Aleš

1-1-2010, pátek / den 119 / 5 dní po

slovíčka: Bienvenue a Prague, chez moi! / Bjánvenu a Prág, še moa / Vítejte v Praze, u mě!

Doma. Zdravý. Odpočatý.
Nemohl jsem se s tímto deníkem rozloučit jen tak, bez uzávěrky. To by nešlo. V Grenoblu jsem strávil téměř celé 4 měsíce a chce se mi vám všem sdělit, jak že to vlastně dopadlo, co se během posledního týdne (vlastně týdnů) stalo, s kým a taky bez koho a jak probíhá třeba takové hledání odvozu. Ale po pořadě.
Naposledy jsem na tomto místě psal, jak se ještě na začátku prosince dá lézt venku na stěně. No, bylo to opravdu naposledy. Pak se citelně ochladilo, kaluže pod tíhou studeného pláště změnily svoje kapky v krystaly vody a holky se zahalily do dlouhých plášťů.
Byl před námi poslední týden školy, zkoušky a my jsme věděli, že se tak nějak vidíme naposledy, takhle pohromadě.
Do školy jsme šli naposledy ve středu, učitelka nám pustila prima fr. komedii, která se jmenuje Tanguy. Já v tom viděl trochu Pelíšky, hlavní hrdinka byla jako Libuška Šafránková, k tomu jsme dostali od učitelky buchtu a bylo to takový roztomilý. Pak nás všechny odvedla kamsi, že to bude jako překvapení. A bylo. Všechny třídy nás nahnali do jedné společné místnosti s krásným výhledem na hory, dostali jsme tuny mandarinek, roládu, pití. Takhle jsem se mandarinkou už dlouho nepřejedl. Snědl jsem jich tam asi 20 a ještě 3 se mi nějak dostaly do kapsy a ty jsem pohodoval po cestě ze školy. No, po cestě. Po cestě znamenalo jet na kole přes půlku města do výrobny triček, kde jsem si domluvil jejich tisk, pro kamarády. Připadal jsem si jako pan Hanzlík, kterej dělal drštkovou polívky na půlnoc, pro kamarády. Já jsem si vytvořil design, odeslal, upravil, odeslal a pak se šel domlouvat. Dneska je nás asi 15 co máme krásná 13 eurová trička s logem Grenoblu, ach. Přislíbili mi je do příštího čtvrtka, což jsem jim dal jako ultimátum, páč pak se mi všichni už rozjížděli domů.
V pátek jsme měli přislíbeny první zkoušky, a to z porozumnění jazyku, jednalo se o poslech. Když nás všechny vehnali do velikánské auly, byli jsme lehce nervózní. Když se jim ani po půlhodině nepodařilo zprovoznit magič, byli jsme otrávení. Ale všemu byl konec po 2 hodinách a já odcházel trochu zklamán, protože jsem tomu moc nerozumněl. Francouzi byli zvláštní, poměrně velkou zkoušku nám naplánovali na sobotu, začínala od 8 hodin ráno a trvala celé dopoledne. Tahle zkouška mi trochu dodala odvahy, alespoň tady jsem si připadal, že jsem něco málo ze sebe dostal. To něco málo byl písemný projev, kdy jsem psal o toulání se přírodou ve Francii – zážitků jsem na to měl dost.
Odpoledne jsme měli vyjet k Henrrymu, ale celé se to nějak zaseklo, všichni, co by stáli za to, ti tam nejeli. Zůstal jsem doma a přivítal Michelinu pozvánku na večerní apéro s její rodinou a s Gillem a Takake. Udělal jsem pár zajímavých fotek a byl to celkem prima večer. V neděli nebylo vůbec nic v plánu. Kromě učení na pondělí a celý týden.
V pondělí jsem nastoupil na 4 hodinu na zkoušku z literatury, kde jsem kromě jediného bodu věděl úplně všechno, napsal jsem krásný kaligram o lásce ve tvaru srdce a udělal rozbor Verlainovy básně (vzpomínáte na prokleté básníky, o kterých jsem se tady tak krásně rozepsal? Jj, skoro mi to mohlo být k dluhu, ale nebylo). To samé se opakovalo v úterý, kdy jsme byli zkoušení ze slovíček, samé přípony, předpony, kořeny slov. A dodneška si pamatuju, že děti se slangovně řeknou le lardon, čili slaninka, les grandes legumes de Paris není velká zelenina z Paříže, nýbrž něco jako ti důležití pařížani, atd. Nechci tady psát, jak dlouhá zkouška to byla, že jsme nad ní fakt seděli dvě hodiny, to je celkem jedno…i tu čtvrteční z politiky a ekonomie jsme nějak napsali, výsledky nám prý pošlou až v lednu. Co bylo důležité, byla středa.
Ve středu jsem vyrazil ranním autobusem do Les deux alpes na poslední plánované lyžování. Potkal jsem na nádraží Bena a jeho kamarádku Cris. Tak jsem byl v celku veselý, že tam nebudu tak úplně sám. Kromě toho, že Cris se udělalo v autobuse špatně a musela autobus zastavit, aby se mohla vyzvracet, byla cesta celkem klidná. Stejný řidič, který mi nedovolil dovnitř vlézt s batůžkem ani s lahví vody. Dvě hodiny cesty na jejímž konci vždy čekalo šplhání se z 300 m do 1600 m, 10 zatáček a pozvolna se bělající hory, které se z kakaové hmoty měnily na krásně skvoucí bílou.
Ben s Cris mě vzali mimo sjezdovku, skákali jsme do bílé peřiny a při jednom skoku jsme cítil, že jsem nedopadl úplně nejlíp. Najedli jsme se na úpatí hory, koukali jsme na krásné údolí. Ben rozsekal jeho jídlo – taburette / kus kus – ve svém batůžku, stejně jako před týdnem já, tak jsem se mu lehce pousmál. Ale mazáček měl s sebou i vařič a všechno si to ohřál.
Pak jsem se znovu obul do prkna a zjistil jsem, že se nemohu pořádně opřít proti svahu. Tak jsem to zkusil asi ještě 4x a vydal se na cestu dolů po svahu.
Hodinu jsem si počkal na Bena a Cris a autobus a těch 30 metrů jsem skoro nemohl dojít, musel jsem je doskákat. / Po 2 hodinách v autobusu jsem se na nohu nemohl postavit a Cris mě nabídla svoje rameno. Dopajdal jsem se k tramvaji, tam jsem si nejdřív sednul na schody, pak si lehnul, dal nohy výš, pak jsem cítil, jak omdlívám, napil jsem se a naštěstí jsem tam neomdlel, jinak nevím, co by si chudák holka se mnou počala. Domů k Michele jsem doskákal po jedné a druhý den, ve čtvrtek, jsem šel do školy o jedné berli, kterou mi Michele půjčila. Ale byl jsem si jistý, že noha není zlomená, vypadala úplně stejně jako ta druhá zdravá. Ten večer předtím se o mě M. starala jak o vlastního syna a byl jsem jí za to vděčný. I ona, pajdající, mi přinesla ke stolu tác s večeří a pak ho odnesla, nechala mi půlku kuřete…no, moc moc fajn zranění to bylo. Ve škole mě všichni litovali a to se mi docela líbilo. Ten den jsem naposledy viděl Hanu a přišlo mi to moc líto. Jí zase přišlo líto, že jsem si udělal bolístku na noze a chvíli si myslela, že ta berla není moje. Byla.
Po zkoušce z politiky jsem ji obejmul a díval se, jak mizí ve tmě před školou. Nemohou mi chybět všichni stejně. Ona mi bude chybět, víc. Ale prý se uvidíme, buď v Californii, nebo v Korei. Tak nevím, co bude blíž, uvidíme. Rozdal jsem všem krásná červená trička, která za mne vyzvenul Darrell, jenom Kaycee utekla a i přes veškeré nahánění odjela bez něj. Vydělala na tom Tanvi, která jej ted vlastní.
Večer se šlo do města, já už jsem mohl jakžtakž pajdat, jako oporu jsem měl Darrella, to místo berle. A cílem bylo samozřejmě Couche Tard. Byli tam všichni, kromě Joea a Estebana, takže jsem Joea vlastně pak už neviděl. Ale nevadí, přijedu na jaře do Chamonix a poveselíme se.
Večer tam – s odstupem času - nestál za moc. Sice tam byli opravdu všichni, ale asi bych si to víc užil s J a E někde jinde. Nakonec jsme po hezkém pokecu s Anneke opustili stůl a odešli do hajan. Tím byla pro mě rozlučka s Grenoblem odbita.
V pátek už jsem chodil celkem obstojně. Ještě jsme se sešli téměř všichni jednou, u Číňana na večeři. Večer sníh zasypal ulice města, cestou tam jsem se brodil břečkou a cestou zpátky jsem v těch závějích málem zapadl. Byla to psina. Esteb se ještě s Anneke stihli skoulovat a všichni jsme se trochu smáli a trochu nám bylo líto, že to končí.
Já jsem po peripetiích s odvozem mne, Darrella, mého kola a prostě všeho nakonec dostal odpověd z Moni, která se domluvila s Nelou, což je její asistentka a rozhodla se si pro mě přijet, zalyžovat si, prostě si odpočinout „na oko“ od práce (protože s jejím telefonem a mobilním internetem může ona pracovat prakticky všude – a taky se toho držela a ještě 24. si telefonavala až do Israele). Po týdnu v Bulharsku, týdnu v Anglii, se teď rozhodla vyrazit do Francie. Celkem fajn konec roku, nemyslíte?
V sobotu bylo 19. a my s D. jsme vůbec netušili, co budeme do toho 23., než holky přijedou, dělat. Nějak jsme to proflákali, jen já měl před sebou úkol nejtěžší. Nějak šikovně říct Michele, zda bychom my 4 u ní mohli strávit vánoce.
Dlouho jsem to odkládal, nakonec o víkendu, kdy tam měla svoji kamarádku Pirette, přišel i D., představil jsem ho a pak ji tak nějak smutně řekl, jak se celá věc má. Zachovala se krásně, řekla, že jasně, jen mi tu nic nerozbijte, že ví, že na mě je spoleh a tak dále a tak dále. Bylo to fajn. V neděli večer přivezla Veronique Adriana a Benjamina, no a kluci se během pondělí a úterý málem snědli, Michele na ně křičela, křičela na čokla, toho jsem taky občas venčil, páč M. začala bolet druhá noha, která bude muset jít taky na operaci. Bylo to celkem hektické, ale krásné a krásně jiné. Rozloučil jsem se i s vilkou, ve které D bydlel, dali jsme si mňam večeři, výborné Gusto kafé, koukali jsme na dva filmy, na Clue a History of the world, part I. a venku lilo a pršelo. Cesta nočními ulicemi města byla voňavá a lehce studená.
A pak Michele s kluky 22 večer odjela. Venku lilo a pršelo (zase) a já pomalu vyklízel byt a čekal jsem na příjezd D.
23. ráno, ve středu, vyrážela Em z Prahe a já jsem věřil a doufal, že se jí po cestě nic zásadního nestane. Po 11h cesty, zamotání se v Bazileji a jednom jediném telefonátu ohledně úplně něčeho jiného než cesty, stanula děvčata před Carrefourem v Meylanu. Ani pomalu nevím, jak to setkání proběhlo – ne, vím. Čekal jsem, že Em vyskočí z auta a vrhne se mi kolem krku a políbí mě a já ji obejmu, jako v nějakém romantickémm filmu. Asi ty 4 měsíce samoty ze mě udělaly romantika. Nicméně ne tak z mé ženy. Ta zůstala sedět v autě, krásně se smála, ven vylezla Nala, která ode mě dostala bisous a šla si sednout na zadní sedadla. A Em dostala pusu jen tak přes řadicí páku. A dlouho jsme se na sebe smáli, jako že je to fajn, že se takhle po dlouhé době vidíme. Odnavigoval jsem holky „domů“, pak jsem půlhodiny mačkal dálkový ovladač od vrat, abych druhý den zjistil, že jsem mačkal špatný knoflík, odnesli jsme bagáž do 6. patra a dlouho do noci jsme si ve 4 povídali o životě brouka chrousta.
A ostatní intimnosti si nechám jen pro sebe.
Druhý den, tedy 24., jsem autem odvezl všechny na mou oblíbenou vyhlídku na vrcholu St. Eylard, kde Em dostala dort/buchtu se 3 svíčkami a dodatečně jsem jí tak popřál ke 30. narozeninám, které jsme 10. spolu nestihli. Šampaňské brut bylo kvality bídné, svíčky v tom větru zapálit nešly, nad městem se válel opar či mlha, vítr nám bral čepice, ale dojem z oslavy to nikomu nezkazilo a bylo to hezké, nádherné, zapamatovatelné. Než jsme dojeli zpět, začalo se stmívat a kluci se jali připravit večeři, která štědrovečerní nebyla, ale byla fajn. Udělali jsme si ryby s gratinovanými bramborami a bříška byla spokojená. Vínko navodilo příjemnou atmošku, pak jsme myslím hráli nějaké hry a věděli, že nazítří vstáváme v 7h, to abychom v Les deux alpes byli na 9h, na otevření vleků.
V pátek, 25.12. jsme se kolem 7.30h opravdu dostali z parkoviště a svištěli jsme si to do hor. Cestou nás nic nezaskočilo, krom toho, že jsem si cestu pamatoval tak dobře, že jsem si na dvou místech raději odbočil o něco dřív a pak hledal cestu zpět na hlavní tah.
Z čeho jsme měl strach, byly falšované průkazky lyžařského klubu, na které jsem nakoupil lístky v Greno, ale směnit jsme je měli až na sjezdovce tak, že právě ukáže dotyčná průkazku s fotkou, prodávající ověří totožnost a vydá na ně opravdové magnetické kartičky. A pak navíc, může ještě osoba u turniketu kontrolovat totožnost pomocí průkazky. Celkem neprůstřelný systém. A já jsem to měl nějak vymyslet pro dvě baby. Hrůza. No, požádal jsem Marušku, která ještě než 18 zmizela zpět do Polska, potkala mě, teda já ji na nádraží, rozloučili jsme se, ona mi půjčila průkazku, dostala hubana a už si to mířila autobusem do Lyonu na letiště. A druhou jsem chtěl získat od Alexe, ten se nakonec vymluvil, že ji nemůže najít, tak jsem zase přemýšlel a přemýšlel a vzpomněl jsem si na Martina, který mě původně měl vézt do Čech. Tak tu druhou průkazku jsem měl od něj. Nela si s Maruškou jsou celkem podobné, tak tam jsem to nechal náhodě, ale Monika a Martin kromě počátečního M ve svém jméně neměli stejného nic. Martin byl podobný mě, a to ještě když mě bylo 18 let. Tak jsem si vzpomněl na film Chyť mě, když to dokážeš a začal jsem falšovat. Ostříhal jsem fotku Moniky do podobných rozměrů, holograf jsem nahradil alobalem a pomocí průhledné samolepky jsem průkazku přelepil. Práce amatéra, řekli byste, ale 2 dny jsme na ty průkazky lyžovali, holky personál milionkrát kontrolovat, zatímco mě, s originální nefalšovanou průkazkou ani jednou a na nic se snad nepřišlo.
A závěrem nezbývá než dodat, že zatímco první den bylo mlíko mlíko mlíko, na závěr pak vánice, místo sněhu s ledovými krystaly, na cestě zpět dolů po 10 zatáčkách jsem musel jet na dvojku, protože řetězy jsme bohužel nestihli koupit (objednali, ale PPL je v termínu nedoručila) a měl jsem trochu respekt z auta, z náledí; a druhý den jsem věděl, že to budu muset i vyjet. Ale všechno se nám podařilo, i sluníčko druhý den a když jsem ten večer po lyžování začal s balením všech cajků, říkal jsem si, pokud se nic nepokazí po cestě do Čech, byla to krásná investice, že sem holky za mnou/náma přijely.
Nepokazilo. V neděli ráno, 27. prosince, ještě než jsem stačil otevřít oči, dostal jsem hubana a krásné přání od mé Em. Je mi 30. Přes předpoklady, že v 8.15h opustíme Michelin byt, bylo téměř 9h, ale seděli jsme v autě a jeli jsme naposledy na Rabot, kde jsem podstrčil obálku pod dveřmi Maruščina pokoje, kuřáci si mezitím venku zapálili a pak už jsme to pouze se zastávkou u benzínky hnali do St. Mury. Auto bylo narvaný k prasknutí, navíc s plnou nádrží, ale sedělo jak hrnec na zadku.
Tušil jsem, že nemůžu dát Michele klíče jen tak do ruky a zmizet. Takže po zaparkování mě přivítal Lauren, Michele už stála na balkoně a my jsme se přesouvali do baráčku.
Káva, čaj, obhlédli jsme dárky, povyprávěli, jak krásně jsme se o svátky měli a vymluvili se, že musíme jet, že máme před sebou 11 hodin cesty. Vyběhl jsem po schodech nahoru za Benjaminem, dal jsem mu hudlánka, on se na mě krásně usmál (ještě ted mi v uších zní ta jeho krásná žvatlací francouzština, kterou mi vysvětloval, že mají už 2. díl Transformers, ale že se koukají nejprve na první, aby jim nic neuteklo) a pak odběhl, jako že mě přece za týden zase uvidí. Ach. Ten mi taky bude chybět. Jako Hana, Joe a další, ale jinak.
Ještě jsme se naposledy rozloučili, poslechli jsme si historku, jak Ben a jeho 5 kamarádů čůralo na ovečky a se slzou v oku jsme opouštěli vesničku, ve které sluníčko vstává až v 10.45h, protože hory okolo jsou tak vysoké.
No řekněte, nechtěli byste strávit svoje narozeniny opravdu nějak aktivně? Třeba řízením? Já jsem nakonec zvládl cestu za 10h a oproti předpokladu, že se do Prahy dostaneme nejdřív kolem půlnoci, už v 8h jsem byl doma a vykládal přervanou Fordku.
Tím se dá říct, skončilo moje francouzské dobrodružství. Ale ono vlastně neskončilo, jen se na nějaký čas trochu utlumí. Navíc, mám tu do půlky ledna Darrella, který mi to mezinárondí prostředí alespoň částečně nahrazuje. Na jaře se rozjedu za Joem do Chamonix, kde si zalezeme, možná ještě zaboardujeme, zasmějeme, dáme pivka, pak přejedu do Greno za Michele, Darrellem, Estebanem, Maruškou, Pavlou, Laurysem a všemi dobrými lidmi, kteří dělají můj malý Grenoble malým, hezkým. Městem uprostřed hor.
Městem, kde jsem na čas omládl. Městem, kde jsem se stal 24 klukem, který nemusí všechno plánovat na týdny dopředu. Studentem, který se rozmýšlí, jestli si koupí bagetu, nebo jestli se večer opije lahví toho nejlevnějšího vína. Horalem, který se víkend co víkend pouští do objevování dalších hor, na které přes týden civí ze svého okna. Městem, kde jsem se stal sám sebou. Alešem.

Jak nám Filip spadnul ze stěny

8-12-2009, úterý / den 95  / zbývá 9

slovíčka: Attention! Vous pouvez tomber! / Atasjo! Vu puvé tombé. / Pozor, můžete spadnout!

Je to cítit ve vzduchu, všichni víme, že to přijde, všichni se na to netěšíme, ale nic s tím nedokážeme dělat. Prostě to tak je. Je to 10 posledních dní, 10 dní, kdy to tady většina z nás zapíchne a vydá se na cestu se svými batůžky plných suvenýrů ze sladké Francie. Joe, Joe odjíždí hned 17 odpoledne, pšššš do Chamonix. Hana, Hana odlétá brzy ráno v pátek směrem na Koreu. A já zatím vůbec nevím.

Po lehce odpočinkovém víkendu plném jídla – jak jinak tady taky, že – jsem se vrhnul na poslední vyučovací týden, o který už se moc neučíme, máme za sebou vánoční lehkou oslavu, učitelka nám na zítřek slibuje croissant nebo buchtičky s čokoládou, je to prostě taková předvánoční atmosféra.

Uplynulý týden jsem poprvé vynechal tanec, bylo ošklivo, Maruška nemohla – těšil jsem se na čtvrtek, měli jsme s kamarády v plánu vánoční besídku. Nakonec se nás sešlo bez 2 dvacet. Každý přinesl něco na zub, na pití, Annike koupila v Ikei svařák v lahvích a ohřátý chutnal skoro jako ten český. Navíc se do něj přidaly oříšky a rozinky a bylo to moc mňam a já se u toho sporáku s teplým svařákem zdržoval víc než ostatní jiní. Během večera jsme si hodně povídali, cítili jsme, že konec se nezadržitelně blíží. Pak jsme všichni s Linou hráli její potrefeně krásnou hru na plácání rukama o zem a moc jsme se nasmáli. A Annike nám udělala krásnou fotku. Vypadl jsem jako 3 poslední, ach jo. Po této úžasné hře přišel s „picí“ hrou Darrell a já cítil, že to bude něco trapnýho americkýho. A nebylo. Po hodině vysvětlování jsme se snad všichni chytli a moc jsme si to užívali. Dost vtipný pravidlo bylo, před každým napitím musíš předstírat orgasmus a políbit pak souseda po své pravici. Něktří předstírali opravdu zajímavě.

Kolem 10h! holky začali uklízet byt, všichni jsme se přidali a v půl jedenáctý byl byt čistý a my jsme se ještě chvilku bavili a nakonec se pokojně rozešli do svých pelíšků. Sešlo se nás opravdu hodně, chyběla mi tam snad jedině Hana, která se zase bravurně vyvlékla, ach jo.

Ale polepšila se holka, moc moc. Zmínila se, že jde v pátek s někým lyžovat, já se chytil a řekl, že mám lístky a že chci taky a slovo dalo slovo a v pátek jsme vyrazili směrem Les deux Alpes, čili Dvoje Alpy. Autobus jsem stihl jen tak tak, Ben už se například dovnitř nedostal.

Po téměř 2 hodinové cestě jsme dorazili někam doprostřed mlhy. A nebylo líp ani nahoře. Řítil jsem se dolů po sjezdovce aniž bych věděl, jak vypadá. Dvě další američanky, Moly a Karlee jsme ztratili hned na začátku a tak jsem jezdil jenom s Hanou – navíc ona jediná měla prkno. Pro mě to byl zážitek, hurá, jsem na prkně po 9 měsících, ale v tom počasí to bylo naprd. Nicméně užil jsem si to, ve 4 jsme se všichni tak nějak potkali dole u kas, sbalili cajky a vydali se k autobusu. Ten nás vezl zpět další dvě hodiny, které jsme příjemně většina prospala. A těšil jsem se na zítřek, protože jsem tušil, jak moje tělo bude unavené. A bylo.

Pak jsem se dozvěděl, že nám Filip spadnul ze stěny. Náznakem od Moniky a druhý den jsem si s ním skypoval, abych zjistil, že to ono i on dopadlo nakonec dobře, že je z toho „jenom“ pár zlomených kůstek v zápěstí. Jen chudák Honza, který nikdo neví proč, ho pustil z 8m.

V sobotu byl plán jet k Laurenovi a jeho rodině se spánkem do něděle. Mě se to pozvání moc líbilo a i když jsem moc netušil, co tam já budu dělat, bylo to roztomilý. Michele připravovala snad už týden dopředu všechno na oslavu Adrianových 11. narozenin. V plánu byly raclets, čili lopatičky se sýrem, jedno zařízení přivezla Michele, druhé měli domácí.

Dorazili jsme kolem 4 hodiny, doma byl jenom Lauren, kluci byli na karate. Vytahoval se přede mnou, že koupil synovi Playstation 3, že má nový Call of Duty a pak jsem pochopil, že to jako na oko kupuje synovi, ale že on to hraje moc rád. No, ukázal mi to, dal do ruky a já tomu málem propad. Hrál jsem asi hodinku, pak se utrh a šel jsem udělat ven pár fotek, jen tak jsem si hrál se světlem, ale výsledek nic moc.

Kolem 7 jsem byl hladovej jako pes, všichni už byli na místě i Adrianovi kamarádi Remi a Remi. Lauren s rodinou bydlí v horské vesničce St. Mury, a tak když se Remi1 zeptal, zda tam mají internet, Laurena se to cekem dotklo, ale přešel to s vtipem. Snědli jsme raclets, rozdaly se dárky: kromě maličkostí dostal Adrian v druhé dávce notebook – já měl svůj první mobil ve 20 letech …. Vypili jsme s Laurenem 2 lahve vína, jo, já jsem koupil Plzeň, lahvičku po 2,30 eurech – fíha – za 4 lahve celkem mazec. Šli jsme zpívat. Něco mezi karaoke a guitar hero. Adrian nás všechny porazil. A to neumí zpívat anglicky a já zpíval anglicky. Jemu stačilo jen na na na. Trefil melodii líp než já. Nicméně mě nadchly dvě francouzské věci, které si do ted hraju. Zaho a její C Chelou  a Magic systém a jejich Zouglou dance. Jen ten druhej klip byl nějak upravenej, nebylo tam tolik holek, to bych si pamatoval. Zpívali všichni, mladí, staří, francouzi, češi, i Michele. Bylo to prima. A pak jsem si zalezl k Banjaminovi do pokojíčku, lehnul si na zem do spacáku a nemohl usnout. Až najednou…

…ráno všichni zmizeli, odjeli na zápas v karate. Zůstali jsme s Michele sami, ona pořád někam odbíhala, k sousedům, k sousedkám. Já se v klidu nasnídal, chvíli jsem si četl knížku, chvíli jsem bloumal po chlapeckém pokojíčku a zkoumal, co všechno mi uteklo jako mladému chlapci. Přiložil jsem do krbových kamen poleno, koukal jsem se, jak plameny olizují sklo, bylo mi fajn…kolem poledne jsme nastartoval Renaulta č. 5 a jeli jsme do sladkého Grenobeleblu. 

V neděli 10. prosince jsme si naposled zalezli venku! Úžasný. Bylo celkem teplo, na stěnu nám svítilo sluníčko. Byl jsem poprvé s Joem a s Benem, já se trápil na jednom pro mě nepřekonatelném úseku, který Joe pokořil, já bohužel ne. Cesta na kole tam a zpět byla jednou z posledních tady, myslím. A tak jsme nějak v klidu zakončili předposlední týden v Greno a těšili se na závěrečné zkoušky, které budou začínat v pátek odpoledne.

Inu, konec dobrý, hlavně proto, že víme, že se hodně slaví.

Michèle, Michèle, Michèle.

1-12-2009, úterý / den 88  / zbývá 16  - všechno nejlepší všem Ivám. 

slovíčka: Attention! Vous pouvez tomber! / Atasjo! Vu puvé tombé. / Pozor, můžete spadnout! 

Co bych to byl za hodného synka, kdybych alespoň jeden vstup do blogu nevěnoval oné paní, která si mě, 30letého fracka vzala na starost a snaží se ze mě vychovat mladého muže, který porozumí jazyku francouskému, zdejším zvykům a vůbec, který si má odvézt z Grenoblu pocit, že miluje Francii a všechny její neřesti. Během posledního týdne se toho stalo tolik, proč bych o Michèle měl napsat, že to prostě už musím udělat. Dokonce se mi podařilo udělat fotku, na které je zachycena, takže se můžete přesvědčit na vlastní kukadla, zda jste se nespletli, když jste si ji představovali.

Babička původem z Alžíru

Tak tak, skutečně se tam narodila, jenže záhy se s rodinou přestěhovali do Itálie, odtud její příjmení Marzocchi. A pak se jim tam nějak nelíbilo nebo co, prej samý špagety a málo sejra, tak odjeli do Francie, vzali to přes Marseille, kde nyní bydlí její mladší sestra a M. nakonec skončila v Greno, kde bydlel (teď bydlí v horské vesničce kousek za městem) i její syn Lauren s manželkou Veronikou a dvěma synky: starším Adrianem (11) a mladším Benjaminem (5) – který každé úterý přijíždí k babičce a pobývá s ní do čtvrtka – a babička se kvůli němu, kvůli oběma, může rozkrájet. Mamie, jak jí říká malý Ben, je rozvedená, šťastně, asi 20 let a ve svých 60ti a něco je to paní, která je nesmírně vitální. Po 2 letech se nechala přemluvit a vmontovat si do svého těla umělý kloubní implantát, se kterým se momentálně sžívá, ve volných chvílích hodně čte (historie, umění, malba, hudba, hlavně klasická), kouká na televizi, hlavně na dokumenty a francouzskou původní tvorbu, občas brnká na klavír, výborně vaří a venčí svého psíka, křížence shitzu, kterého nazývá Suli.

Tak nějak jsem se vyslovil, že než opustím zem galského kohouta, chci, aby mi připravila mušle. Že je koupím, ona udělá. No, tak byli jsme spolu nakupovat, ale nakonec zaplatila nejen víno, které je k mušlím potřeba, ale i mušle. (2kg balení mušlí – cca pro 2 osoby – tu stojí 4 eura, což je myslím fajn cena). Navíc koupila sýr na fondue, že ty udělá potom. A že pro kamarádku udělá racklets, tak koupila ještě spoustu sýra a uzenin. No, nemusím dlouho chodit kolem kaše horké, abych řekl, že jsem ochutnal a jedl všechno. Ale mamie, to není jenom jídlo. V sobotu jsem podnikl krásnou vycházku do hor, o které jsem mluvil dlouho dopředu. Podotkl jsem, že se tam budu muset dostat stopem, protože až tam autobus nejede. Nejdřív mi nabídla, že mě tam sveze, pak mi řekla, vem si auto a svez se tam sám. Hrozně miluje čokoládu, pořád si kupuje nějaký bombošky, cukrlátka…a já každý večer dostávám 3 – 4 bombony přídělem. Je to milé, ale člověka to dělá závislým.

První malé vzrůšo v týdnu jsem si užil ve středu na kole, vyjel jsem kousek za město, otestoval nové rukavice, které jsem našel. Bylo nevlídno, záblo, nohy mrzly. Nic moc. Ale bylo celkem sucho.

Druhé velké vzrůšo jssem si užil s Hanou, se kterou jsme v pátek rychle po škole sedli na autobus a jeli jsme do St. Hilaire, zalézt si na stěnu, kterou jsem už předtím otestoval s Joem. Tentokrát však počasí přálo víc, užili jsme si i sluníčko, tolik nefoukalo. Lezli jsme od 12 do 17h, sdolali jsme 4 stěny, já jsem je všechny natáhl, udělal fotky. Hana si zalezla teprve podruhé v roce venku a chovala se tak nějak jinak, než jsem u holek zvyklý. Ani jednou neremcala, že to nejde, že neví jak. Jen se tak usmívala a snažila se. A vylezla všechno, co já.  Já jsem jí hecoval, tak jak mě to naučil Joe a společně se nám celkem dařilo. S padající tmou a několika kapkami deště jsme to ukončili, cestou jsme dojedli zbylá jablíčka, čokoládu, v blízké vesnici jsme si dali kafíčko a pak jsme chvilku čekali na autobus, který nás stáhl zpět do města. Unaven jsem si naplánoval sobotní rando, na které jsem bohužel nikoho nezlákal, ale tušil jsem, že to bude psina.

V sobotu jsem ráno po snídani převzal klíčky od Renaulta 5, kterého už jsem tu zmiňoval, papíry, a vyjel jsem směrem na St-Mury-Monteymond, kde bydlí jednak Lauren a jednak je to místo, kterým musíte projet, chcete-li se dostat na Pré Long. U Laurena jsem si dal kávu, poslechl si, co všechno bych ještě měl být s sebou a vyrazil jsem stoupat – i  s autem – vzhůru. Opustil jsem vůz na parkovišti a vydal se kamenitou cestou vzhůru. Ještě další 2 km jsem potkával rozsetá auta po cestě – novější, s lepším pružením. Moc jsem si nebyl jistý, kam jdu, protože moje mapa končila v místech, kde jsem se zrovna nacházel, takže jsem jen tušil, že jdu správně. Nakonec jsem vzal směr k jezeru Lac du Sitre, které jsem spatřil až při návratu. Omámen bílou horou a stopami ve sněhu jsem se rozhodl, že ji vylezu.

V půlce jsem si myslel, že nejhorší mám za sebou, ale to mělo teprve přijít. Začal jsem se drápat po něčem, co připomínalo stěnu šikmé věži v Pizze. Ještě chvíli jsem si to nechtěl připustit, že kdybych zbuchunul, že jsem fakt na tisíc kousků. Ale když jsem byl asi 30 m od cíle, už jsem nemohl dál. Být s někým druhým, mít mačky, cepín a být s druhým svázaný lanem, pokračoval bych dál. Ale takhle? Čekal jsem na druhé straně sluníčko a lehčí sestup, ale měl jsem strach. Jenže sestup dolů byl taky dost vo hubu. Nechtěl jsem skončit jako Červeňáček, který vylezl na skálu a nevěděl jak dolů; sebral jsem všechnu odvahu a pomalu začal vracet chodidla do děr ve sněhu, které jsem tam předtím pracně vykopal. Každým sestupujícím krokem jsem si říkal, ty blbče! a moc jsem si přál být doma, zpět, u Michele. Po překonání dvou nejtěžších úseků jsem se odvážil, sedl na zadek a po zledovatělém sněhu jsem se začal ve svých oranžových kalhotách klouzat dolů. Skála přede mnou se blížila a zastavil jsem po 3 pokusu na poslední chvíli. Zničen jsem udělal foto, cítil, jak mi rozmrzlají zkřehlé prsty na všech údech, jak se mi zařezává led do achylovek a pokračoval jsem zpět. Zničen po 6 hodinách chůze jsem se zastavil u Refuge pré du Molard, snědl jsem zbytek bagety s volejovkama, vyfotil západ slunce a pokorně sestupoval k Renaultovi 5. Doma jsem pak vyprávěl Michele, jak jsem rád zpět. Mám k horám pokoru a jsem rád, že mě pustily zpátky. Příště se lépe vybavím, chci tu najít nějaký bazar s horolezeckýma potřebama, něco málo bych tam možná koupil. Mačky i cepín jsou sakra drahé, nové.

Dneska jsem si koupil bagetu, že si ji dám k večeři se sýrem. Jenže to by nesměla být Mamie, která upekla výbornou panenku, nabídla mi a pak řekla, že už nemůže, ať dojím zbytek. Usoudil jsem, že je buď druhá Matka Tereza, nebo blázen. Mám ji rád. Bude mi chybět. Tak nějak jsme se domluvili, že jelikož já jsem z Prahy a ona tam jednou byla a moc se jí tam líbilo, že není problém, aby se tam vrátila. Na týden. A spát bude samozřejmě u mě. Jsem tady téměř tři dlouhé měsíce. Těším se domu, na všechno. Až budu první den doma, bude mi smutno. Smutno po krásném městě, které má tolik kouzel. Nádherné hory, tak moc blízko na dosah. Každodenní horolezení, víkendová rando. Ale to je život. Zatímco tady si užívám nejkrásnější prázdniny svého života, doma mě čeká realita. Snít můžeme vždycky.

C´est le Beaujolais nouveau

22-11-2009, neděle / den 79  / zbývá 25 

slovíčka: Un vignoble de coteaux / á viňóble d kotó / Vinohrad na stráni. 

Tak jsem si konečně po měsíci tužeb stáhnul film o Jacqueovi Mesrinovi, Veřejný nepřítel č. 1. Jsem v 1/3 filmu a ty nejhorší scény mám za sebou. Sice jsem stáhnul i české titulky (ony jsou tedy slovenské), ale bohužel jsou načasované jinak, než film. Tak si prosvičuju jazyk, koukám, jak Mesrine strká svojí manželce do pusy pistoli a jsem z toho zhnusenej. Nechápu, jak se mohl takovej člověk vůbec narodit. Jestli je to podle skutečné události, nechápu, nechápu. Vypínám, někdy příště budu pokračovat.

Vůbec poprvé jsem ten film viděl doma, na Andělu, v kině. Ten film má dva díly, každý trvá asi dvě hodiny. Tenkrát jsem šel na ten první, když šel do kina druhý, takže jsem je viděl v jeden den oba. A že to byl zážitek, nemusím snad ani říkat.

A s odstupem času si pamatuju asi jenom ty hezčí scény, ty ostatní jsem vypustil z hlavy. A teď, když je vidím znovu, ani ma tak zajímavý ten film nepřijde. Spíš hnusný.

Po líné neděli, která tu zase začala deštěm, hodnotím uplynulý týden jako celkem zdařilý. Neudálo se toho moc, ale 3 dny stojí za zhodnocení.

Úterý, jako vždy taneční, neobvyklý čtvrtek nad sklenicí piva a nabitá sobota plná pochodu a vína.

Kromě toho, že nepřišel skoro nikdo a sešlo se nás asi půl tuctu, nebylo by na tom večeru snad nic zajímavého. Improvizace tanečního mistra se ubrala směrem k procvičování kroků bez partnera, což většina z těch 6 lidí nikdy nedělala, takže vůbec ta většina nevěděla, co má dělat. Bylo to divné, nezáživné a nezachránila to ani čtvrt hodinka po tancování, kdy jsme si na chvíli s Maruškou sedli a povídali jsme si. Nějak jsme nenašli společné téma, tak jsme se v klidu rozešli do svých ubykací a domluvili se, že se možná potkáme ve čtvrtek.

Takže jsem to byl nejspíš já, kdo Darrellovi navrhl jít ve čtvrtek na pivko, že už jsme jako dlouho nikde nebyli. Čekali jsme prázný bar, ale překvapila nás narvaná hospoda. Ono ve čtvrtek totiž bylo 19. listopadu. Já vím, člověk si řekne, dva dny po státním svátku, co se tak asi může dít? Ale když řeknu, že to bylo 8 dní od jednoho velice důležitého dne, který se u nás celkem už uchytil…jo jo, my na Svatého Martina nejenom že čekáme sníh, ale můžeme se napít nového vína, Svatomartineckého. Není to nic jiného, než obdoba francouzského Beaujolais, které se otvírá právě 19. 11. A všude v ulicích se otvírají lahve a všichni pijí. A když se k tomu přidá fotbalový zápas Francie proti Irsku, objeví se v ulicích i těžkooděnci. Což, věřte mi či ne, je tady tak velká vzácnost, že jsem vůbec nechápal, kde se tu mohli vzít. Podlehl jsem teorii, že jsou zalezlí někde v dírách pod Grenoblem a když je třeba, jako švábi najednou vylezou. A když jsou oni v ulicích, chytří lidé raději zalezou do barů. A proto byl i ten náš narvaný k prasknutí. Takže první pivo bylo na stojáka, druhé, třetí taky. Čtvtrté dostal Darrell gratis, tak jsme ho tak nějak vypili na půl. Čtvrtek má tu výhodu, že pivo stojí „jenom“ 3 eura. Zatímco v pátek – neděli je za 4, a po 12 hodině dokonce za 4,50. A to je to nejobyčejnější – Stella. Škoda, že tu nemají Staropramen za 20, nebo Gambáč za 22. Hned bych měnil. Tak už se těším do Čech na Stellu za 30 Káčé.

Všeho všudy se v ten večer vůbec nic nestalo, domů jsme dorazili, když nás ten pingl vyhodil. Vůbec jsem neměl chuť někam pokračovat a myslím, že ani D. se nemusel nechat dlouho přemlouvat. To jsem ovšem ještě nevěděl, že čtvrteční večer bude mít dohru v sobotu.

V sobotu jsme totiž ve velkém počtu vyrazili na společný výlet. Přemlouval jsem chvíli Hanu, ať se k nám připojí, že byť ve velkém počtu, můžeme si zvolit tempo vlastní. Ne ne ne. Bohužel to nejde. Tak to opravdu nefunguje. Pokud vás jde deset a vy určujete tempo, vždy musíte počkat, až se zbytek kolektivu scvrkne jako stonožka k sobě. Takže jsme šli, zastavili, počkali, šli, zastavili, počkali. Nicméně. I přesto to byl úžasný výlet, hřálo nám sluníčko a objevili jsme další krásné kopce v okolí města. Celá galerie fotek je tady.

Dvě kamarádky, které se nám zatoulaly, přivedl na místo srazu jeden z lovců, kteří v okolí zrovna stříleli kance. Byl to super pohled. Když mě opustili jediní dva muži z naší výpravy, zůstal jsem s 5 ženskými sám a měl jsem je odvézt zpátky na autobusovou zastávku. Povedlo se mi to a už v půl 6 jsem bral sprchu a připravoval se na večer plný beaujolais. 

Ten se začal od 6 v domě, kde bydlí D. Jeho rodina pořádala večírek pro sousedy, známé, kamarády. Ochutnávaly se 3 ročníky. Konkrétně 2007, 2008 a nejnovější 2009, všechny myslím z Fleurie. Víc o tomto zázraku si můžete přečíst, pokud rozumíte, tady. Stručně bych shrnul, že toto mladé víno pochází pouze z tohoto kraje – Beaujolais – který má několik menších oblastí, jednou z nich je právě Fleurie. Tady se podívejte, kolik jich je, až příště budete kupovat francouzské Božolé, ať víte, odkud ho pijete.

Vlastně to není vůbec tak daleko, odsud. Je to kousek za Lyonem, který je odsud co by kamenem dohodil. (to je zvláštní, wiki tento termín nezná a google nabízí dva výsledky: co by … a coby … - tak nevím, co je nebo coje správné).

Kromě vína byla spousta pamlsků, sýry, slaninka, sušená masa, fíky ve slanince, huspeniny (Aleši, Aleši, zase to jídlo, to ti fakt nepřijde blbý…sakra. Jsem ve Francii, tady si od huby neutrhnou. Jako v Čechách. Zkuste třeba lakomou Barku, ta by si pro pětník nechala vrtat koleno, jako Simon) – víte, proč jí to koleno nakonec ten kočí nebozezem nevrtal? Nechtěl ho zneuctít, když to koleno uviděl. A to jsem se ve čtvrtek na nákupech s Michele dokonce díval na žabí stehýnka. Už jsem je ochutnal. Je to jako kuřecí maso, ale když víte, že jíte žábu… Brrrr.

Snědl jsem tam spoustu masa, vypil odhadem 0,4 – 0,6 l vína a D. mě vytáhl, že jdeme někam do centra s nejstarším synem této rodiny, který žije v Paříži a že si chce připomenout město.

Vzali jsme to zkratkou přes dům jeho přítelkyně, která nás tam naložila do auta, přibalila její sestru a ta nás odvezla do centra. Těšil jsem se, že poznám nějaký nový cool bar. Tak jsme šli zase do Couche Tard. Tam jsem už při prvním pivu poznal, jako pátý, že ta sestra té přítelkyně toho syna těch lidí, u kterých bydlí Darrell, že balí Darrella. A bylo mi ji v tu chvíli líto. Asi tak líto, jako Šimkovi a Grossmannovi bylo líto dětí z rozvrácených rodin.

Moje obavy se měly vyplnit. U prvního piva jsem se přemlouval, že u druhého to bude lepší. U druhého jsem věděl, že třetí nebude a že půjdu brzy domů. Mezi konverzacemi, které jsem uskutečňoval ve chvíli, kdy někteří odešli kouřit ven a jiní se mnou zůstali, jsem se ohromě nudil. Rozloučil jsem se se u stolu, na chvíli jsem se zastavil venku s D. a Claire a už už jsem odcházel, když jsem se potkal s dívkou, která mi přišla povědomá. Vůbec jsem nevěděl, odkud ji znám. Tak jsem na ní civěl a ona kupodivu na mě civěla úplně stejně blbě. Osmělil jsem se a řekl jí, že mi přijde povědomá, ale bohužel nevím, odkud. Přiznala to samé a konverzace tak spěla ke konci. Vstoupil do ní chlapec, který stál po boku dívky a vystvětlil nám, že jsme se tu potkali ve čtvtek. No. Paráda. Nebyl jsem ve čtvrtek opitý, ale tahle příhoda mému mozku nepřišla důležitá, tak ji uložil někam dozadu. Tak jsem ho začal trápit. Začal jsem se v něm pomylsně šťourat a hledal jsem tu ukrytou myšlénku. Chápej, čtenáři, teď jsem nemohl jen tak odejít. Vrátil jsem se zpět. Znovu se pozdravil s ostatními a hloubaje u stolu jsem přemýšlel a přemýšlel.

Většina zdejších barů je opravdu rozměrů malých, kolem 12h bývají nechutně narvané a vzhledem k tomu, že záchod zde je jen jeden a to pro obě pohlaví, musíte si na něj někdy vystát frontu. A právě tady se začal tenhle dlouhý příběh, který vlastně není o ničem, který slouží jako výplň tohoto blogu, aby vypadal delší, než ve skutečnosti je.

Takže stojím frontu, mylsím si na svý, jak hezky mi bude, až budu ten záchod opouštět, nevšímám si, kdo stojí za mnou. Nicméně po chvíli se bavím s dívkou, která mě asi chtěla předběhnout, ona na mě obrací celkem slušnou angličtinou, přepínám jazyk a řeknem si asi tak 289 slov, pak se otvírají dveře a já mizím na záchod. Ten po několika sekundách opouštím, střídá mě ona dívka, já odcházím a ještě letmou kouknu na velkou plazmu, která zde visí na zdi. Wow, je tam něco o jachtách. Tak se zapomenu a už skoru usínám v podpalubí jachty,  na obrovské posteli, mám za sebou bublinkovou vanu a náhle mě z toho snění vytrhne zase hlas oné dívčiny. Tak ještě prohodíme pár slov, ale přijde mi blbý se s ní bavit, protože u baru je D. sám s 2 polkami, které nakonec po půlnoci dorazily. Tím končí celá story, opouštím nad druhou hodinou ranní páteční bar a zapomínám, že jsem se s někým bavil ve frontě na záchod. Pak je sobota, já tu dívku potkám znova a nevím. To se musí objevit její externí záložní disk a napomoct.

To je asi tak ve zkratce to, co se událo. Abych to zakončil, osmělil jsem se a (ted už jsme zase v sobotě) davem jsem se prodral k těm 3 příchozím, kteří stáli na stejném místě jako my tenkrát ve čtvrtek. Zjistil jsem, že jsou to francouzi, studující zde, že klučinovi je 23, dívkám kolem 19, zamyslil jsem se a shrnul, co se dá všechno za deset let stihnout. Tím myslím mezi 19 a 29. Padala slova jako škola, svatba, Korzika, pivovary…padla i otázka, proč jako ženatý nemám na ruce prstýnek. A to bylo na mě moc, hezky jsem se rozloučil, před barem se podíval na opilého Darrella, chvíli jsem se bavil s jeho Florianem, který nebyl tak opilý, ale zdálo se, že byl vilný, podíval jsem se Claire do očí a viděl tu smutnou pravdu, kterou si od opilého D. poslechla a viděl jsem, jak to nechápe, jak nechápe, že se celý večer snaží uhnat celkem pohledného kluka a on jí pak vmete v 5 vteřinách tu krátkou větičku. Sorry, já nebýt na ženy. Zapnul jsem si na telefonu magič a vydal se živým Greno cestou necestou, cestou tolik známou vstříc svému domu, pokoji, posteli. Unaven, neopit, vyčerpán, pobaven, s jemným úsměvem na tváři a s milionem okýnek, ve kterých se jako film míhaly vzpomínky na mojí malou milou M, která je tak daleko a přesto je mi vždy tak blízko a krásně.

Jo jo, už se to blíží, utíká to pryč. Nebýt Cristiny, která se ptá sama sebe a v albu fotek si klade otázku You cannot make me leave, dávno už bych tady na to abdikoval. Ale ne, ještě si to sakra užiju. Tohle město je tak omamný, asi těmi kopci okolo, které jsou také tak blízko a krásné. Jako M. Pa pa.

Tahle je asi jen pro horolezce, jinak Vás bavit nebude.

15-11-2009, neděle / den 72  / zbývá 34

slovíčka: Si vous faisez d´escalade, vous avez besoin du: mousqueton, de la corde,  chausson d´escalade, baudrier et piolet et des crampons. / Sivu fzé deskalad, vuzavé bezoá du: musktó, d la kord, šosó deskalad, bodrié e pjolé e de krampó. / Abyste si mohli zahorolezit, potřebujete: karabinu, lano, lezačky, sedák a cepín a mačky.

Proboha, lidi, co byste chtěli? Jednou mi řeknete, že se to čte hezky, ale je to smutné. Podruhé mi řeknete, že se to čte hezky, ale že tam asi vyvádím. Potřetí, že je to až moc realistické. 

Vězte, že nálada, která vytéká z mého blogu, příspěvku, se odráží od nálady, kterou zrovna mám. A moje subjektivita je už prostě taková. Nebudu vám tu vnucovat, jak je to tu krásný. Je, ale i špinavý věci tady mají. Tak co?

Tento víkend, jednou větou: Sakra prolezený víkend. Začali jsme s Joem v pátek v St. Egreve, kde už jsme jednou byli a nechali si tam výzvu do příště. Rozlezli jsme se na hezké jednoduché cestě (bohužel nevíme obtížnost, ale odhad je 5a+, možná) a pak jsme šli na 6. Určitě. Krásná, ale v jedné pasáži má miniaturní dirky, které jsou jen na dva prsty. A na těch se je potřeba vytáhnout a zasunout do jiné dirky jeden prst a na tom se je potřeba vytáhnout a pak je tam hezkej hmat pro celou dlaň. A nic na nohy, teda aspoň ne na ty moje lezačky.

Takže jsem to 4x zkusil a odložil na příště, Joe to vylezl s lehkostí jeho vlastí. Celkem jsme dali asi 3 nebo 4 cesty, pak se setmělo a byl čas jet domů. Poslední cesta byla super, a to je vždy fajn, když nakonec přijde něco, co člověka nadchne. Lezli jsme šikmou spáru a došlo i na malý dirky. Dal jsem ji první, vedl jsem ji a vylezt. Wow.

St. Egreve je část Greno, okrajová část a zjistil jsem, že ač na kole je tam člověk za 30 minut, pěšky to pak trvá dvě hodiny. Když já tak miluju skákat na kole na chodníky a z chodníků. Jenže když to špatně odhadnu, dopadne zadní kolo přesně na rantl obrubníku a pokud není úplně řádně nahuštěno, cvak, ráfek proťafne duši a psssst. Vzduch je v čudu. A bylo. Od té doby už si neříkám, že nepotřebuju s sebou náhradní duši, že stačí mít s sebou lepení. Ale když máte lepení a nemáte pumpičku, nenaděláte nic. Jo a v cyklo tretrách jít 2 hodiny, to je taky zážitek. Takže jsem došel polomrtvý. Uvítala mně Michele s polévkou a houbovo-vaječnou omeletou a já měl v bříšku jako v pokojíčku.

Nepochlubil jsem se, ale pátek byl opravdu nabytý událostmi. Ráno mne Michele požádala o službičku: jeli jsme s pejskem na veterinu, já řídil jejího Renaulta 5, hodinu jsme strávili vyšetřením jeho zažívání, pak jsme ho odvezli domů a pak jeli spolu nakupovat. Nakupovala hlavně Michele a pořád se mě ptala, jestli tohle mám rád a jestli mi tohle chutná…Dával jsem do košíku i já a u kasy jsem zjistil, že zatím když nakupuji sám, kupiji jen to nejnutnější. Zatímco s ní zajdu i do oddělení, která normálně míjím, takže mě nelákají. Tak jsem si navíc koupil spoustu pamlsků a jakože normálně se vejdu do 30 éček i s gumovejma medvídkama, tak tentorkát to bylo za 36 éček. A na medvídky jsem samozřejmě nezapomněl. Nutno dodat, že ona zaplatila asi 220 éček. V tom i dárky pro synovce a bonbony pro mě. Mňam.

Takže večeře byla jakýmsi díky za ono ráno. Po nákupu jsme se v bytě potkali s jejím synem Lorainem, ten mi ukázal, kam chodíval lézt a když jsem to pak večer řekl Joeovi, ten rozhodl, že tam zítra pojedeme.

Ten večer jsme byli u holek (Lina, Maria-Jose, Melissa), já najeden přišel pozdějc a jen s vínem: to jsem si vypil, sdlábl jsem hladový studený kfc stehýnko, hrál jsem na kytaru, zkusil si klobouk Indiho Jonese, rapperskou čepici, MJ jsem učil waltz a tango a byl jsem milionkrát vyfocen kamarádem z Asie. A nakamerován taky. Cestou domů jsem říkal Darrellovi, jak moc jsem unavenej a byl jsem rád, že jsem došel. Ruce mě začínaly bolet a já věděl, že zítra dostanou další záhul.

Jo, a našel jsem jistítko – takovej poloviční kyblík – a jistí se s ním moc moc fajn.

V sobotu jsem se sotva vyhrabal z postele, pozdě, probouzel mě hlas mého M. Galabru, čili Julesa a byl jsem rád, že tu byl. Joe potvrdil, že se jde a já věděl, že za 45 minut mám být na autobusu, nevěděl jsem, kde je zastávka, tušil jsem to, a tušil jsem, že potřebuji 20 minut na to se tam dostat. Udělal jsem rychle sandwitche, naházel lezení do školní aktovky, dal pac a pusu Michele a Jules mi nabídl, že mě tam odveze. Hned za branou baráku jsem si uvědomil, že jsem si nevzal peníze a uvažoval. Holt mi Joe bude muset založit.

Na místě jsem byl o čtvrt hodiny dřív, ale zastávka říkala, že zde autobus nestaví. Doufal jsem. Joe mi sms potvrdil, že je i s Melissou na palubě a že by bus měl zastavit tam, co jsem. Doufal jsem ještě víc. Mezitím jsem si vzpomněl, že v batůžku mám 6 euro pro všechny případy. Takž jsem na cizí pomoci až tak závislý nebyl. Když přijel povoz a já za okny viděl ty dvě rozesmáté tváře, spadl mi kámen ze srdce. Našemu dobrodružství nic nebránilo. Řidič na mě kývnul, že platit nemusím, divil jsem se a šel do vozu. Že je to prý řidič v dobrém rozmaru, přesvědčoval mě ten welšan. No, platili jsme nakonec až při vystupování a celý autobus nás zdravil slovy Gut báj. Milí, tihle Francouzi.

Vysoko nad Greno jsme stanuli. St. Hilaire je na náhorní plošině, která je ve výšce skoro tisíc metrů. My sestoupili o něco níže až na okraj útesu a lezli jsme v jeho horní části. Bohužel ten den, ač dole bylo teplo skoro jak v létě, nahoře foukal dost silný vítr a já litoval, že nemám čepici. Že jsem vyrazil jenom ve fleesovce mi ani tak nevadilo, ačkoliv při jištění lezce mi trochu záblo. Ale jen málo. Mel byla bohužel zmrzlá, ale tvářila se jako velká hrdinka a neremcala. Dali jsme dvě cesty na větrné Hůrce, viděli v dálce Mt. Blanc, já jsem se zase docela bál a to ty stěny měly sotva 15 m. Ale po prvním výstupu mě strach opustil a já se oddával kráse stěn.

Druhou část lezení jsme strávili na celkem nekolmé stěně, ale její výzvou byla její plochost. Jen miniaturní chyty. Jako prvolezec jsem měl v kalhotech, ale dal jsem ji. Pak ještě jednu. A když jsem řekl mistrovi, že tu poslední nedám, nepřemlouval mě. Jen řekl, já ji zkusím. Jmenovala se Aerobik a nástup na ní byl opravdu aerobik. Jejím koncem byl hezký lem, který se lezl rozepřením rukou a nohou a v podání welšana to vypadalo kouzelně. Byl z toho tak nadšený, že jsem řekl tělu: to zvládneš a zkusil jsem to. A bylo to opravdu kouzelné. Jak krkolomný nástup, těžká střední pasáž, tak potom wow konec. Suma sumárum, 5 cest bylo pokořeno a měli jsme všichni dobrý pocit.

Máme i nějaká videa:  Než nám přijel autobus, zvládli jsme v místní Restauraci na Farmě 2 demi (to jsou 0,25l piva) a něco jako mini pizzu. Udělal jsem si u Melissy dluh, Joe pak vymyslel soutěž na místním dětském hřišti. Závodil jsem já, Joe, Melissa, a pak jsme se chvíli točili na kolotoči. Na chvíli se nad horami ukázalo sluníčko a kolem půl 6 přijel autobus. Takže už za necelou hodinku jsem dával sprchu a těšil se na Darrellův večer. 

Teď zase trochu o tom jídle

Připravil pro svoji rodinu a přátele tradiční americkou večeři. Šunku s bramborovou kaší, medovou omáčkou atd.

Začalo se v půl 9, kdy jsem přišel já a byl jsem tam první. Paul (otec rodiny) se snažil o konverzaci, já zdatně sekundoval, připojil se i syn Balthazar, dostal jsem sklenku bílého, pak dorazil Esteban s Anneke a v závěsu s Nancy a mohlo se začít.

Takovou šunku jsem asi ještě neviděl. Ani liška takovou nikdy od řezníka Špejlíka nedostala. Všechno to chutnalo báječně, salát s dressinkem, závěrečný koláč, káva. Snědl jsem 3 obrovské pláty šunky, nespočítaně kaše a bylo mi těžce. Tak moc těžce.

Do centra se mi nechtělo, ale podlehl jsem volání smečky a nechal se od Paula odvézt až téměř k Loco Mosquito, kde zatímco ostatní tančili v nesnesytelném horku, já se díval v baru na televizi, kde jezdlili borci na skejtech. Po chvíli jsem to zabalil a vydal se na hodinovou cestu zpět domů.

Ten večer jsem ještě asi 2 hodiny seděl nad youtube a hledal jsem ty nejvymazlenější horolezce. Opravdu jsem si to užil a nestačil se divit. Ale zatímco my lezeme pro radost a zkoušíme někdy do toho skočit a většinou máme strach, že spadnem, tyhle týpci na jedný cestě makají třeba 14 dní a zkoušejí ji pokořit. To je rachota, to není už žádná sranda. Třeba takovej Chris Sharma. To je týpek. Zatím jsem nenašel jeho Jumbo love, což si myslím, je jeho největší úchylárna, ale ani tahle stěna Dreamcatcher není marná. 9+? Zkoukněte to. To vám Joe neřekne, man, this is wicked. Nebo good job. 

Jsem rád za to, kde jsme a že si to můžeme užívat i v půlce listopadu. Příští týden, bude-li sucho a nebude-li mrznout, jdeme zase. Zůstalo tam spoustu neslezených cest. Ale tentokrát čepici s sebou.

Není důležité vylézt to nejrychleji a jako první, ale podstatné je, zda jste si zapnuli popruh. Já jsem to jednou neudělal a měl jsem zkažený celý lezení a dodneška si říkám, blbče!

3 bezva večery a Polka jede, Polka jede.

11-11-2009, středa / den 68  / zbývá 38

slovíčka: Succés est garanti! / suksé e garanti! / Úspěch zaručen.

38 den svého pobytu jsem strávil s Pavlou a s Laurysem. 38 dní zbývá do konce mého pobytu v Grenoblu. Dny tady začínají plynout líně, všedně, nezajímavě. Za posledních deset dní tu byly tři, které stojí za zmínku. Jeden z nich skončil včera nad ránem ne příliš šťastně, na jeho konci jsem zjistil, že mi chybí batoh. Další z nich skončil minulý pátek, kdy jsme všichni společně oslavili 21 narozeniny naší polokorejky Hany. A jedním z nich byl určitě šílený výlet v neděli s Joem a s třemi jihoameričankami, ze kterého se místo povedeného randonée stal výlet za město s pěkným piknikem. Ale po pořadě.

Poslední týdny se mořím s prací pro milou kamarádku Kláru, která zjitila, že tu moc nemám do čeho píchnout a zahrnula mě fotkami psů a hezkými slůvky mne požádala o spolupráci. Zatímco já mám nasekané dluhy u tajemné krásné eM, ona má nasekané dluhy u mne. Ale dobré se podařilo, se svojí prací jsem spokojen, ted se budu těšit, co vyleze z tiskárny. Zda si tam tiskař řekne, no potěš koště, kdo tohle připravoval. Dokud to nebude venku, nebudu mít klid. Jakoby toho nebylo málo, přidala se Moni a s tou jsem dnes dokončil jednoduchou nabídku pro partnery. Zase jsem se hluboce ponořil do svého mikromarketingu, jsem obklopen grafikami, čerpám nápady, kde se dá a mám radost, když vidím něco opravdu povedeného.

Jako třeba tady toho pejska s plamínkem. Kafíčko. Nebo Helloween, o kterém píšu později. Úžasně jednoduchý nápad. Něco takového chci vymyslet, snad se mi to podaří pro Pestrou společnost.

Studium mi nepřináší žádné větší devizy, snažím se makat na 100 %, ale poslední dobou mě baví víc práce a už se těším na ten stereotyp. Zvláštní.

Neboj se, čtenáři, ještě tu zazní vtípky ze studentského života a popíšu zde do nejmenších detailů, jak se kde kdo s kým zapletl a koho tím naštval.

Začnu u sebe. Posledně jsem se lehce dotkl tancování. Mám za sebou čtyři lekce a mohu s klidem říct, že mě to baví, že se tam cítím dobře, že ti lidé, co tam chodí, to nemají jako okrajovou zábavu, ale že se snaží, i když se asi necítí nejlíp, protože jim to moc nejde; přiznejme si, tanečníci někdy vypadají divně, někdy jako buzny, ale ten pocit z dobře odvedené práce (kroky, rytmus, držení těla, výraz, dynamika, nadšení, …pf…), ten se nedá popsat. Navíc se od úterního odpoledne cítím nějak nabitý energií, nevím proč, ale ten pocit je tak fajn a všechno dělám s radostí a s eutusiasmem, až si připadám divně. Tak ať mi to dlouho vydrží.

A musím přiznat, že polovičku úspěchu na mém tancování má moje partnerka, která je Polka, jmenuje se Maruška, studuje fyziku, taky zákonitosti galaxií, má smysl pro všechny ty věci, co jsou výše uvedeny v závorce a navíc ji to baví a nebojí se mi říct, že něco dělám blbě. Takže po třetí hodině jsme se domluvili, že musímě někdy vyrazit spolu i do centra nebo někam.

Halloween jako takový se u nás moc neslaví, ale zemi galského kohouta už stihl dobít. Slaví se tady jednak koncem října, ale také začátkem listopadu, protože to už jsou všichni studenti zase zpět, po prázdninách u rodičů mají nabité peněženky (protože kdo má peňauze je ještě větší pán) a je třeba je trochu provětrat v místních barech. Taková jedna po-helovínská párty se konala i na Rabotě (le rabot = hoblík, ale taky místo, kde je kolej a kam chodím tančit do foyer) a to minulou středu. Vytáhl jsem Darrella do kopce (protože „hoblík“ je na kopci, na sakra kopci), spolu jsme po cestě vypili lahev Rosé a jako jedni z prvních jsme vstoupili na parket z dlaždiček. Tančili jsme pak s přišidšími dámami, z přišidšími pány, míchali jsme národnosti a Darrell tam byl jediný Američan. A bavili jsme se o diskotékách ve státech a o celkovém životě za louží. D není pravý amík, někde v srdci je to spíš Evropan a ví to a bojuje s tím. Vypili jsme každý další 4 plechovky neznačkového piva nevalné kvality a nadšení životem, vydali jsme se zpět. U zamčené brány jsme zavzpomínali, jak jsme se smáli při cestě tam: zavírají ji mezi 1h – 5h ranní: takže všichni příchozí studenti u ní spí a ten maník, co ji ráno otvírá, musí všechny probudit a poslat do pokojů. My jsme ji přeskočili. Já s grácií sobě vlastní, D si narazil koleno, což poznal až ráno. Zatímco já jsem mohl ve čtvrtek spát, D měl jít do školy. Ale když se vrátíte ve 3 ráno, moc se vám v 7 vstávat nechce. Nešel.

Ono, dopravit ho domů, byl výkon sám o sobě. Ale bylo to na druhou stranu mnohem lehčí, než táhnout z Brutusu Míšu Vargu. To byl opravdu záhul. Michale, Michale!

Takže, to byla středa. Bylo nám třeba. Už v pátek jsem zval Marušku na oslavu Haniných narozenin, které se konaly u Hany (která bydlí s Morgan, Kelly a Kelly), která nesmí za žádných okolností dělat ve svém bytě party. První, co jí řekli, když se tam stěhovala, bylo, žádné párty. Pak si na dlažičkách v kuchyni přečetla pravidla a poslední znělo: žádné party.

Rád vyprávím historku, která se stala Moni s jejím bráchou. Jsa on studentem ve svých 16 letech, maje jen ty nejhorší návyky, Moni mu vytvořila jakési zlaté desatero, které měl v našem krásném bytě dodržovat. Předně, po návratu ze školy, si hned jít do koupelny umýt nohy a vzít si čisté ponožky. Kouřit jedině na balkoně a nejlépe venku vůbec. Umýt si po sobě nádobí a další vtipné věci. No, jednou ta pravidla viděl jeho kamarád a vtipně dodal: To je dobrý, to jsi stáhnul někde z netu? Ne, to mi napsala moje ségra :)

Takže jsem všichni věděli, že v tom krásném bytě máme být méně hluční. Taky jsme byli, což celé pařbě ubralo na efektu, ale jiní to doháněli, jak se dalo. D tančil břišní tance, já s Joem jsme se mlátili lžícema do hlavy, ostatní se divili, kde se tam vzala ta holčina z Polska, Hana bedlivě kontrolovala, zda nikdo neleje nic na koberce, já jsem hrál Disturbiáááá na svojí kytaru Elišku, Nancy s Darrellem zkoušeli optické iluze s mini a maxi lahví (H)Einekenu, já jsem místo Morgan stále říkal Megan, a když se Joe zeptal Morgan, jestli by mu nemohla dát kousek papíru (jeho intonace hlasu byla tak úžasná, já jsem opravdu čekal, že se jí zeptá, jestli by s ním nechtěla jít do ložnice), já jsem vtipně podotkl, že teď by se jí na to mohl zeptat. No, byl jsem za blba.

Estebič s Nathem napsali mezitím Haně básničku a spolu ji zarecitovali. A když jsme nad ránem opouštěli byt, ani jsme nebyli moc hluční, proběhli jsme centrem, s D jsem doprovodil Marušku k mostu, na jehož konci je lev s hadem, tam už čekala Gosia, která si Marušku převzala a bok po boku odkráčela děvčata společně na Hoblík, zatímco Aleš s D odkráčeli ruku v ruce, bok po boku, směrem La Tronche a ještě dál. A pátek se zdál býti plný kocoviny. Jenže já věděl, že v 10h nám odjíždí autobus směrem Vizille a před námi je slibované randonée.

Sešlo z něj. Joe slíbil holkám, že uvidí sníh, který v životě ještě neviděly. Takže po 15 minutách chůze jsme se vrátili s tím, že pojedeme do vesnice, která je dál a snad i výš. Autobusák se divil, proč tam chceme jet, že tam prý nic není. Usoudili jsme, že to nemá smysl, a rozhodli se dát si teda v zámeckém parku piknik a jet zpět. Strávili jsme krásnou neděli mezi 10h a 16h venku, vymrzli jsme, točili jsme se asi 30 minut na kolotoči, všem nám bylo špatně, snědli jsme úžasný piknik, jednak z vlastních zásob, jednak to, co nakoupili holky a po cestě zpět autobusem někteří z nás podřimovali. Líná neděle byla tak ještě línější, ale bude se na ni hezky vzpomínat. Vzešlo z ní pár fajn fotek, které dorazí. 

Poslední hezký večer se odehrál včera, kdy toho bylo na programu hodně, ale nakonec jsme se všichni našli. Těšil jsem se na tanec, ale Maruška mě odmítla s tím, že je nemocná. Tak jsem se u ní aspoň na chvilku zastavil, pokecali jsme a když mi po 15 minutách dala najevo, že je unavená (ona opravdu byla), šel jsem smutně na parket s tím, že to bude otrava a cestou jsem přemýšlel, jak je to s těmi galaxiemi, jak se dají spočítat pomocí vzorečků a že ta slečna Marie je šílená, že může studovat takovou vědu.

No, moc jsem si nezatancoval. Učil jsem francouzku Ivetu, která neumí ani základní krok do čači, jednou jsem si zatančil s Gosiou a těšil se na milosrdný konec. Vypadl jsem v půl 11, do 11 čekal na D, se kterým jsme nad městem s lahví vína, plechovkami piva a pixličkou oliv probrali jeho mizerný život, můj veselý život a ve 12 jsme se přesunuli za partou do baru Bukana, kde jsme oslavili další super den. Tančilo se, potilo se, Joe se vinul k Melisse a my jsme jim to krásně záviděli a mezi naší partou, sexy Florianem a barem jsme putovali sem a tam až do tři čtvrtě na 2, kdy se rozsvítilo a bar zavíral. Tlupa 10 lidí se přesunula do disko Starého memoáru, kam nás dostal Henry. Po předložení jakéhosi papírku jsme tam zase nemuseli platit vstupné a mohli se oddat tanečním radovánkám. Vzduch byl cítit potem, klimatizace tu stále ještě není. Ale je-li vám horko, mají tam hezké sklepení, které připomíná mučírnu…a je tam opravdu chládek. 

Nad 3h ranní jsem toho měl pokrk, tentokrát se rozloučil a záviděl ostatním, že jsou plni elánu. Opustil jsem sestavu ve složení: Darrell, Nancy, Joe, Estebič, Melissa, Maria-jose, Lina, Henry, Tigruan a loudavým krokem, smutný ze ztráty svého, Moničina, oblíbeného batůžku jsem mířil do postýlky. Přemýšlel jsem, zda už Nath spí v Praze, jestli doletěl dobře a jestli se v neděli potká s Moni. Do uší mi po 150 zněli nový Europe a já si říkal, jak jim to krásně šlape. Nočním Grenoblem se linul zpěv nočně-ranních ptáků, šplouchala řeka Isere a o chodník klapaly moje Adio botky. Přede mnou dlouhý spánek a grasse matinée. 11.11. se ve Francii nepracuje, slaví se konec 1. sv. války. Alešek může dlouho spinkat. 11.11. viděl bych to do 11. hodin. A bylo.

A jsme za půlkou

1-11-2009, neděle / den 58  / zbývá 48 

slovíčka: Oú tu veux, quand tu veux, comment veux tu, que je sache. / ú t v, kán t v, komo v t k ž saš / Kde chceš, kdy chceš, jak chceš, abych věděla.

No jo, no. Jsem za půlkou. A jak se to projevuje? Omámení z nového místa je ta tam, postupně se vytrácí jako pára nad hrncem a nahrazuje ho sílící stesk po domově a zajetých kolejích. Tak například, přestvá vás bavit desetkrát týdně chodit do baru a koukat se smutně na barmana, vědět, že si to pivo za 4 eura stejně nekoupíte a už vůbec nevěříte tomu, že vás někdo jen tak pozve, v euforii z toho, že potkal někoho výjimečného. Nevrháte se na každého nově příchozího, ale pečlivě přemýšlíte, zda je to další američan, který vás ohromí svým neohromitelným francouzským akcentem. Nadšení z voňavých baget střídá stesk po obyčejné Šumavě za dvacku. Sotobní touhu po cestě do hor střídá chuť jít si zalézt jen tak na skálu s někým, s kým se můžete při tom lezení pobavit, zasmát, zablbnout. Noční vysedávání u internetu a fb vám přijde jako povinnost, nebo alespoň nutnost, abyste věděli, co se kolem vás děje. Novinky, iDnes, občas iHned: Paroubkovi mají dceru, na silnicích se dál umírá, Gott ukázal fakáče, Sarkozyho syna znají i v Čechách a máme miss, kterou půlka národa miluje a druhá si to nemyslí.

Není vše tak černé, jak se zdá. Jsou tu pořád ty krásné hory všude okolo, které změnily barvu ze zelené do zlatavě červené, ráno jsou zakryty závojem mlhy a jen odpolední slunce je nutí ukázat trochu ze své krásy. Jejich kopečky jsou už kompletně pocukrované. Přidává se vítr a jejich barvu mění do hnědé.

Potkávám se s lidmi na chodbě ve škole a už to není jen angličtina, ale bavíme se i francouzsky. Zase jsem začal tancovat a zjistil jsem, jak moc mi to chybí. Je to prostě jiný pohyb, takový elegantní, člověk se zapotí, potrápí tělíčko.

Asi jsem už dlouho nepodniknul žádnou pořádnou akci, někam ven, pryč z Greno. Omlouvám to počasím, ale spíš jsem líný někam dál vyrazit. Tento víkend to musím změnit, našel jsem na náhorní plošině kousek za Greno oblast jezer, určitě ji chci prozkoumat a potkat první sníh. Že bych vzal s sebou prkno a dolů se svezl?

Co přinesl uplynulý týden? Sebejistotu a chuť lézt těžší a těžší cesty. S Joem jsme zakončili naše setkání se stěnou u vesničky Vizille, která nám už nemá co nabídnout. Kromě převisu 7b, který je tak vzdálený….Začali jsme setkání se stěnou v St. Egreve, která je pro mě 30 minut na kole z mého bytu, ale je sakra těžká. Ohlazená, příkrá, bez větších balkonu. Prostě dobrá a vyzývavá.

Nechuť k francouským holkám, které mají prapodivný styl zábavy a zalíbení k francouzským in-home party. Člověk tak zjistí, jak se kde bydlí, jaký je tu standard a uvědomí si, že až bude mít 20 letou dceru, že nejspíš udělá ve vašem domě večírek, na který pozve své kamarád(k)y, ti své kamarád(k)y a ti další, takže pak tam spousta cizích lidí čůrá do bazénu nebo v půl 4 ráno opéká file z mrazáku na bůhvíjaké pánvi. A ráno se dlaždičky lepí na ponožky a kamarád vám říká, jak je unavený z kladení otázek každých deset minut: a líbí se ti víc tamta nebo tahle? A co já? To je fakt k smíchu. Já jsem si ten večer uvědomil, jak se dá hrát kulečník s tágem bez hlavičky, jak je debilní být jediný nekuřák mezi kuřáky (zatímco ostatní chodí kouřit ven, vy ťukáte tágem bez hlavičky do kouličky). Zkoušíte se bavit z místními chlapci a oni zpomalí řeč na polovičku, pak jim rozumíte půlku a druhou ne, protože to je hovorový jazyk a ten vás ve škole neučí. Proto je důležité chodit na večírky a učit se životem. A samozřejmě vás nemine tanec, jednou normální, pak sexy tanec, ale protože alkoholu je někdy pomálu a protože máte doma milující ženu, tak ty ruce nejdou až na zadek, ale jenom na záda.

A to se mi stalo ve středu, s Nathem jsme se dostali domu druhý den ve 12h a v 1h už jsme byli ve škole. Svěží.

Kromě toho mě pozval kamarád na večeři, nepřímo mi řekl, že se mu líbím a že má strach, co to se mnou a s naším přátelstvím ted udělá, tak jsem mu řekl, že to dávno vím, ale že to má marný, protože mě opravdu chlapi přijdou nejlepší jenom na pivo, na kolo, na lezení a maximálně s nima tancuju, když mi vysvětlujou, jak mám tlačit při walzu do partnerky. Ale to je asi tak všechno. A líbat se s žádným nechci a nebudu. Tečka.

A občas jedu někam na kole.

Ráno co ráno poslouchám, jak Michele cupitá po chodbě a námahou se snaží rozhývat novou protézu. Už aby ji rozhýbala. V neděli přivezli zpátky psa. Hrůza. To je snad první pes, kterýho nemusím. Na každýho štěká, ksindl malej, divně se na mě kouká…on ví, že ho nemám rád, ale on si začal. Navíc má svojí hlavu a já pořád slyším jak na něj Michele buď nadává S´arret! Nebo naopak ho laská Tien, tien. A já jsem z toho unavenej.

 

Do další půlky si dávám za cíl víc se věnovat jazyku (dlouhé zimní večery tomu nahrávají), poznat někoho, kdo se mnou bude víc mluvit francouzsky a opravovat mě a hlavně mojí mikro.