix jsme se zastavili v městečku Albertville, které v něděli kolem půl desáté opravdu nežilo a první kavárníci teprve otvírali první kavárny. V útulné zahradě jsme orvali zbytky hroznů a dosnídali se tak. Náš průvodce Vincent zjistil, že situace na Mt. Blancu je dobrá a že přeje výletníkům. Po další hodině jízdy převážně v serpentinách jsme se dostali do města zimního sportu, kde řidič autobusu předstíral hledání parkoviště, ale nakonec zastavil u silnice a všichni jsme vyhupkali jen tak na chodník. Za pravé peníze jsme dostali falešné lístky, někteří, jako třeba i já, i příslib vrácení osmi euro a Vincent šel hromadně nakoupit jízdenky na lanovku. Lanovka zbudovaná v letech padesátých jede na horu l´Aiguille du midi, má dvě části, přičemž první končí v nějakých 2.400 m.n.m, tam se přesedá (hodně paraglidistů tam končí svůj výstup a dolů se klouzají po svých) a pokračuje se brutálním „výtahem“ až do úctyhodných 3.842 m.n.m, kde je cílová stanice. Není těžké do lanovky dole nastoupit a pomalu stoupat. I sebevětší zarputilci zemské tíže se odváží vstoupit. Problémem jsou pilíře, které lano podpírají. Při jejich přejetí se kabina lanovky totiž rozhoupá, a to ve výšce, třeba 500 m, není žádná sranda. Pak se vás chytne kamarád s hrozným výrazem v obličeji, ale chytne se vás i frantík, kterého jste v životě neviděli. A banda rusky hovořících turistů se směje a říká: Balšoj, balšoj.

Cílová stanice lanovky opravdu působní strašidelně, ještě strašidelněji než Batesův motel.

Po chvilkové slabosti způsobené výškovým rozdílem a řidčím vzduchem jsem se v doprovodu Nancy rozhodl prozkoumat celý vrchol hory, respektive 2 vrcholy. A první, co jsem hledal, byl výhled na majestátný Mont Blanc. Skoro pořád je v mracích, takže vidět jeho špičku je opravdu rarita. No, strávil jsem tam ve výšce asi 2 hodiny, ale vrchol jsem neviděl. Nutno říct, že pohled na něj byl nejhezčí hned po příjezdu, takže moje rozhodnutí: konečně mám lístek, honem rychle nahoru, bylo správné. Ač navlečen do 2 mikin (dole bylo 20 °C, nahoře na nule), sluníčko pálilo jako o život a nakonec jsem skončil jenom v krátkých rukávech, naplácal jsem na sebe opalovací krém a slunil se tak vysoko, jako nikdy – a čekal jsem, až nebe odkryje nejvyšší horu Evropy.

Tam nahoře spatří člověk různá individua. Japonky, které si horu spletly s módní přehlídkou, Pákystánce, kteří se rozhodli nafotit nahoře portfolio pro Květy. Všichni jsme cvakali a cvakali a věřili, že právě my máme tu nejlepší fotku.

Vypíchnul bych fotky: já na můstku, který spojuje dva vrcholy hory, ledovce, které se plazí dolů do údolí, Mont Blanc, úchvatné schodiště do horních pater stanoviště lanovky. Když jsem usoudil, že je čas jít dolů, vyzkoušel jsem ještě wc (i s teplou vodou), koupil jsem pohledy, které snad do konce týdne napíšu a pošlu, a byl připraven na sestup. Nakonec nebyl tak hrozný pro nikoho. Zbytek dne v Chamonix už byl jenom čekáním na Godota. Nerad jsem se loučil s tou výškou a záviděl jsem každému alpinistovi, který si mohl l´Aiguille du midi vyšlápnout sám. Začal jsem pochybovat, zda jsem schovný vyšplhat Mt. Blanc sám. Jak říkal Joe, je to jen o tom pocitu tam stanout. Pak se po minutě otočíte a jdete zpět. Ale o tom je většina hor. I když já dávám přednost těm, na jejichž vrcholu můžu pobýt aspoň půl hodiny a kochat se tou krásou, která je všude okolo. Z mého pohledu byl mnohem hezčí pátosobotní výlet s Nathem, kdy jsme si to pěkně oddřeli sami. No, ale nedejte 32 euro za výtah, který vás během půlhodiny přepraví o 3.000 metrů výš. Vy byste to vážně nedali?

Grande Sure

25-9-2009, pátek a sobota / den 21+ 22  / zbývá 84

slovíčka: Le brouillard se léve. L brujár s lév. Mlha se zvedá.

Už od probuzení jsem se těšil na odpoledne, protože jsem měl v plánu další z výletů. Tentokrát jen kousek za město, ale zato dobře připravený, domluvený s lidma, dvoudenní.

Školu jsem tak nějak zvládl a po hodině jsem se narychlo potkal s Nathem, který měl už sbaleno a baťoh dokonce s sebou ve škole. Ale času jsme měli celkem dost, domluvili jsme se, že si dáme spicha na nádraží a všechno v pohodě dořešíme. Neměl jsem doma vůbec nic k jídlu, vyrazil jsem ještě do nákupního střediska koupit potřebné. Přemohl jsem se, zavítal do oddělení zámků na kolo a protože jsem našel levné účko, za 5 euro jsem ho pořídil. Teď bude Scott jištěn dvakrát a já budu zase o něco klidnější. Velkou část peněz mi shltnul kredit na mobil a mohl jsem vyrazit k domovu stvořit svačinu. Bylo to jen tak tak. Udělal jsem zase 4 sendviče, přibalil banán, jablíčka, Snickers, sbalil oblečení, spacák a hurá za město. Dokonce jsem si koupil i jízdenku na tram, což běžně nedělám. Zase jsem nepotkal revizora. Vyšetřil jsem si na cestu půl hodiny, ale byl jsem tam za 15 minut a nevěděl, co s načatým odpolednem. Odjezd byl plánovaný na 14.15h a já ve tři čtvrtě bloumal po refýži jako socka. Zahlídl jsem obrovský batoh a za ním schovaného Estebana…chystal se do nedaleké vísky na paragliding. Což jsem netušil, že to provozuje a už vůbec ne, že má s sebou brazilský padák. Pokecali jsem, čas nám uběhl a v tu chvíli se objevil Nath, koupili jsme jízdenky za 3 eura a mohli jsme opustit město. Pohodová cesta s řidičem společnosti Trans Isére byla kažena jen kašláním slečny za námi a pšíkáním mladíka před námi. Po půlhodině jsme stanuli u vesničky Col de la Placette, asi 20 km za Greno. Kopce byly ale beznadějně v mlze. Cesta byla jakžtakž vytýčena, jali jsme se stoupat. Ještě jsme ji trochu upravili a až v sobotu jsme zjistili, jak dobře jsme udělali. Z možných cca 3 tras jsme pro stoupání vybrali tu nejlepší. Cestou jsme minuli krásnou vesničku/osadu, nasbírali si jablíčka, ořechy, na chvíli se zastavili na krásném místě zvaném 3 fontány. Nebýt té mlhy, kochali jsme se tam dodnes. Zadělanou cestou od krav jsme dostoupali až na chajdu/boudu, kde místní honáci sbírali poslední síly na zítřejší cestu. My jsme se ubytovali v přístavku a v 7h večer jsem cítil, že dlouho nevydržím. Pojedli jsme a v půl osmé jsme řekl Nathovi dobrou noc a usnul spánkem spravedlivých. Probudil jsem se, zjistil, že je půl desáté, že v Greno se ještě ani nezačalo žít, ale já se cítil báječně. Prohodil jsem nahoru na palandu k Nathovi, co že má jako v plánu na večer, jen se usmál a spali jsme dál. Hic nebyl, ale zima naštěstí taky ne. Spacáček hřál a k ránu v něm bylo moc báječně. Spánek v 1555 m.n.m. byl pro mě zase něco dost těžkého, takže jsem co 2h otvíral očka a snažil se znovu usnout, ale i tak jsem svoje tělo nechal odpočívat úctyhodných 12h, což pravidleně nedostává.  Jen jednou jsem znejistěl, a to kolem 2h ranní. Nath se vracel z čůrací pauzy a já myslel, že je to někdo cizí. Chvíli jsem mžoural do tmy, pak se zeptal, ujistil, usnul.

Sobotní ráno nás ven táhlo sluníčko. I sem do údolí propašovalo pár paprsků a já se těšil na snídani. Po rychlé koupeli v dřevěném korýtku jsme vše sbalili, opustili chajdu malou a vydali se na blízký kopec, který měl bez 80ti skoro dva tisíce metrů, na snídani. Stanuli jsme tam o půl hodiny později a uvědomili si, proč že jsme včera vyrazili do kopců. Bylo to super, nádherné, neuvěřitelné. Nad Greno bílá peřina, okolní kopce v lehkém oparu, kolem nás létali vrány, vál vlahý větřík, pod námi honáci hnaly svá stáda na zimní stanoviště, prostě idilka. Po 5 minutách za námi dorazili 4 frantíci, vyndali bagety, salámy, sýry, víno a jedli, byli na můj vkus trochu hluční, ale nakonec se s námi bavili a nabídli nám i odvoz do Greno. Nebýt toho, že jsem si na 1h domluvil s děvčaty ze školy, že se k nám připojí, jeli bychom s nimi. Ale právě v ten okamžik pípla zpráva „jsme na cestě“. Ok, strávíme nádherný den v přírodě a ne ve městě. Mohli jsme se vrátit, ale Nath navrhl jít kolem boudy ještě jednou, podél převisů a vyjít až na druhý kopec – hrdlo Col d´Hurtiéres, 1769 m.n.m v pohoří Rocher de Lorzier, které plynule navazuje na výše uvedený Grande Sure. Rychlý sestup, během 20 minut jste o 200 m níž, cesta byla prudká, Nathovi se do ní moc nechtělo, ale nakonec uznal, že jeho dětský pláč byl předčasný. Na následující křižovatce cest jsme měli celkem slušný čas na to stihnout holky dole v 1h. Zvolil jsem ale špatnou cestu a místo západním směrem jsme začali klesat jižním. Po 400 m zběsilého klesání jsem kouknul do mapy, přiznal chybu, zavolali jsem holkám, omluvili se a řešili co dál. Bohužel, jedna ze dvou možných cest, a byla to ta, kterou jsme vybrali, byla návrat. Ty 3 partičky, co jsme potkali cestou dolů, jsme potkali i cestou nahoru a všem vysvětlovali, že jsme trubky a že se musíme vrátit. Hnala mě vzhůru touha po vodě, po studánce, kterou jsme předtím minuli, která byla 5 minut pod kopcem. Jen jednou jsem vykřikl: jsme tady, a nebyli jsme tam. Na podruhé už jsem tam byli. Vítal jsem vodu plnými doušky. Začalo klesání, které vedlo přes louku plnou rostlin velikosti Martina Vaňka, asi 2 metry a víc, poté sestup podél skalního masivu a když jsme přišli na nám známé místo Cota Bois, byli jsme nadšením bez sebe. Mírný sestup zpět do vesničky a na hodinkách 3h. Celkem jsme ten den nacourali asi 8h, podle letmého shlédnutí trasy asi 18 km, z toho asi 5 předešký den. Dole jsme se omluvili holkám, které si to prý také užili a jeli busem spocení ale šťastní zpět. Navíc za lepší cenu, se stejným řidičem.

Ještě jsem doprovodil Loraine, která bydlí tady někde v La Tronche a znaven jsem ve dveřích pozdravil Michele. Těšil jsem se na sprchu a na gáblík. Venku se strhla moje první greno-bouřka, silnice se rozblyštěli v kapkách deště, vzduch provoněl ozon. Moji večeři narušil Darrell, který mě zval k němu na večeři řka, že je doma sám. S trochou obavy (protože být pozván od gaye, od kterého navíc cítíte, že se mu líbíte) jsem přijal a vydal se hledat místo, kde bydlí. Myslel jsem, že je to tady za rohem, ale těch rohů bylo víc a trvalo mi to nakonec asi 15 minut. Večer to byl znamenitý. Večeře byla všehochuť, studená polévka z krabice, ale chutná, vařený brambor s máslem, pasta, kuskus. Jako dezert 3 druhy sýra, jako druhý dezert jogurt s marmeládou, na závěr káva s čokoládou. Kdysi mě Darrell naučil pojem to be stuffed, čili býti přežraný. Od té doby ho tu používám často. Tento večer nebyl výjimkou. Mrkli jsme ještě na film Španělská vesnice (což pro nás Čechy má 2 význam) o klukovi, co se rozhodne řešit svoje trable odjezdem na Erasmus studium – z Francie do Barcelony. Úsměvný, inspirativní. Poděkoval jsem za bezva večer a rozblýskaným Greno jsem se vracel jako magnetem přitahován do paneláku nad pekárnou. Večerem voněly horké bagety a studený vítr vál sobotu do neděle. Prý páteční večer v Greno stál za to. Trochu mě to mrzí, že jsem ho neužil, ale … někdy si chlap užije s chlapem víc života, než s 6 babama najednou. Já jsem si ho během pátku a soboty užil maximálně. S jedním sympatickým mladým kaňaďaněm. A to byla myšlenka za pátek, sobotu.

U francouzského Číňana

24-9-2009, čtvrtek / den 20  / zbývá 86       

slovíčka: Je me couche á onze heures. ž m kušé a onzér. Chodím spát v 11h.

Čekal jsem od rána, až pípne telefon a tam bude stát: Tak jsem přistála, jsem v pořádku. Ale nic. Dočkal jsem se až večer po návratu z města. Doslova tam stojí. „Všechno je tu červený a krásně voní, průvodce super, jsem nadšená a natěšená. Jdu všechno ochutnat…“ a pak ještě pár soukromých věcí, které jsou jenom pro má ouška. Oddechnul jsem si. Večer jsem se dozvěděl, když jsem hodnotili Greno, že je tu pár lidí, kteří si dosti stýskají po domově, převážně ti mladí, kteří tam mají lásky, babičky. Já nic. Já se začínám bát dne, kdy budu muset Greno opustit. Je spousta věcí, které mi tu chybí, chybí mi tu Moni, pár dobrých kamarádů, ale ta naše malinká země uprostřed Evropy mi zatím nechybí. Asi proto, že jsem tady zatím nemusel navštěvovat úřady, policii, doktory. Je to jako na dětském táboře. Všechny starosti hodíte za hlavu a staráte se jenom o peníze, jídlo, pití, zábavu, školu.

Jak středa tak i čtvrtek byly krásné dny, slunečné, teplé, takové dni, kdy se vám nechce být doma.

Potkal jsem se na obědě s klukama, šli jsme na ekonomii, pak už jen sám jsem dorazil na politiku, ještě jsem před tím s Nathem stihl pořešit pátečně/sobotní výlet do hor (takže zítra přátelé žádný příspěvek).

Večer jsem původně chtěl jít s Marianou někam na skleničku, ale asi si to rozmyslela. Večer nám škola připravila partičku pétanque i s přípitkem: národní pití Pastis.

Hrálo se na parkovišti za školou, bylo nás asi 20 lidí, hráli jsme po třech, přidala se k nám s Nathem holčina (náhodou taky z Kanady, jako Nath) a skončili jsme jako poslední, což bylo fajn, protože ke konci už to byla celkem nuda a my mohli vypadnout.

Ale dali jsem asi každý dva kalíšky (pastis se nalévá po trošce a dolévá se vodou), snědli jsme něco brambůrek, já vypil tři plechovky limonád a pak očůrával zdi školy, protože škola a záchody už byly zavřené. Darrell se mi svěřil, že kdybych zjistil, že se na mě Nath dívá „mile“, že mu musím dát vědět, a že příště vyrazí s námi i přes to, že není bůhví jaký chodec.

Ze školy jsem zamířil do centra, kde Darrell s Nancy večeřeli u francouzského číňana, dal jsem si s nimi gáblík, dojídal jejich porce a ted je mi z toho všeho přejídání těžko. Asi se mi nebude lehce spát. Ani pomalá procházka z centra domů mi nepomohla.

Zítra na novo od 8.30, takže dobrou noc děti, dobrou noc strýčku Fido a nechte si zdát nějakou kulišárnu. Třeba o fosách.

Sakra velká porce ryby

23-9-2009, středa / den 19  / zbývá 87   

slovíčka: Marcel, tout content, s´est mis á chanter. Marcel, tu kontã, se misá šanté. Marcel, celý spokojený, se dal do zpívání.

Uprostřed týdne jsem se loučil s Moni, která letí na dovolenou. Vypustil jsem se z peřin, abych oživil své hp a poslal jí poslední pozdravy. Holka statečná má odlet v 11.20 a ještě v 9.30 jsme si volali (k ní do kanceláře). Myslím, že kolem 10.15 vyrazila přes stodůlky pro bágl a pak na letiště. Bylo to na poslední chvíli, jako když jsme poprvé vyráželi do Athén a 2 hodiny před startem letadla jsme začali vyrážet z domova s tím, že máme spoustu času. Tenkrát se čekalo jen na nás. Tak ted nezbývá než jen čekat na jakoukoliv zprávu od ní, že žije. Středeční rána jsou delší, škola začíná od půl jedenáctý, dovolit jsem si to mohl. Je super, že rýma se snad dala na ústup. I když znáte to, pořád má člověk v hrdle pořád nějakej bordel, kterej musí jít ven. Oběd jsem absolvoval se třemi dívkami z US, já, téměř jako jejich otec jsem převzal na tu půlhodinku patronaci nad nimi. Dali jsme si rybu s čočkou a mrkví. Pochutnal jsem si, snědl jsem všechno, pak jsem si vzal ještě nášup z Rebečina talíře, jenom mě mrzelo, že už jsem do sebe nemohl dostat víc, protože Sára zjistila, že nemá ráda tenhle typ ryby a ani mrkev jí nechutnala.

Jako soudek jsem vypadl z kantýny a s děvčaty se odvalil na přednášku o francouzské historii.

Ještě jsem se na chvíli zapovídal s Nathem a pak si sedl k partě. Po škole jsem hodil kolo domů a naplánoval si procházku po městě s Darrellem. Prošli jsme pár obchodů, jali se hledat nějakou restauraci na gálbík a nakonec jsme skončili v Quicku (obdoba Meka), kde jsme vystáli asi 10minutovou frontu (byli jsme 3tí) a po najedení jsme si to brouzdali domů.

Středa byla nevinná a voněla po kobližkách. Měl jsem ústa plná slin a v duši splýn.

Rýma jde okolo, nedívej se na něho

22-9-2009, úterý / den 18  / zbývá 88

slovíčka: Demandez au chef qui s´appelle Vrána.. D´mandé ošef ki sapel Vrána. Zeptejte se vedoucího Vrány.

Nechci působit zmateně, nicméně poslední 3 dny byly na vyprávění velice chudé, chtěl jsem přistoupit k jakési sebe reflexi a zavzpomínat na historio a psát spíš o něčem jiném než o aktuálním dění, případně shrnovat. Ale vezmu to jinak. Během jednoho příspěvku shrnu 3 uplynulé dny, hezky chronologicky za sebou. Vzhledem k tomu, že mě zastihla „teta rýma“, je tento příspěvek věnovaný ji. One může za moji neaktivitu.

 

20-9-2009, neděle / den 16  / zbývá 90

Nedělní brzká hodina ranní, ulehnout do postele, nemoci téměř polykat a doufat v lepší ráno. Sotva jsem dobře usnul. Sotva. Protože sílící pálení v krku mě to moc neumožnilo. Nad ránem bylo jasno, že ze dne nic nebude. Venku počasí na draka, takže mi to zas tak moc nevadilo. Visící mraky nad Chartreuse se ne a ne zvednout, byly línější než já. Tlačily ten vzduch dolů a mě tlačilo na hrudníku. Zacuchaný do peřin jsem chvílemi stoupal pod hladinu a jen snídaně mě trochu nakopla. Den jsem strávil s laptopem na klíně, dostal jsem chuť na film. Stáhl jsem si The Hangover a ještě ten večer jsem se u toho moc dobře nasmál. Sice jsem zabředl do říše snů hodně pozdě, zato se mi spalo lépe, než včera.

 

21-9-2009, pondělí / den 17  / zbývá 89

Vstal jsem, nechal z platíčka vyklouznout poslední paralen, zabalil se do triček a nohavic, při polykání marmelády jsem nabyl pocitu, že je mi bídně a že se mi do školy nechce. Ale nebylo to na umření. Překonal jsem se, vyrazil na kole poměrně teplými ulicemi města směrem mezi krabice nejvyššího vědění. Ranní výuka jaksi proběhla, nepopotahoval jsem já, vydatně a skoro víc mě podpořila Loraine ze státu Colombus v USA -  pak jsem hladový čekal na Nancy, která měla přijít za 5 minut, ale ani za 15 se neobjevila. Šli jsme s Gustavem na jídlo, snažil jsem se asi čtvrt hodiny co nejinteligentnějšíma smska Nancy vysvětlit, kudá má jít. Nenašla to a já dostal sprďáka. Já ti dám, takhle mě cepovat! Tak jsem na ní prděl. K obědu sakra velkej flák hovězího s hranolkama. Mňam. Výbornej krémík jako dezert. Odpoledne celkem fajn přednášky o historii umění a literatuře. Večer přesvědčen ulehnout do peří a nic nedělat. Měli jsme oslavit sladkých 24 let, ale protože pár lidí bylo na umření, Nancy to zrušila.

A večer se ozvala, v 9h u nástupní dráhy lanovky, jedeme to oslavit na Bastillu. I díky tomu jsem zjistil, že po 8h večer se nikde nedá koupit ani zbla alkoholu, dokonce i na benzínce, která byla otevřená bylo napsáno: Zákaz prodeje alkoholu mezi 6pm – 6am. Cestou jsem urval celkem hezkou kytku, čekal do 9.15h, házel si s kaštany, která místní děti asi vůbec nesbírají a pak jsem se té bandy dočkal. Přijelo 6 lidí, takže nás sedum se narvalo do bouličky pro 6 lidí a hurá vzhůru. Není o co stát. Ale nahoře nás přivítala celkem vlahá letní noc a famózní výhled na Greno. Cítil jsem se jako když přistávám letadlem. Ten pohled nikdy neomrzí a vydržel bych tam stát až do ráno, jen tak, tiše, přemýšlet si o životě. Určitě tam vytáhnu Moni a budeme civět na bílé kopečky Vercoru, pohoří Beladonne, opar nad městem a budou nást zábst nosíky. Tak si dáme s termosky čajíky a zahřejem se malíky. …takhle jsem si tam hezky uvažoval, popíjel pivko, pak vínko, dal jsem si trochu šňapsu. Pak jsme se zakecali, chvíli s oslavenkyní, chvíli s Joem, kterému jsem až na pošesté porozumněl to jeho kueš-ua, čímž myslel značku Quechua, což je dosti kvalitní outdoorová značka, která je tu fajn levná, s Estebanem jsem si užíval humoru, seznámil jsem se s Matyldou z Bordoaux a s Abdulem z Tunisu. Celkem v pohodě jsme to pak sešli dolu po schodech a já se pomalu loučil s tím úžasným pohledem, který mi nikdy nezevšední a vždycky bude chybět. Už teď si nedokáži představit, že se budu s Greno loučit. Moni, musíme být v Praze?

Moni jede na Madagaskar

22-9-2009, úterý / den 18  / zbývá 88          

Lepší, lepší, lepčí, hepčí…no, ještě to tam je. Běžné procesy vynechám, venku nic moc, mikina a jede se. Ještě rychle úkol u snídaně a frrrr.

Loraine pořád popotahuje, ale dneska ji budu poslouchat jenom hodinu a půl. Cecilia (učitelka) byla zase moc milá, dostali jsme nějaký úkoly a pak jsem se zavřel do studovny a četl si zajímavý článek nazvaný gottland, o knize polského spisovatele. Byla to recenze francouzského redaktora, celkově jsem moc nepochopil smysl, ale našel jsem si tam spoustu zajímavých slovíček, ze kterých mi v hlavě zůstalo slovo goutte, slza. Potkal jsem se s klukama, kteří museli Downtown pro knížky (po nás Cecilia naštěstí nevyžaduje koupit si knížku, dělá nám fotokopie, takže šetřím). Odpoledne nám ale doporučila učitelka tvarosloví koupit si výkladový slovník za 2 piva (fakt to tak řekla), čili za 8 euro. Asi rozumná investice.

Oběd byl porod, myslel jsem, že mi jebne, když jsem viděl tu frontu. Ale fakt to byla fronta na jídlo. Vystáli jsme ji, asi 20 minut, pak jsme jentaktak našli uvnitř místo, sdlábli to, vystáli frontu na vrácení zbytků a hurá do hodiny.

Po škole jsem se už těšil na telefonát s Moný, který nám trval asi půl hodiny, loučili jsme se. Jj, holka zítra jede. Někdo poletí na dovolenou. Tak ať ti to tam chutná, držím palce a hlavně piš, ať vím, že tě nedostal krokodýl, nebo fosa. Až poletíš kolem, zamávej, budu se těšit.

Vzal jsem si pár obrázků, tak je dneska přikládám jako bonus.

…můžeš mi prostřelit srdce, můžeš mě nechat na dešti, ale tvý voči mě k zemi nikdy nedostanou. (lucie / kočky-žáby).

Boeuf (1), Viande haché (2)

Sladkých 18 nebo 23 let, co na tom záleží

10-9-2009, sobota / den 15  / zbývá 91        

slovíčka: Il n´est pire eau que l´eau qui dort. (Il ne pir o k lo ki dor). Tichá voda břehy mele.

Málo píšu o Monice a asi má pravdu. Mluvili jsme spolu, ráno v neděli, po týdnu? Asi. Není mi moc do zpěvu, ani mi není moc dobře. Už sobota, o které budu psát, se nesla ve znamení: Aleš není v příliš dobré fyzické kondici. Po ne tak dobrém večírku jako ve čtvrtek jsme v pátek zakončili dřív, ale možná protože jsem si ten večer hodně povídal, hodně křičel, aby mi bylo rozumnět, možná právě proto moje hlasivky oslabily, nebo to ani nebyly hlasivky, ale opravdu jsem chytil bacila do krku. Od rána mi nebylo dobře a rozmýšlel jsem se, zda vyrazím odpoledne do Lumbinu, vzdáleného asi 30 km od Greno tak, jak jsem se domluvil s Joem a posléze i s Nathalianem. Po vydatné snídani, která se konala ve 12h, protože jsem vstával opravdu pozdě, jsem se rozhodl, že do toho půjdu.Tělo je mladé a mělo by něco vydržet. Cesta mi trvala asi 2 hodiny a na jejím konci čekalo tisíce lidí, kteří se přišli podívat na blázny, kteří skákali ze skály, někteří oblečeni do bizarních převleků, jiní těsně před dopadem nabrali ohromnou rychlost aby pak v sekundě zastavili na místě. Úžasné. Nicméně ani Joe, ani Nath se mi neozvali a já neměl chuť jim volat a doprošovat se.

Už před příjezdem jsem viděl mraky lidí, tísníce se na louce, kde byla i miliarda příživníků, kteří prodávali teplé pívo, studené párky, ale i super spoustu aktivit, které byly připravené pro děti: šermování, zeď na graffitty, tenis, lepení letadýlek, výstava vrtulníků, byla tam i stíhačka. Mě nejvíce zaujaly dvě kapely, převážně dechové. První, hodně bizarní Pink it black pak druhá, kterou jsem si navideoval. Hráli většinou k pochodu a měli kolem sebe hlouček lidí. Všude vonělo jídlo, kupily se odpadky, děti se smály a plakaly, babičky zářili štěstím, dědečkové měli na očích přilepeny triedry a dalekohledy, pučel tu čirý byzmys. Nakonec mě ani tak skokani nezaujali, ale udělal jsem si příjemnou hodinku mimo kolo a mimo Greno. Před 6h jsem stanul zpět v Greno, stihl jsem si uvařit kávu, zasedl jsem ke klávesnici a zapsal jsem pár řádek za pátek. Na 8.15h jsem dostal pozvání do kina, od nového asijského kamaráda. Přijal jsem s radostí a šli jsme shlédnout District 9. Naposledy mě dostal film Hangover (Pařba v Las Vegas), kdy jsem se celý film smál a smál. Až mě břicho bolelo. U District 9 jsem zase celý film seděl jako zařezaný do sedačky a i přesto, že jsem nerozumněl asi polovině z toho, co herci francouzky říkali, hezky jsem se „bavil“. Doporučuji alespoň shlédnou trailler, pro představu. Vyčerpaný filmem jsem navrhl pěší chůzi do hospůdky, kde už na nás čekala pěkně vypečená formace: Darrell s Nancy a již hodně opitou Cristinou. Představil jsem jim Andreua, dali jsme pivka (já dvě, na víc jsem neměl a mít nechtěl), zase jsme se přesunuli do „jiného klubu/tanečního“, kde to bylo o něco lepší, než včera, ale protože mě opravdu nebylo dobře, asi po hodině jsem oznámil odchod. Odešli jsme všichni. DJ stál za prd a jeho mix techna RnB a ploužáků byl děsný. Zlatej Rico v Radosti. Protože tohle by si Rico na triko nevzal.

Poměrně krátký den nebyl až zas tak hektický, ale udadl jsem do sladkého bezvědomí natotata. Zmínil jsem se, že málo píšu o Monice. Ale holka, vždyť já tu na tebe myslím minimálně jednou denně. Nejmíň. A to že jsi mi ustálila Horneta, na kterého máš zpola právo, zatím, to je moc dobrá zpráva, a díky za ní i za ten skutek. A vytočit jí na víc než 5tis otáček, to je mazec, co? já jsem ti to říkal. Prostě to jenom víc řve. Musím pokračovat v tomhle pivním maratonu, protože tě chci vzít do nějaké dobré hospůdky, až si pro mě za těch 91 den přijedeš. A nebo to uděláme stylově. Z útesu. S bagetou a spoustou sýrů a klobásek a cokoliv co si budeš přát. Jenom ať tě prosím tě na tom Madagaskaru něco nesežere.

Krátí se ti to holka, ještě se dvakrát vyspíš doma a tradááá.

Jsou ženy, o kterých musíte mluvit, aby jejich sláva a krása neupadla a jsou ženy, o kterých to víte, stačí jenom pohled. Mě stačil jenom pohled, už tenkrát, když mi bylo 18 a opustil jsem Rakovník, abych vědomosti získal. Sladkých 18 let.

Ale vězte, že i ve 23 letech můžete být krásná mladá malá inteligentní dívka, která čeká na toho pravého prince. Opravdu jsem se musel zeptat…are you still virgin? A co myslíte…měla ho tam? Neměla. No, a pak aby se v tom čert vyznal.

Trochu oplzlých vtipů neuškodí, mě jsou celkem vlastní, a to znamená, že jsem se ani tady k lepšímu nezměnil. Jenom tady strádám. Po 14 dnech jsem se dostal ze své normální váhy kolem 80 kilo někam na 77 celých něco. Což ve mně evokuje, že mám opravdu hlad, tak jdu něco spolknout. A myšlenka dne? Ta je výš a končila slovy Stačí jenom pohled.

Tahle je sakra krátká, ale příště přidám i vobrázky

18-9-2009/ den 14  / zbývá 92

slovíčka: le goule de bois (l gul d boa) - kocovina

Příšerné probouzení. 7hodina ranní, v hlavě včeličky, jedny sosaly víno, druhé pivo. Blackout. Kde mám kytaru, ok, je v koutě, zaplaťpánbůh. Obligatorní kontrola peněženky. Super, nic jsem neutratil. Ale měl jsem dvě piva. Aha, no, zjistím, komu je dlužím. Nebo možná nedlužím, protože jsem investoval do dvou lahví vína. 

Moc hezky mi to připomnělo první pařbu v Ostravě v Kofole. Nevím, kdo kupoval ty tequily, které normálně nepiju. Ale vím, že po 3 jsem si říkal, že je to docela chutné, že se to dá pít i bez toho pomeranče a skořice. Pak matná vzpomínka na záchod, dlouho dlouho nic. Vzbudil jsem se tenkrát na konečné tramvaje, nevěda, kde jsem, kolem jenom závěje sněhu. Jo jo. Stodolní. A to že mě tenkrát nabízela cikánka službu orální za 200 Kč a po mém neustálém odmítání slevila na padesát…Jo jo. Stodolní.

Probudila mě dobrá snídaně s marmeládou, probudilo mě kolo, na kterém jsem musel dojet do školy, neprobudily mne dvě hodiny ve škole, při kterých jsem neusínal, ale soustředil jsem se hůř. Po hodině jsme ještě sedli s kolegou z číny (to není restaurace, ale země) a připravovali jsem rozhovor na pondělí. Do toho jsem kecali s Amíkama, co večer a tak, přišel Nath a domlouvali jsme procházku na odpoledne. Utekl jsem jen tak tak a vzpomněl si, že ten den je možné potkat se s učiteli s vlatní země.

Hledal jsem celkem dlouho, ale pak jsem v kamrlíku našel znuděnou mladou holku, která si četla nějaký časopis, asi bravíčko. Nesměle jsem řekl dobrý den a ten její úsměv byl tak báječný. A pak můj. Dozvěděl jsem se pár zajímavých věcí, jako že se tu lidé scházejí (Češi), tak jednou do měsíce je nějaká česká party. A ta poslední byla zrovna včera. No, já byl taky na párty, takže až zas tak moc mi to nemrzelo.

Ale bylo čtvrt na jednu a já musel fakt letět, protože v 1h byl sraz pod Bastillou a nechtěl jsem přijít pozdě. Nath napsal, že má půlhodky skluz, to mi vyhovovalo. Stihl jsem doma ohřát fazole v rajčatech, přidat k tomu kousek salámu a bezvadná večeře byla na světě. V půl 2 jsem stál kde stát jsem měl. Nahoru na Bastillu vede cesta, která je nejkratší a jsou to samé schody. Byla to makačka, navíc s mravencema v hlavě. Pil jsem jak o život, nahoře jsem doplnil lahve a zařekl jsem se, že to musím dát, že nejsem sralbotka. Nath je 21letý klučina, který má baterky silnější než já a docela mě hnal. Občas jsem ho zpomalil, po 8 km jsem mu řekl, že potřebuji nachvíli vysadit a místo francouzsky se bavit alespoň chvíli anglicky. Nevadilo mu to a vydržel to se mnou až nazpět do města. Cesta na pevnost St. Eylard (kde jsem byl tenkrát na kole), je pěšky kratší ale drsnější, stoupání je hodně příkré. Po 4h jsme stanuli nahoře, vybalili bagety, sýry, salámy, vokurku. To byla mňamka, s výhledem na Greno.

Zpět mě hnala touha usednout co nejdřív na záchod, která se každým krokem zvětšovala, ale nakonec mě zůstala až domů.

Už se stmívalo, když jsme přišli mezi lidi. Po zušlechtění mého já jsme s Darrellem šli do města a já se dozvěděl spoustu zajímavých věcí ze včerejšího večera. Nicméně pořád to nemůže frčet, což se stalo právě v pátek. Po 2 pivech, jedno bratru za 4 eura, nás někdo začal hnád do jinýho klubu, kde to stálo za prd a proto jsme byli doma už ve 2 hodiny.

Ale během večera jsem poznal zvláštní dívku, zjistil mnoho z jejího života. Vzpomněl jsem si na hezkou pověst z křivoklátských komnat. Žila byla jedna princezna, komtesa…nevím a ta měla tak bílou pleť, že když pila červené víno, bylo vidět, jak jí protéká krkem..ale o tom jindy. Ted letím do kina se svým novým kamarádem z Asie. Vím, čím to je, moje holka je z Asie, čekám až nás někdo zabije, že já jsem z Prahy, a vona ne (chinaski).

Nathalian Valker

17-9-2009/ den 13  / zbývá 93

slovíčka: Sarkozi est le president de la France. (Sarkozi e l prezidá d la Frans). Sarkozi je prezidentem Francie.

Vzpomínal jsem na Filipa a opravdu mi tady chybí. Filip je postava důležitá pro můj život, postava, která se objevila, dlouho byla nezajímavá, pak se stala zajímavou, a můžu říct, že ten rok a půl, co ji znám, je pro mě o něco bohatší. Já opravdu nemám čuch na lidi, nedokážu odhadnout, kdo je fajn, kdo je na ránu. Ne teda vždycky, ale většinou se mi to nedaří. Poznám většinou všechny ty přizdis**če, ale ostatní mě nachávají v klidu. Filip byl šedou myší, která mě nezajímala do doby, než zapištěla, že má ráda lození. To byl první impuls, po něm následovaly další a dnes jsme dvě spřízněné duše, které mají hodně společného. 

Poslední velkou akci jsme spolu podnikli až do srdce alkoholu, do Vizovic. Někdy je potřeba, aby chlapi vyrazili sami a ctili heslo Chlapi sobě.  Myslím, že ve Vizovicích jsme to ctili dokonale.

Toto není poslední vůle, ve které chci odkázat Filipovi svoje statky. Je to jen stesk po těch našich společných průpovídkách, které máme vždy, když nás mine zajímavé děvče. Nejsme bůhvíjací sexisti, ale ocenit ženskou krásu je myslím fajn. A teď si představte, že máte fakt dobrýho kamaráda, se kterým se dá dost dobře kecat, trávíte s ním poměrně dost času, nesnášíte na něm, že dost hulí, ale to mu dokážete tolerovat. Navíc je z emeriky, z Ohája, má fajn akcent a vy si připadáte fajn, že může opravovat vaši angličtinu. A teď si navíc představte, že se s váma nedokáže bavit o ženských, nedokáže říct, Hey man, podívej na tuhle fakt hezkou holku…co myslíš. Nepřipadá vám to stresující? Darrell dává přednost koukat se přes ulici, na druhou stranu. Bohužel má dívky jenom na povídání, na ostatní věci potřebuje jiný týpky.

Čtvrtky v Greno jsou ve znamení pozdního vstávání a 2 celkem fajn hodin (učebních), které dají spoustu historie i současnosti. Na přednášku, která byla mimořádně přesunuta pryč, protože v obvyklých učebnách byli cizí studenti debatující o problémech třetího světa, jsem dorazil tak akorát. Po usazení, kdy malá učebna praskala ve švech a pořád bylo dost asijských studentů, kteří neměli místo na sezení (protože jako normálně přišli zase pozdě), jsme byli přesazeni do větší, kde se dalo už dýchat. Učitelka vykládající ekonomii místy nemohla a její zvyšující se hlas přecházel do nepříjemného ječáku až fistule. Přemýšlím, zda se to vyplatí, navštěvovat její kurzy. Asi jo, přinejmenším je to příjemně strávené čt odpoledne.

Po eko následovala politika. Všichni mluví o Sarkozim, je to takový krásný národní hrdina. Oni ho opravdu zbožňují, jinak si to neumím vysvětlit. I během politiky padlo jeho jméno nejméně 10x. Poslouchali jsme různé verze Marsailleisy, jako třeba od p. Ginsbourga, který ji přetavil do regae. Já jsem pomáhal učitelce rozchodit magnetofon, což ocenila především třída, víc než učitelka. Protože jsem byl jediný dobrovolník, který se přiznal, že rozumí technice. Ještě před politikou jsem se potkal s milým mladíkem na záchodě, krásného skoro dívčího jména Nathalien. Mladík z Canady se mnou mluvil francouzsky, což není tak obvyklé. Na politiku jsme sedli vedle sebe, prohodili pár slov a po jsme pak odešli před školu, kde jsme dostali lekci frisbee. Házeli jsme jak o život, začal jsem zkoušet házet „forhandem“ – backhand je celkem standardní způsob házení. Sešlo se nás pět: kromě nás dvou se přidala naše polokorejka Hana a její kamarád Ben. Urostlý mladík z emeriky. Později nás doplnil ještě Simon. Po půlhodině házení jsme přešli na ostrou verzi v poli a to mě opravdu vyřídilo. Domů jsem dorazil spocenej a unavenej. A to jsme byli domluveni vyrazit večer ven.

S Darrellem jsme vyrazili kolem 8h večer do města. Já se svojí kytarou a lahví vína. Sedli jsme na břehu řeky Isére a povídali a povídali. Kolem 10h nás doplnili do finálního počtu Nancy, Esteban a Joe s dalšími 2 lahvemi vína. Dali jsme pár kousků na kytaru, dopili víno a šli jsme do centra. První bar, kde byli všichni studenti, Couche Tard, někdou koupil pivo, dobrá muzika… Další bar, taneční, na druhém břehu, asi 5 minut chůze: blackout. Nechtěli mě dovnitř pustit s kytarou, musel jsem odevzdat kudličku, Joe otvírák. Hey Darrell, what time is it? Do we have to leave, go to sleep? I have to wake up tommorow. Asi kolem 3h ranní jsem ulehl, usnul a zapomněl na celý svět.

Je potřeba zjistit, co se dělo během blackoutu. Joe to ví, Darrell určitě taky. Hurá. Zítra bude fajn den na zjišťování detailů. Není důležité mít vlastní chatu, je důležité mít kamaráda, který má chatu. Není důležité zaplnit vlastní paměť. Je důležité mít kamaráda, který může zaplnit svojí a vy jí jednoduše přečtete. A to byla myšlenka nad ránem.

/přidal jsem obrázek ze včerejších Panchartů. Kino bylo opravdu narvaný, nikdy jsem nic podobnýho neviděl, fakt ne./

 

Bastille

16-9-2009/ den 12  / zbývá 94

slovíčka: Je prends le 6. (ž prá l sis). Jedu do šestého (k použití ve výtahu, ale lze použít i při jízdě tramvají, pokud po-jedete šestkou)

Když tak o tom přemýšlím, není jediný sen, který bych si tady, ve Francii, vybavil. Ne snad, že by se mi žádné nezdály, ale asi jsou tak slabé, že nenechávají otisk. Pamatuji si pár snů z raného dětství, zejména ty, které mě hodně děsily a občas se opakovaly. Ale tady, tady nic. 

Takže i když ráno vstávám s pocitem dobře odvedené práce, nemám žádný hmatatelný důkaz.

Ranní mraky nad městem byly jak pára nad hrncem. Byly tak nízko, že jsem na ně skoro dosáhl. Dlouho jsem koukal, jaká je situace a zda se mohu vydat do školy na kole. Mohl. Nicméně všechny ty nutné procedury jako obléct tělo, nakrmit tělo, přemístit tělo, byly tak dlouhé a bylo jich víc, než kolik času jsem jim původně vyhradil, že jsem sebou musel opravdu hodit, jinak zde byla vážná hrozba nestihnutí začátku hodiny. Jel jsem jako s větrem o závod, mít dlouhé vlasy, krásně by mi vlály. Byl jsem tam just-in-time a mohl tak začít trávit krásné dopoledne se svými kolegy z ciziny.

Jedna věc, která mě tu opravdu zaujala, je tabule v učebně. To není ta obyčejná na křídu, nebo na psaní fixou – ač tak vypadá. Je propojená s pc: její součástí je projektor, který na ni promítá obraz z monitoru počítače, ale navíc, když zvolíte správný program, tak na tu tabuli píšete, objevuje se to i na monitoru…a když popíšete stránku, kliknete si na novou čistou a píšete dál…a k té původní se ale můžete zase vrátit, listovat. Skutečně geniální. A navíc nám dneska Cecilia (to je moje třídní), pustila i video přes tuhle tabuli…která má dokonce dost výkoné repráky. Dneska jsem fotitl hodně přes mobil, tak omluvte kvalitu.

Připojuji i pár zdatných obrázků mých spolustudentů. Na první jsou i polokorejka Hana, Weihou a Gustavo, na druhé duo američanek s pozadím třídní.

Na chodbě po vyučování jsem se zastavil s Gustavem (Brazilec), který čekal na kamaráda, že spolu půjdou na oběd. A že našel fakt dobrou restauraci, jídlo za 2,90 euro a že tam musíme jít s ním (holt Brazilec, aktivní Brazilec). Odvětili jsme, že i naše restaurace je stejně laciná, ale on ne, že v té jeho se dá platit i v hotovosti a že je lepší. Než přišel jeho krajánek a kamarád Henri, dorazila Maria-Jose, kterou už jsem párkrát zahléd. Dostali jsme každý po dvou bisous (hledejte, co to znamená, už jsem se o tom párkrát zmínil) a poslouchali jsme směs portugalštiny, francouzštiny, angličtiny.

Restaurace byla fakt super, k jídlu byly penne s cuketou a mrkvičkou, salátek s ředkvičkama, jogurt, houstička. Začíná se mi tady konečně líbit.

U kafo-automatu mě zastihla Hana, zda už jsem si vybral nějaký sport, který budu během semestru dělat (což není povinné, ale je to fajn). A pak z ní vypadlo, že by chtěla lézt, že má s sebou boty, úvazek…super, řekl jsem si. Další do party. Tak jsme se zakeceli, na hodinu historie přišli jen tak tak a já pak ještě chvíli studoval prospekty, které přinesla z prezentace.

Ten profesor je fakt borec. Dokáže zaujmout, hodně toho ví, má v tom přehled. Tušili jste, že ve chvíli, kdy byla dobyta Bastilla, v ní téměř nikdo nebyl? Byla to především pevnost, pak také politické vězení. Těch věcí, co Francie zažila před jejím pádem, bylo hodně, tohle byla už jenom taková třešnička na dortu. Francie totiž byla na pokraji státního bankrotu. Byly vypracovány reformy (tak jak je známe od nás), proti kterým se však bouřila šlechta. No upřímně, já být šlechtic (to jsou dnes voliči ODS), tak taky nechci podporovat lúzu. A tady přichází to nejzajímavější: Proti této reformě roku 1788 vypuklo povstání v Grenoblu a Dauphiné. To je tady, co jsem já. Nakonec se lidi vzbouřili, protože Ludvík nesplnil to, co slíbil, a tak vtrhli na Bastilu. Chtěli střelný prach, který tam měl být. Musela padnout, byla totiž symbolem královského útlaku a nenáviděného Ludvíka XVI. Poselství z pádu pevnosti znamenalo pro lid jediné: Půjde to.

Docela zajímavý příběh, nemyslíte? Plná a delší verze, i když ne úplně přesná, je na wiki.

Učitel mluvil, mluvil, najednou vylezl na stůl a hodil do davu pár věcí. Aby demonstroval nelibost lidí z Grenoblu k opatřením, která po nich chtěl Ludvík. Všichni jsme se dobře bavili.

Po skončení přednášky jsme ještě chvíli poseděli v patiu, já si dal konečně to kafe, které jsem předtím díky Haně nestihl, poznal jsem tři Korejky a dlouho řešil s Darrellem, co večer. Těšil jsem se na kino, dnes byl totiž poslední den, kdy bylo kino za lepší cenu (normoš je to za 6,50, ted za 4 eura). A on se nemohl dohodnout s Nancy, tak jsem se sbalil a jel domu. Jako že dám rychlou večeři a kino sám. Byl jsem uprostřed jídla, volá Derrell, že je mám dojít, že dáme někde v centru čínu. Tak jsem dojedl, rozloučil se s Benjaminem a vyrazil na tram.

Jídlo jsem s nimi samozřejmě nedal, protože jsem byl plný, ale udělali mi radost a šli jsme do kina pospolu. Tarantinovi bastardi byli celkem příjemnou tečkou za celým večerem. Kino v Greno je „huge“ a když říkám obrovský, tak myslím obrovský. Asi tak 2x větší, než největší sál na Andělu. Má ale nevýhodu, že nemá číslované řady a sedačky. Takže kdo dřív příde, ten dřív sedí a líp vidí. My byli prvníííí. Takže nejlepší sedačky. Jo, a platí se u automatu.

Návštěvnost byla neskutečná. Ty fronty a zástupy, to jsou návštěvníci kina. Neuvěřitelné.

Domů mě doprovodili sousedi. Šli za mnou od tramvaje, ale všimnoul jsem si jich až na dvoře u domu. Celou cestu jsem si říkal, že jsou jinam, ale byli pořád za mnou. Takže jsem musel u miniaturního výtahu s pravdou ven a oznámit, že já jedu do šestého patra. Tak jsme se mohli domluvit, kdo bude vystupovat dřív a kdo tedy nastoupí poslední. Jeli taky do šestého. A, tak už znám sousedy.

Jdu spát totálně vyčerpán, tento blog je nejpozději psaný zatím. Ale zůstávám věrný svým čtenářům a chci jim dopřát k ranní kávě a croissantu dobré čtivo. Jen mi laskavý čtenář promine, ale dnes už myšlenku nevymyslím. Dobrou.

Bufe bufe bufe bufeťáci

15-9-2009/ den 11  / zbývá 95

slovíčka: Vous mangerez déja les pommes? (Vu manžeré deža le pom?) Budete ještě jíst ty brambory?

Právě jsem se vrátil z hradu…řekl Kléma (kde se vzal, tu se vzal). Já jsem se právě vrátil z návštěvy rezidence, kde jsme společně povečeřeli s bandou, kluci se naučili vařit roastbeaf podle vietnamského receptu, já s Darrellem jsme pojedli párky s chlebem a dojedli jsme se tortilou s fazolama, za což díky Nancy. Celé odpoledne i večer prší, mrholí, je nevlídně. A když máte v tomhle počasí dorazit kamsi, orientujete se jenom podle jízdních map na zastávce, voláte kamarádům, máte z toho opravdu špatný pocit. Nezbývá než domluvit místo, kde vás ten kamarád vyzvedne.

Po škole jsme se školou totiž odešli na exkurzi do místního pivovárku, kde jsme za 2,50 euro očekávali bůhvíco. Byli jsme krapet nesví, protože za okny padal déšť, ale průvodce nás ujistil, že je to tak 5 minut cesty. Táhnul jsem sebou kolo, což až tolik nevadilo. Ale minipivovar zklamal. Bídná prezentace pivovaru, piva, všeho. Czech highstandard se nekonal.

Tak trochu to bylo znamení, když jsem večer otevřel idnes.cz, zjistil jsem, že Mike postupuje do Londýna. Rád jsem toho pána poznal, i když on byl ten, který defacto ukončil mojí kariéru v Prazdroji.

Špatná domluva tomu chtěla, že zatímco „rezidenti (Esteban, Nancy, Joe) nastoupili do busu a odjeli, my s Darrellem jsme zůstali sami. Až pak jsem se dozvěděl, že jsme měli jet taky. Výlet blyštivým Greno mohl začít.

Odpoledne proběhlo v poklidu, naučil jsem se, jaké předpony, přípony používá francouzština, jak tvoří slova, jak je přejímá, to bylo celkem fajn a v návaznosti na to Société et culture. Jak je veliká Francie, že je jako hexagon, s kolika departmentů sestává, kolik má provincií, kde jsou hory, kolik jí proteče řek, proč má Mont Blanc.

 

Ještě včera jsem zjistil, že ostatní už našli a navštívili místní jídelnu, která je fakt cool. Jídlo (předkrm, jídlo, zákusek) za 2,90 euro – jen je nutné ze začátku vystát brutál frontu na magnetickou kartu, tu pak strčit do automatu a nabít. Ve frontě jsem strávil 40 minut, dostal kartu, vstrčil a zjistil, že moje platební karta neodpovídá formátu zdejšímu. Tak jsem se vrátil do fronty, drze předběh, strčil do okýnka 10eurovou bankovku, za ní dostal lísteček s kódem (naštěstí jsem byl tolerován, nikdo mě nezbyl, nevynadal) a mohl jsem po nabití utíkat za ostatními, kteří už měli karty ze včerejška a vesele si papali. I tady byla fronta, ale asi jen 10minutová, pak už jsem se dostal k pultu a cítil je jako v Automatu Koruna za bolševika. (zajímavý postřeh jsem našel kupodivu na stránkách Brutusu, tady bohužel wiki mlčí. Nechci s ním zbytečně zaplácnout tenhle blog, takže pokud, vážený čtenáři, chceš, je uveden pod čarou na konci tohoto příspěvku). Na tác jsem kladl plněné rajče rybí pomazánkou, čokoládovou pěnu, houstičku, hlavní jídlo v oddělení Gurman byly hranolky a cheesburger nebo květák a vepřové maso. Bodoval jsem. Co jsem si oblíbil, jsou všudypřítomné džbánky, které jsou na každém stole, do nich si natočíte vodu a pak už jenom přiléváte vašim Amis, kamarádům. Po vydatném obědě jsem se po dlouhé době cítil skoro jako doma. Ten pocit, kdy se z oběda (z nějaké místní hospůdky) vypotácíte zpět do práce a cítíte tu hroznou únavu a odpor k práci, se mi moc zamlouval. A to jsem ještě jako správný bufe bufe bufe bufeťák sebral z odjíždějícího tácu netknutý hrozen bílého vína. Mňam, sladký závěr a hurá na přednášku.

Zjistil jsem, že nesnáším asiaty. Hlavně Japonce, a především ty bez pindíka. Pokaždé, pořád, neustále chodí do hodiny pozdě. To není o 5 minut, ale courají se jak švábi na pivo, poslední z nich přijde po 25 minutách a ještě se tváří, že se nic neděje. Navíc mluví neustále tak potichu, že jim není rozumnět a když jsou spolu, jsou neuvěřitelně přidrzlí. 2 dny v Tokiu by mě určitě zničily. Vážení, važte si našich zlatejch rejžáků, Vietnamců. Sláva jim. Takže: Japonec nakonec.

__________________________________________________________________

www.brutus.cz (20. 1. 2002): Po dlouhé době jsme provedli píseň Bufe bufe bufe bufeťáci z alba Deme na to. Je to song z roku 1978 věnovaný nejslavnějšímu českému automatu Koruna v Praze na Václavském náměstí. Když jsme to album uváděli, v roce 1998, hráli jsme tu píseň živě v megastoru Bonton, vlastně v prostorách původního automatu Koruna. Ani v nejbujnějších fantasiích by nikoho nenapadlo, že v Praze jednou bude obchod s muzikou z celého světa, zrovna v Koruně, tenkrát provozované přímo Ústředním výborem. A přitom je to zcela logické: kde jinde? V kantýnce, která je v dnešní době dost nóbl, k té příležitosti objednali klasické jemné párky, kterými celý podnik zasmradili jako za starých časů, a podávali proslulý jahodový koktejl. Vzpomínky se dají vyvolat, ale čas se nedá vrátit. V tom devadesátém osmém, když jsme večer podnik v těžkém draku opouštěli, Kouťák za tichého konsensu přítomné policie načůral před vchodem do ozdobné průduchové mříže okolo stromu. Celé to vidím trochu jako nepravděpodobný opakovaný sen, ale jsou z toho fotky, tak to určitě je všecko pravda.

Prokletí básníci

14-9-2009/ den 10  / zbývá 96

slovíčka: Poéte moudit (poét modý). Prokletí básníci.

Pondělní ráno bylo jiné, než ta předešlá. Nebylo tak slunné, nebylo tak teplé. Ale jedno mělo stejné. Snídani. Marmelády. Zapomněl jsem, jak se tělo odvděčí za to, co mu člověk o víkendu dopřál. Nohy mě bolí, jak kdybych vylez nějakou horu. Nejsem úplně omezený, ale sejít schody je pro mě porod, vyjít schody je pro mě vojna. Do školy jsem vypadl celkem rychle, po víkendu jsem zaplaťpánbůh našel kolo tam, kde jsem ho v pátek nechal. Během dopoledne jsme si zopakovali pár přídavných jmen, jako hezký, ošklivý, agresivní, milý. 

Během pauzy na oběd jsem našel jenom Nancy, se kterou jsme zhodnotili víkend, sdlábli připravené svačinky a společně pak zmizeli na přednášku. Přednáška o historii umění nás nikoho moc nezaujala, zato nás zaujaly počmárané lavice. Navíc jsem našel v baťůžku lihové fixy, načež jsme mohli pokračovat ve vylepšování učebny a de facto dělat umění. Nakreslil jsem Elvise, řidiče a malou mumii. Napsal jsem jednu sloku píšně od Chinaski, Couru. Rádi jsme opustili přednáškovou místnost, která nám připomínala protiatomový kryt a v pauze na další přednášku jsem si postěžoval, že na nikoho nemám kontakt a hned jsem ho dostal od Estebana (Estevo), Joea, zjistil jsem, jak se jmenuje Nancy, hned večer jsem si ji přidal do FB.

Historie literatury začala celkovým přehledem, sepsali jsme si tabulku s nejdůležitějšími autory, kteří psali v daných obdobích. Zůstali mi v hlavě Rimbaud, jeho kolega, kamarád, přítel, milenec a publicista, ale i básník Paul Verlaine. …prokletí básníci, kteří psali hlavně, když byli pod parou. Rimbaudův Opilý koráb je samoreflexí, autor je korábem plujícím po rozbouřeném moři. Nemenší práci pak odvedl Vítězslav Nedbal, který přeložil jeho díla. Za zmínku stojí i film režisérky Agniezski Holland Total Eclipse, kde zazářil – pro mě výborný herec – Leonardo di Caprio. Ke shlédnutí na youtube (doporučuji 2 minutu filmu). U nás byl takovým desperátem třeba František Gellner. Jeho Přetékající pohár ze sbírky Po nás ať přijde potopa jsem jednou dokonce zhudebnil. …já držím pohár ve své dlani. Je zpěněný a přetéká. Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka.

Uvědomuji si, že tenhle blog není jenom zpovědnicí jednoho mladíka cestujícího dál než do Rakovníka. Je to tak trochu i moje učebnice, kde se malými krůčky dostávám hlavně díky wikipedii do dávno zapomenutých končin mého mozku.

Opustili jsem školu, ještě chvíli se bavili tlačíce svá kola, nakonec jsem osaměl s Darrellem a dotáhl jsem ho až do La Tronche, protože on tu bydlí poblíž. Stihl jsem telefonát s Moni, více pracovní než soukromý, ale i tak jsem ji rád slyšel. Taky jsem si jí postěžoval, že Michele něco kuchtí, já že jsem dorazil hladový ze školy a že to tady celkem voní a že nemám šanci, aby mi nabídla. Opak byl pravdou. Dostal jsem nášup polívky a ještě takový malý smažený bambulky bramborový, jejichž výbora byla podle popisu Michele děsně složitá. Trochu najedený jsem vypadl nechat se oslnit Carrefurem a něco nakoupit. Mimo jiné jsem si pořídil simku od operátora Orange, takže ted jsem on-line i tady. Btw: když vám v Čechách (nevím kdo to dělá) zablokuje mobil, protože původní majitel byl o něj okraden a vy jste tím pádem neoprávněným držitelem, můžete jej použít v cizí zemi. Což je super. Takže jsem po 2 letech použil celkem fajn hračku. 

Dostal jsem sprďáka za to, že mám v chodbě 2 páry bot a v klidu jsem se zavřel do pokoje a znaven se těším na další den. Někdy je cena jídla dosti zvláští a záleží na každém, zda je ochoten ji přijmout. Jak doma, tak v cizině. A to byla myšléénka dne.